Touha spláchnout použitý toaletní papír do mísy

Rhodos – další místo, kam už se nikdy podívat nemusím: z důvodu plnější kompatibility s výběrovými kritérii ze strany jiných uchazečů.


Kdysi v průběhu zkouškového, které u mě tento semestr trvalo od konce dubna do konce června (a vlastně jsem ještě stále Leprikónovi neodevzdala překlady, což nevím, jak moc je dobrý nápad vzhledem k tomu, že u něj píšu bakalářku) a u Adléty sice nevím odkdy dokdy, ale vím, že ještě na začátku června si myslela, že bude dělat státnice v září, a pak je najednou dělala v červnu, takže za týden napsala bakalářku a za čtyři dny se naučila na státnice, slovo dalo slovo a můj unavený mozek přišel na nápad, že bychom spolu mohly jet k moři. Jen tak se válet. A ty vole, s cestovkou! Na last minute!

Toto rozhodnutí se mě pokudivu drželo i přes Vejra 2010, jenž se konal na konci června, a který si letos ani nevysloužil žádné jméno, na druhou stranu narozdíl od toho
loňského mě ani nikdo nenasral (snad až na drobný výstup s Tolstolobikem, kdy jsem jeli s kanystrem do hospody pro vodu (ano pro vodu, normálně tam jezdíme s petkama pro pivo, tentokrát jsme ovšem měli dost piva, ale žádnou vodu – tekoucí, protože spadnul jistič, na což musel přijít až druhý den přivolaný elektrikář), a Tosltolobik mě svou tolstolobičí povahou donutil prásknout dveřmi svého auta natolik, že pak tvrdil, že neslyší na jedno ucho. A taky jsem neblila. Neměla jsem vlastně ani kocovinu, protože to byl historicky první Vejr, kde jsme víc žrali než chlastali. Normálně jsme museli jet třikrát na nákup. Pro jídlo!!! V podstatě se jenom jednou opila Socka, mám dojem, že to bylo v ten den, kdy si namíchala magické oko, a pak mezi prsy ztratila telefon. Historicky poprvé se nám také podařilo jít na výlet někam jinam než do hospody – byť bez Adléty a Tolstolobika (ty zůstali doma, nepomřeli cestou) jsme skutečně došly k soutoku. Stejně jako v
roce 2006 jsem pojala podezření, že jsme se musely ztratit – jak jsem se ale dozvěděla později, ta cesta je takhle blbá normálně. Takže to nebyla moje chyba a moje chyba to nebyla ani tenkrát se Sockou, to jsem mohla jenom za to, že jsme od chaty kilometr a půl šly dvě hodiny, protože ta zkratka k řece přestala existovat!
Takže letošní Vejr mírně napravil reputaci předešlého, ovšem ten aspekt dospělosti, že se přežerem a neopijem, mě trochu děsí.

Ale zpět k tématu – po třech dnech mě sice částečně opustila únava z posledních dvou měsíců, motor mého odhodlání zúčastnit se pobytového zájezdu k moři, stále mě však neopouštěla myšlenka na to, že to znamená nebýt v ČR a nebýt v ČR obvykle znamená pocítit, že život tam někde venku skutečně existuje:o) Navíc jsme si nezačaly lízt na nervy ani s Adlétou. V posledních letech zjišťuji, že mám-li s někým trávit dvacet čtyři hodin denně po dobu delší než týden, je to poměrně riskantní podnik pro nás oba. S Adlétou se k sobě ale pro taková dobrodružství hodíme – pokud se nám k tomu naskytne (ne)vhodná konstelace a dostaneme ten (ne)správný impulz, obě dvě jsme stejné štěkny a jedna o druhé to víme. A žádná z nás tedy nechce riskovat, že by se to u té druhé projevilo. Proto se taky dvanáct dní strávených na Rhodosu obešlo bez hádek – pouze jeden večer jsem se musela na balkoně uklidnit četbou Jatek od Sinclaira (na pláž doporučuju).

Abych řekla pravdu, tak ono to v podstatě nebylo tak hrozné, jak jsem si cestou na letiště představovala, že to hrozné bude. (Začala jsem představou Čechů, co si odnášejí jídlo od večeře v igelitkách.) Ale přece jenom mi to připomnělo, proč si vždycky jenom kupuju letenku a maximálně tak bookuju hostel.

