Přelomovej text I

Mám vždycky problém začít psát příspěvek, když nemám nadpis a perex. Nadpis nemám pořád, tak do perexu napíšu o tom, že nemám nadpis a že mám vždycky problém začít psát příspěvek, když ho nemám.
Ono se není zas tak čemu divit, když jsem za šestnáct dní od posledního příspěvku stihla státnice, dovolenou a pravděpodobně jako bonus rozseknout nějaký záležitosti s nějakým chlapem. Takže nadpis dodám po dopsání příspěvku a zcela jistě bude naprosto nekonzistentní s perexem i s celým příspěvkem.


Nuže, takže ty státnice. Předstátnicové a postátnicové období a jeho vývoj bych poměrně krátce shrnula výčtem statutů na facebooku:
27.8.: Ta literatura už mě tak sere, že jsem ráda, že mám práci, protože si u těch tumorků, metastáziček a biopsií odpočinu od debilních gauchů, pícarů a revolucionářů, aniž bych musela mít výčitky svědomí, že nic nedělám.

28.8.: Já už vim, proč si na každou literaturu musíme před zkouškou přinýst seznam četby... Abychom ty seznamy pak před státnicemi náhodou našli – i s rozborem! – a mohli si je přidat do závěrečného seznamu. Sice si nepamatuju, že bych kdy četla El alcalde de Zalamea, ale když to mám v seznamu z prváku, tak to musí být pravda!

29.8.: ... la auténtica verdad puede estar en total desacuerdo con una interpretación optimista de la vida." – "... skutečná pravda může být v naprostém nesouladu s optimistickým pojetím života." Na tomto místě bych
Marianu José Larrovi, prvnímu španělskému sebevrahovi pohřbenému na katolickém hřbitově, ráda poblahopřála k tomuto zjištění a své přátele ujistila, že tyto statuty budou muset sledovat jenom do středy.

30.8.: Je to jako vždycky – můžete se učit, jak dlouho chcete, ale vždycky jeden den chybí.

31.8. 15:46: Kdopak dřív uteče, než zítra hrnec přeteče? vloženo video:


31.8. 19:14: "Docent Chalupa me llamó imbécil."* Příklad complemento predicativo sustantivo objetivo.

1.1. 13:12: To si takhle člověk udělá státnice za jedna a vůbec neví, co si má napsat do statusu!

Kdyby někoho zajímaly detaily (následující odstavec lze přeskočit), tak myslím, že na státnicích se mi vykompenzovala všechna ta smůla při tahání otázek (včetně Darwinovy ceny) za celé tři roky. Pravda, nevytáhla jsem si zrovna španělský naturalismus (ten si vytáhla Balička cigaret) a podstatné jméno v kombinaci s vedlejšími větami, ale o čtyři sta let mě minulo Siglo del Oro a o jednu otázku v pořadí latinskoamerická romantická poezie a v lingvistice jsem mohla de Saussura kopnout do zadku. Ještě deset minut před začátkem státnic jsme řešili, do jaké generace docent Recorrense řadí Ortegu y Gasseta (a omluvte mě, jestli to skloňuju blbě, když já o něm česky nediskutuju). Tu čest zjistit to, jsem měla já – tak kdybyste to někdy potřebovali, tak ho řadí do Generace 14 (která je ovšem někdy uváděna dohromady s Generací 98, aby v tom náhodou nebyl bordel). Přijde mi to značně symbolické, neboť jsem nečetla Vzpouru davů, která byla v univerzitní knihovně vypůjčená, takže jsem požádala matku, ať se zeptá ve své hradecké knihovně, kde ji neměli na její pobočce, ale řekli jí, na které ji sežene. Dala mi svou průkazku a já se v pátek do knihovny vydala, abych zjistila, že v pátek mají o prázdninách zavřeno, a pak už se mi tam nechtělo. Takže mi mělo bejt jasný, že mě Ortega y Gasset nemine, i když jsem si vytáhla otázku, ve které dle mé interpretace vůbec neměl figurovat. Ale tady vidíte, že lze mít španělskou literaturu za jedna, i když znáte obsah stěžejního díla pouze z Wikipedie. (Co se týče španělské literatury pod vedením docenta Recorrense, tak už můžu vydat manuál "Učíme se na státnice z Wikipedie.")

Romantická próza v latinskoamerické literatuře se nedá označit za dobrou otázku, protože v celé latinskoamerické literatuře žádná dobrá otázka není (kdyby tu byl nějaký rejpal, tak magický realismus se dělá až na magistru), ale patřila do té dobré části špatných otázek:o) Sama jsem si naběhla, když jsem hned první dílo uvedla politickou vložkou, neboť zkoušející z toho vyvodila, že snad něco vím o historii Argentiny před Evitou. Ovšem buď se mi z toho nějak podařilo vybruslit, anebo se pak nade mnou slitovala, protože jsem měla jedničku ze všeho ostatního:o)

Z morfologie mě zkoušel dlouhovlasý zarostlý Španěl, jehož jediná vada spočívá v tom, že je moc vysoký, moc hubený a má ženskou. To jsou vlastně tři vady. Dva roky už ho potkávám na chodbě, a když se ke mně přiblíží na míň než metr, tak je to proto, abychom si popovídali o adverbiích.
Při zkoušení ze syntaxe jsem pak po sedmi letech španělštiny pochopila, proč se ten čas jmenuje indefinido.
Jinak nás ten den bylo deset, jedničku jsme měly dvě – ta druhá byla Jiskra nebo Lucy Spark, nebo jak jsem ji tu kdysi nazvala, na kterou teď nemůžu najít odkaz, ale pamětníci vědí a možná dodají (nedávno jsem zjistila, že jistí lidé se v archivech blogu vyznají líp než já sama). Což nicméně svědčí o tom, že Bc za jedna fakt může mít každej, takže mi neřikejte, jak jsem dobrá;o)

