Jak se mýlil

A jak já jsem začala nesnášet psy.


Ještě pořád nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Faktem je, že v pondělí jsem měla jeden vzlykací záchvat, ale podezírám se, že to bylo jen tak pro formu. Navíc jsem ten typ, co se nechává dojmout sentimentální hudbou nebo reklamou s pejskem (odteď už jenom s kočičkou), ale snažím se to tajit.
Na druhou stranu v pondělí večer už jsem Baličku cigaret rozplakala smíchy a historka o tom, kterak mě chlap nechal kvůli psovi, se bude skvěle vyjímat v mém CV v kolonce "dosažené trapasy" (mám to mezi "dosaženým vzděláním" a "pracovními zkušenostmi.")
Takhle nějak:
1992 – 1994:
Zaměstnavatel: spolužák Tomášek ze školky
Pozice: utajovaná přítelkyně (chápete, že v pěti letech je trapas s někým chodit, ne? (Zatímco ve třiadvaceti je asi trapas s někým nechodit.))
Dosažené úspěchy: pusinka mezi prolízačkami a jízda na umělohmotné motorce
Závěr: Nechal mě, protože jsem měla odklad.

leden 2008 – (oficiálně) srpen 2008
Zaměstnavatel: Lektor
Pozice: příležitostná matrace
Dosažené úspěchy: překlad básně Luise de León a maximální pocit trapnosti
Závěr: Pořád si myslím, že ho chci zabít.

srpen 2008 – říjen 2010
Zaměstnavatel: Restaurátor
Pozice: zpočátku objekt k zrestaurování, dále nedefinováno
Dosažené úspěchy: Mnohé. Na to, že jsem to já.
Závěr: Mám smůlu, protože neumím štěkat.

Já vím, že se začíná od konce, ale chci, aby potenciální zaměstnavatel viděl ten vývoj! Nevím sice, co tím mám přesně na mysli, ale nějakej vývoj tam bejt musí. Všude je nějakej vývoj. Nebo se o tom aspoň mluví.

No, takže jsem teda přiletěla do Valencie. (Zde je na místě marnivá vložka o tom, kterak jsem se po vydání zavazadla šla z kalhot převlíknout do sukně a punčoch, protože ty punčochy mám už rok a ony ještě neměly chlapa a přitom stály přes pět stovek, tak chápete to přece, ne?, takže už mi Restaurátor psal, jestli jsem fakt přiletěla (převlíknout se na záchodě na letišti v Madridu mi netrvá tak dlouho, protože tam mají větší kabinky)). To jsem ještě netušila, že objetí, kterého se mi dostane v letištní hale, bude to nejvášnivější na další čtyři dny.

A taky, že cesta k Restaurátorovi domů bude na další čtyři dny nejdelší výlet (kromě procházky do centra, kdy jsme se šli podívat, jak Španělé nadělají spoustu hluku a dýmu, protože slavili, jak kdysi vypráskali z Valencie poslední Araby). Ráda bych řekla, že to bylo proto, že jsme nevylezli z postele, ale to bych teda musela hodně zapojit fantazii. Nebo spíš rovnou lhát.
Já moc nevím, co se stalo, a pochybuju, že to ví Restaurátor. Prostě jestli řekl, že když v lednu nechtěl, abych přijela, tak se spletl, tak mám dojem, že teď, když řekl, ať přijedu, tak se spletl podruhý. A co s tim, že jo, poslat zpátky už mě nemoh:o)
Spíš si myslím, že jeden z důvodů/alibistických výmluv, proč tam přijet, má společný s jedním z mých důvodů/alibistických výmluv, proč tam přijet. Chtěla jsem se přesvědčit, že se nemusím utápět v nejistotě, jestli mi někde v Miláně/Valencii/Africe neběhá něco, co chci mít u sebe. No, tak jsme se asi oba přesvědčili, že když se od sebe vzdálíme, tak svět opravdu nepřijde o další dream pair. Čímž nechci říct, že bych se pořád necítila vývojem událostí taková přejetá, nicméně jsem měla v zásobě i mnohem horší scénáře (jako uznejte, že taková láskou zhrzená Kopřiva je představa k zblití). Asi mi spíš chybí ten Restaurátor před rokem nebo ten Restaurátor před dvěma. A nebude to jenom vlasama.
Já nevím, ale před rokem jsme vedle sebe hodinu neseděli a nemlčeli. A nemuseli jsme pouštět televizi, aby nenastalo trapný ticho. A když už nastalo ticho, tak jsme se uměli zabavit jinak. Když se teda snížím k vulgaritě, což mě ten často docela baví (a mám v zásobě ještě vulgárnější vložku, uvidíme, jestli se odvážu natolik, abych ji použila), tak nejsem zvyklá na to, abych od Restaurátora odjížděla a mohla si v letadle normálně sednout. Tentokrát, kdybych si o to neřekla sama, tak tam snad jsem fakt jenom kvůli tomu, abych se koukala na španělský seriály a venčila psa. Samozřejmě jako nejjednodušší vysvětlení se nabízí, že tam někde má nějakou ženskou. Čemuž by odpovídalo i to, že venku radši to jedný ruky chytil vodítko a do druhý klíče, abych se mu po ní snad náhodou nesápala. Natož snad nějaká výměna slin na veřejnosti. Ne že bych na cicmání před lidma nějak zvlášť trvala, ale nemusí dělat, že jsem jeho sestra. (Ne že bychom se snad mimo byt ocitali nějak často. Kromě toho, kdy jsme venčili psa. A to mi tak strašně chtěl ukázat ten bar pod bytem, kam chodí. Ale asi pro jistotu jenom, když v něm zrovna nesedí žádný jeho kamarádi. Nebo když je pro jistotu zavřenej.) Jenže vzhledem k tomu, že v zimě jsem nemohla přijet, protože zatoužil vidět nějakou buchtu v Itálii a "no quiero engaňar a nadie," tak pochybuju, že kdyby se jednalo o nějakou srdeční záležitost ve Valencii, nechá si mě vlízt do bytu. (Když navíc říct přes skype "ne" nebylo snad nikdy snadnější.) A taky by z Valencie neodjížděl, to ho zase znám.