Pohodlí odvezení autobusem na hotel nevyrovná dvě hodiny zpožděné letadlo tam i zpátky a dvakrát pět hodin čekání na letišti. Tohle se mi fakt s žádnou jinou společností kromě TravelService nestalo – můj rekord je hodina zpoždění z Barcelony. Cestou tam jsme to věděly už v autobuse, takže jsem dvě hodiny využily na oběd s
liou. Cestou zpátky nás tato informace dostihla také v autobuse – když zastavil před letištní halou. Delegát, kterého jsem za celý pobyt naštěstí viděla jenom při příjezdu a odjezdu, prohlásil něco o štěstíčku a hlavně o zdravíčku (plus čínské moudro) a poté dodal: "A málem bych zapomněl, ještě taková důležitá informace – letadýlko má hodinu a půl zpoždění." Měl štěstí, že jsem seděla až vzadu, jinak bych ho za to letadýlko flákla kabelkou – a že jsem v ní měla litr vody a tři knížky!

Jelikož jsme se na hotel místo v jednu dostaly o půl čtvrté (což jsme si spočítaly ještě na autobusovém nádraží v Brně a prozíravě tak v duty free shopu koupily flašku vína), rozhodly jsme se, že už nemá cenu chodit spát a že tuto jedinečnou příležitost využijeme k pohledu na východ slunce, neboť nehrozí, že normálně bychom na něj snad vstaly. Takže jsme sbalily flašku, vývrtku (kterou Adléta považuje za stejně samozřejmou výbavu jako zubní kartáček (který já ale často zapomínám)) a hotelové skleničky (psali tam, že se z pokoje nemají odnášet ručníky, o skleničkách tam nebylo ani slovo) a vydaly jsme se na pláž. Kde jsme dvě hodiny popíjely a čekaly na východ slunce – na západní straně ostrova.
V sedm jsme se vydaly rovnou na snídani, já poté do postele a Adléta dokonce zvládla informační schůzku, ze které si ale pamatuje jenom půlku. Nebyla ani schopná se začít kamarádit s ostatními spoluturisty:
ST: "A taky vám v pokoji tak smrdí klimatizace?"
A: "No, my jsme ji ještě nezapínaly."
ST: "A taky vám nefunguje v koupelně ventilace?"
A: "No, my jsme v tý koupelně ještě nebyly."
ST: "A taky vám nejde otevřít okno?"
A: "No, já ani nevim, jestli tam nějaký okno máme. Já myslim, že máme jenom balkon. My jsme v tom pokoji vlastně ještě moc nebyly."
Nutno podotknout, že okno otevřít nešlo, protože jsme fakt žádný neměly, klimatizace nesmrděla a kde se v koupelně zapíná ventilace, na to jsme přišly až poslední den. (Kdo taky moh tušit, že je to ten provázek se zvonečkem, na který jsme se bály sahat...)

O půl jedenácté mě z pokoje vyhodily uklízečky, takže jsme se odebraly spát na pláž, kde jsem sebou cukala pokaždé, když jsem uslyšela češtinu, a po chvíli pochopila, že na tomto ostrově nelze tomuto jazyku a všudypřítomným červenobílým taškám jedné nejmenované cestovní kanceláře uniknout. Vlastně tam nešlo uniknout skoro nikomu – po několika dnech jsem měla tendenci ve městě zdravit známé tváře, než jsem si uvědomila, že ty lidi znám z vedlejšího lehátka.

Ten první den se ve mě probudily nějaké nashromážděné mladické síly a po třech hodinách spánku se mi chtělo vyrazit do města. I když to nejdřív vypadalo, že žádné "město" tam neexistuje a že po koktejlu v baru, který vlastnil chlápek, co mi připomínal Josého z Madridu a po třetí návštěvě nám začal dávat slevy a Adléta mu říkala Umpalumpa, půjdeme dospat let, při hledání bankomatu jsme se ve dvě ráno dostaly do takzvané party street a skončily na jediné tamní diskotéce zvané Colorado. Za pití na baru jsme měly volný vstup (neznat Španělsko, tak si myslím, že ten vstup je normálně nižší než cena za pivo). Hrála tam luxusní rocková kapela (luxusní především proto, že všichni její členové měli dlouhé, učesané vlasy) a hráli ty největší rockový sračky, takže jsme si to s Adlétou užily. Obě jsme šly jako slušná děvčata domů za světla, já kolem půl páté ráno, Adléta přišla na pokoj o půl osmé po ranním koupání v moři, protože v Coloradu potkala Nanuky (=Skandinávci), kteří jí kupovali pivo, a protože si neuvědomila, že Amstel fakt není desítka, byla ještě na snídani nachcaná. A tak jsme si vybudovaly svou pověst, ačkoliv zbytek dovolené už měl sestupnou tendenci.
V pondělí jsme ještě zvládly stiptýz v baru Big Brother, který byl inzerován na lístkách, které jsem dostávaly za zaplacení lehátka a slunečníku – a hlásil za lísteček welcome shot a dvacetiprocentní slevu na všechny nápoje.
A tak jsme tam viděly prvního a posledního nahýho chlapa – nebudu-li počítat pohled s nahým Řekem pózujícím na pláži, ujídajícím z trsu hroznového vína: nic tak úchylného jsem dlouho neviděla, takže jsem ten pohled samozřejmě musela koupit a poslat pervezním lingvistkám. Asi to tam není zvykem, protože žena za pultem se divila, že fakt chci i známku.

