Měla bych se chovat rozumně

Jestli jasan znamená ano a houby ne, co znamenají houby pod jasanem?*


Dvacet pět dní do státnic, dvacet zpracovaných otázek, asi tak třicet procent přečtené povinné literatury, nechuť otevírat skripta (pokud existují), nechuť otvírat wikipedii (pokud skripta neexistují – ušetřete si poznámky, že součástí studia na VŠ je samostatná práce a existují knihy, zaručuju vám, že na některá témata knihy neexistují), záchvat vzteku při zjištění, že na několik otázek pokrývajících přednášky docenta Recorrense jsou k dispozici pouze poznámky ve stylu autor dvojtečka čtyřicet děl (miluju české školství).

Bylo by tedy rozumné začít dělat něco skutečného, při nejmenším si utvořit aspoň skutečný časový plán a nahodit si nějakej deadline, kdy dodělám literaturu, a ne řešit, ještě nejlépe po icq, svůj minulý (ha, tak tohle je překlep, ale není to úplně z cesty), takže svůj milostný život. Dala jsem si předsevzetí, že 1. srpna opravdu začnu – abych si zase nekřivdila, to já dělám fakt nerada, tak jsem od 1. srpna skutečně přečetla asi pět knih a zkompletovala těch dvacet otázek, ale jinak jediné skutečné věci, které jsem od té doby udělala, jsou: napsala jsem Adlétě, přemluvila jsem Adlétu, že spolu v září pojedeme do Barcelony, koupila jsem letenky do Barcelony. Jako vždy, když mám mít něco společného s Barcelonou, se vyskytly porblémy. (Dvakrát jsem byla v Barceloně ještě se školou na gymplu, pokaždé autobusem – a po každém takovém zážitku jsem říkala, že autobusem už nikdy, nicméně od toho posledního výletu se toho i držím – poprvé jsme v Barceloně zastavovali na devítihodinovou povinnou pauzu řidičů cestou do Španělska, takže nás po dvaceti hodinách cesty téměř beze spánku čekalo bloudení průvodkyně, která nemohla najít Sagradu Familii, i když byla vidět už z parkoviště. Podruhé jsme v Barceloně byli cestou zpátky a po nějakých deseti hodinách ve městě jsme večer došli na parkoviště, kde už byly zavřené záchody. Vyžadovali jsme po průvodci zastávku za Barcelonou na záchod a na opláchnutí se. Sdělil nám, že se máme jít vyčůrat na parkovišti do křoví. Nevím, jestli jsem to tenkrát skutečně řekla, anebo jestli jsem jenom řekla, že to řeknu, když zastávku odmítne, ale měla jsem připravený dotaz, zda si v tom křoví mám taky vyměnit tampon. Každopádně jsme na té benzince za Barcelonou zastavili. S Baličkou cigaret jsme tenkrát v Barceloně jenom přistály, ale mých osm tisíc už tam zůstalo. Naposledy jsem v Barceloně byla minulý rok v rámci návštěvy rodičů ve Španělsku – tam se ale v podstatě nic děsného nestalo, protože na matku jsem dokázala nevystartovat až do odletu z Girony zpátky do Madridu.) Pokaždý to ale svým způsobem stálo za to, tak doufám, že bude i tentokrát a že ten největší průser už jsem si vybrala s letenkama. Ještě před prázdninami mi Doktorka nabídla, abych si řekla o letenku kamkoliv po Evropě, že ji koupí přes agenturu na firmu (nabídka platila i poté, co jsem překládala newsletter, ve kterém vedení své pobočky nabádalo k šetření). Vzhledem k radostnému výsledku mé žádosti o stáž jsem myslela, že se tohle léto podívám tak akorát do prdele, ale pak jsem si řekla, že po prvních státnicích ta bakalářka ještě může chvilku počkat. Myslela jsem, jak báječně ušetříme, když já Adlétě zaplatím půlku letenky od Wizzair, která neměla být dražší než čtyři tisíce. No a tak jsem měla letenku přes firmu od ČSA a Adléta od Wizzair, která se kvůli poplatkům za každou píčovinu vyšplahala skoro na šest tisíc a která měla čas odletu a příletu naprosto nevyhovující s tou mojí a především, která byla pouze o litr levnější než letenka s ČSA. V závěru se pejsek s kočičkou vzájemně věšeli na šňůru tak dlouho, až tam viseli oba dva a Adléta měla stejnou letenku jako já a neušetřily jsme ani jedna. Přitom stačilo se na ČSA podívat o něco dřív. Ale už jsme se mezitím do Barcelony začaly těšit, takže už to nešlo zrušit.