Pak se měla konat euforie a slavení a nekonalo se ani jedno. Slavení se nekonalo proto, že mě čekaly nahromaděné překlady, které jsem ten den musela stihnout, protože den na to jsem měla psát předbakalářskou z angličtiny, potom odjet domů a další den odlítat do Barcelony. A jaksi se mi nezdálo vhodné říct, že to pošlu po návratu, jelikož tu letenku mi platila firma:o) Teď vás zajisté pobaví (opět především pamětníky, co spolu se mnou s láskou vzpomínají na Školu zázraků a předměty jako Science v angličtině (ano, tak, půlka v angličtině půlka v češtině) nebo semináře finanční inteligence, kritického myšlení atd.), co je to předbakalářská zkouška z angličtiny neboli Pre-BA. Takže Pre-BA je písemná zkouška sestávající z překladu (bez slovníku) textu z angličtiny do češtiny a z češtiny do angličtiny, bez které vás nepustí ke státnicím. V podstatě je úplně zbytečná a jsme poslední ročník, který ji píše. Jenže pana profesora to prostě evidentně baví opravovat a potom na nástěnku věšet největší špeky z překladů. Ale musím uznat, že to má něco do sebe. Hlavně když na té nástěnce nevisí citace z vašeho překladu, protože z něj máte jedničku:o) Nicméně historicky potřetí během svého vysokoškolského studia jsem podváděla při zkoušce (kdyby tu byli nějací moralisté, tak poprvé jsem podváděla v prváku při zkoušce z latiny, kdy jsem si napsala tahák na deklinace (a stejně jsem to dala až na podruhý a za tři), a ve druháku při zkoušce z American studies u stejného profesora jako u Pre-BA, kdy jsem stejně jako půlka auly už zoufale listovala skripty, kde jsem pojmy vyhledávala podle rejstříku (tu zkoušku jsem neudělala, protože jsem to za čtyři hodiny nestihla najít všechno. Nakonec jsme se ta skripta fakt musela naučit nazpaměť.)). Socce jsem musela poslat smsku, aby mi našla, jak se anglicky řekne rašelina, štěrk a dlažební kostka, páč to jsem z hlavy prostě nevěděla. (Jo a pak ještě, kdyby vás zajímalo, jak se řekne holubičí seď, tak je to dove-grey;o)).

No a euforie se nekonala, protože jsem zjistila, že jsem žádný euforický pocit nezažila asi přes dva roky. Já nevím, jestli je euforie ten správný pojem, ale mám prostě na mysli ten náhlý pocit štěstí. Když se aspoň na okamžik cítíte absolutně šťastní třeba jenom proto, že bude oběd, nebo že se zítra půjdete podívat na sousedovic nového psa, nebo že sněží (ok, to poslední je blbej příklad, já mám normálně sníh ráda, ale vzhledem k tomu, že mám pocit, že ten poslední jsem odhazovala někdy v dubnu, tak představa, že za dva měsíce je tady zas, mě nečiní ani minimálně šťastnou. A hlavně furt nepřišel účet za topení.). Nevím, jestli tou schopností nedisponuju jenom dočasně, anebo jestli to je trvalý stav, třeba jeden z příznaků dospělosti nebo tak něco. Ale prostě mi přijde, že jsem nějak ztratila, nebo se mi otupila ta schopnost zažívat některý extrémní pocity. A docela mi to chybí. Zažila jsem pocit úlevy, zadostiučinění nebo relativní spokojenosti, ale nemůžu si vybavit, kdy jsme se naposledy cítila prostě jen tak Šťastná (a že důvodů bych měla – už jenom to "narozena na konci 20. století ve střední Evropě, běloška, střední třída...").
No, takže státnice se mnou nijak moc nehnuly. Nějak jsem nepočítala s tím, že bych je neudělala, trojka by mě štvala a měla jsem určitě lepší pocit, že mám jedničku, než kdybych měla dvojku, ale prostě... no jo, stalo se. Rodiče z toho asi měli radost větší.

Takže abych to zkompletovala, tak jsem teda udělala státnice ze španělštiny, dala si v Pivovaru jedno řezaný a oběd, přeložila něco, odeslala něco, převlíkla si postel, šla spát, ráno vstala, chtěla zase překládat a zjistila, že ten článek už jsem jednou překládala, udělala jsem copy -> paste, odeslala, šla napsat Pre-BA, chtěla jet domů, vlak měl půl hodiny zpoždění, odjela jsem domů zpožděným vlakem, doma se seznámila s Francouzkou, co u nás teď bude tři měsíce místo ségry bydlet, sbalila si věci do Barcelony a dopřeložila poslední text, šla spát v jednu s tím, že v šest musím vstávat a asi bych v tu chvíli celou Barcelonu vyměnila za možnost vyspat se osm hodin v kuse. Chcete mě někdo do firmu jako time-managerku?

A o dovolených a přelomových chlapech zase jindy, protože tohle má přece bejt přelomovej státnicovej příspěvek, na kterej budu ještě mnohokrát odkazovat, tak se tady takový věci nesměj motat.

* Docent Chalupa mě nazval imbecilem.