Na otázku proč to, mi po poměrně zoufalé sms, jak moc mi má připadat ponižující, že musím o pozornost bojovat se psem, poskytla odpověď Balička cigaret: "A nebude to tvým nedostatkem srsti? Třeba je víc animální..." Evidentně jsem měla splnit tu výhrůžku s tím, že pokud on se oholí, tak já se neoholím. Ačkoliv i kdybych si nechala narůst srst a ocas a naučila se štěkat, dostala bych od Restaurátora maximálně tak granuli.
No prostě… nedokážete si představit, jak mě ten pes neskutečně sral! Takže samozřejmě, když mě poprvé uviděl, musel si zaštěkat (svině nevděčná, asi už si nepamatuje, od koho má tu hračku, se kterou si hraje dodnes!), což by bylo normální, kdyby na mě neštěkal i při jakékoliv příležitosti, kdy Restaurátor opustil místnost. Když neštěkal, tak byla druhá věc, kterou dělal, pokud Restaurátor opustil místnost, bylo, že se mě snažil vojet. Takže to vypadalo asi tak, že pes (krycí jméno Čokl) si vyskočil ke mně na gauč, začal mi ojíždět ruku, a když jsem mu ji vytrhla, praštila ho nebo vstala, začal na mě hystericky štěkat. Ačkoliv jsou naši dva psi rozmazlení a nevychovaní, jsou jistá pravidla, která dodržují. Například, že gauč a židle jsou pro lidi. Kdekoliv jsme si u Restaurátora sedla, mohla jsem si pak prdel obírat od psích chlupů. Že Čokl může na gauč, bych ještě překousla, ale že spí s Restaurátorem v posteli, to už bylo trochu moc. Navíc jsem spala na místě, kde je zvyklý chrápat on, takže když jsem jednou v noci šla na záchod, po návratu do ložnice jsem v posteli na svém místě našla Čokla! Když to nestih nebo když jsem mu nedala příležitost zalehnout mi místo, nasral se aspoň do postele mezi nás. Pokud šel v noci na záchod Restaurátor, Čokl na mě začal štěkat. Při těch několika málo příležitostech, kdy se Restaurátor skutečně nemohl koncentrovat na psa, jsem se Čokla z té postele pokusila skopnout. Konec konců, kdyby si toho všiml, mohla jsem tvrdit, že to bylo v zápalu vášně.
Nic z toho ale nebylo horší, než když měl Restaurátor z jedné strany mě, z druhé strany psa a radši pohladil jeho! Skutečná krize ale přišla až sobotní večer, kdy jsme pro změnu koukali na televizi, a na Restaurátorově břichu se vedle mé hlavy položila hlava psa a Restaurátorova ruka neomylně zamířila k němu. Takže jsem se posadila, zarytě koukala do zdi nebo na strop a snažila se Čokla nevzít a nevyhodit ho z balkonu. To už má nasranost zřejmě byla evidentní, protože ten večer se Restaurátor ani neodvážil jít ho ještě vyvenčit (ten pes nepotřebuje venčit ještě ve dvě ráno!) a zalezl rovnou do postele, kde mě dokonce objal, ovšem vzhledem k tomu, že asi za deset minut začal chrápat, moc jsem si to neužila a dobrovolně se odvalila na druhý konec postele. Čokl si lehl vedle Restaurátora.
Že mi přišlo nechutný, že toho psa olíbává víc než mě, už v tomhle kontextu asi ani nemá cenu dodávat, co?
Ano, přiznávám se: žárlila jsem na psa a svůj boj o společný objekt zájmu jsem projela. Aspoň jsem ale učinila objev, že proti kouzlu psího pohledu zabírá pouze orální sex a jed na krysy. Přičemž to první jenom na pět minut. Píšu si pro příště. (Kdepak, příští chlap má jako domácí zvíře povolený maximálně rybičky.)

Myslím, že i Restaurátorovi došlo, že tohle teda moc nevyšlo, protože na tramvajové zastávce, když jsem odjížděla na letiště, poznamenal, že si aspoň nemůžu stěžovat, že bych se nenajedla. (To zas jo – a nikdy mě nenapadlo do toho receptu s cuketou dát taveňák!) Až na tu pokryteckou poznámku, že „jsme ani nešli na tapas do toho baru,“ kam mě evidentně vzít nechtěl, bych ale nerada, aby vám z toho vyšel negativní restaurátorský obrázek. Na to jsem mu vděčná za moc věcí. Koneckonců nemá přezdívku Restaurátor jenom kvůli tématu diplomky.
A rozhodně nemám čeho litovat. Ani tý poslední letenky. Prostě jsem to potřebovala vědět.
(Navíc to kromě Čokla mělo i jiné momenty – třeba když jsem za plakátem na zdi objevili šunkovou kroketu. Vyšší level než moje kandovaná biomandarinka v tašce do školy!)