No a pak se zase nějak stalo, že jsme si psali s Restaurátorem, nějak se nám teď stává, že si píšeme asi tak co tři dny, a zmiňovala jsem se o Barceloně, na což mi řekl, že jestli budu ve Španělsku a jestli budu mít chuť a čas, tak jsem vítaná. Dvě minuty jsem přemýšlela, co na to mám odpovědět, což se mu zřejmě zdálo dlouho, takže napsal, že už musí jít, protože tam má bratrance. Takže jsem si řekla, že to prostě byla zdvořilostní fráze. A vůbec, jestli mě chce vidět, může si za mnou zajet do Barcelony. Nejsem pes, aby mi zamával před nosem salámem a já přiběhla do Valencie.

A dneska jsem si všimla (a důrazně popírám, že by to bylo snad proto, že jsem procházela historii chatu!), že před tou větou je ještě jedna, kterou to má jako začínat. Že ví, že bych ho mohla poslat do prdele. No, po lednu bych ho ne mohla, ale měla poslat do prdele. A vůbec, mění to nějak vyznění předchozího prohlášení? Že to vyznění mění pro mě, je asi čistě subjektivní, co? Jenže já to mám spojený s tím, že uznává moje právo vyjebat s ním a že si nemyslí, že někde půl roku čekám na jeho zapískání "K noze!", což je i přes mou veškerou snahu tenhle pocit zneškodit stále plusový bod.

Já vím, že bych měla být rozumná, neřešit to a radši se soustředit na momentálně důležitější věci, než je nějakej Ital někde ve Španělsku, u kterýho ani nevím, jak to vlastně myslí. Problém je v tom, že ani ten rozum nehraje podle pravidel, která jsem určila, a mnohem víc než rozdíly ve stylu Góngory a Queveda ho zajímá, jak to myslí nějakej Ital někde ve Španělsku. A já to od něj asi fakt chci vědět. Jenže pravděpodobně po něm chci něco, co neví ani on sám. (Nedostaňme se, prosím, k otázce, jestli já vím, co chci. To už je moc vysokej level.)

Nemůžu popřít, že mě to jaksi naplnilo jakýmsi... no, ne štěstím, ale něčím jako zábleskem "hele, něco se děje." Což mě mírně děsí, protože to je naprosto iracionální, protože se pravděpodobně neděje nic a jestli jo, tak si nejsem jistá, jestli mi to teda zrovna bude usnadňovat život, no a taky víme, kam u mě iracionalita vede.
Každopádně to nechci nechat bez povšimnutí a jenom to tak přejít. Vlastně spíš vím, že toho ani nejsem schopná.
Možná, že kdybych byla v Barceloně sama, anebo naopak ne jenom s Adlétou, tak ve Valencii stejně skončím. Nevím, jestli jsem se už naučila sebeúctě ve ztížených podmínkách (to jest, když je právě všechno tak jednoduché, že nemám v cestě k tomu, abych ze sebe zase udělala krávu, žádnou překážku).
Takhle se asi všechno musí přizpůsobit situaci. Zřejmě lepší.


P.S.: Při pročítání starých příspěvků jsem si několikrát řekla, proč mi proboha čtenáři neřekli, že jsem kráva. Zpětně soudím, že mi to sice neřekli, ale určitě si to mysleli. Tak mi to prosím neříkejte ani teď, uvidíte, že já to časem uznám sama.


* Roberto Bolaño, Divocí detektivové