Tak, to by byl ten slibný rozjezd. Pak se nachladila Adléta, vycucala mi všechny Septolete a do nosu si vystříkala celej Olynth. Pak se uzdravila a chytla jsem to od ní já. Zato jsem jí snědla všechen Valetol. V tomto obodí jsme tedy byly velmi produktivní, co se našeho společenského života týče. Válení se na pláži velmi prospívalo mému bolení hlavy, především, když foukal vítr, což foukal pořád, ocenila jsem především zvuk slunečníku povlávajícího ve větru. Jelikož ten vítr foukal skutečně pořád, ve stínu byla zima. Tedy i já jsem musela občas vylézt ze stínu slunečníku a mou pokožku tedy mírně zbarvila plebejská hněď. Oproti všeobecnému předpokladu, že generální ředitelka vápenky jako já musí při kontaktu se sluncem okamžitě vypadat jako spařený prase, se namazaná (zvenku) opaluju poměrně rychle a dobře. Sice z dob, kdy jsem se ještě opalovala dobrovolně a ne proto, že mi byla zima, si pamatuju, že jsem schopná dosáhnout maximálně asi tak o tři stupně tmavší barvy a pak konec, nicméně opaluju se a nespaluju se (s ochranným faktorem minimálně 30 – vzpomínám si na svou do tohoto okamžiku poslední dovolenou s cestovní kanceláří před deseti lety na Krétě, kde jsem se platonicky zamilovala do zelenookého nosiče kufrů (měli jsme původně být ve tříhvězdičkovém hotelu, jenže tam neměli místo, takže nás za stejnou cenu dali do pěti) a celých čtrnácti dní – ano, skutečně od prvního dne – jsem ho nejdříve s rudým a následně loupajícím se ksichtem zamilovaně sledovala, kdykoliv se objevil. Myslím, že jsem ho sledovala natolik často a natolik intenzivě, že i on mě začal sledovat, a kdykoliv mě uviděl, tak se i smát). Takže opaluju se, ale problém je v tom, že já vůbec být opálená nechci! Mně se baví koupat v moři, mně se i docela líbí na tom sluníčku, ale nechápu, proč z toho musím být hnědá! Takže by mě zajímalo, za jak dlouho to asi tak zmizí?
Jak jsem ale říkala, nespaluju se pouze namazaná, nejlépe padesátkou (jaká byla má radost, když jsem se dozvěděla, že v lékárnách existuje krém s ochranným faktorem 100! To už se nemůžu ani opálit, ne?), takže první dva dny jsem ještě dolaďovala, jaká jiná místa vedle prostoru mezi nosními dírkami by se ještě měla namazat – takže například třísla, pěšinka a uši (i zevnitř).

Zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem pochopila, že je třeba mazat se i mezi prsty na nohou, mi došel i fakt, že v blízkém okolí se pohybuje asi tak pět mužů, kteří by stáli za víc než pohled – to znamená, že nebyli blonďatí a spálení, kdybych chtěla koukat na tohle, mohla jsem zůstat v Čechách. Opravdu mám dojem, že víc Švédů než na Rhodosu není ani ve Stockholmu. Otázka "Where are you from?" přestala mít smysl.
Tedy z těch pěti zmiňovaných poníků jsem tři potkala na motorce a dva vykládali cosi u supermarketu u hotelu. Nutno podotknout, že z těch pěti se za mnou tři otočili a jeden zatroubil. Ve srovnání se Španělskem tristní bilance.
Tedy ano, dvanáct dní jsme strávily pozorováním rudých Švédů, opilých Holanďanů a tlustých Němců. Vlastně bych ještě málem zapomněla na ruskou rodinku, kde se maminka koupala každý den v jiném pyžamu, otec na nás vydržel půl hodiny bez mrknutí oka koukat a pak nás ještě ukázat synovi.
Dále jsem z řeckých poníků zaujala pouze ty, které bych raději nechala na pastvě. Jedním z nich byl vodič oslů na akropoli v Lindosu ("A co dělá ten tvůj" "Ále, v kultuře – vodí osly do kopce a z kopce!") (musím ovšem podotknout, že při tomto prvním a posledním výletě někam jinam než do baru, byla jízda na oslovi nejen praktickým nápadem, protože kdybych ten kopec vyšplhala sama, tak by mě v tom horku nějaký rozvaliny za šest euro už nezajímaly (teď den jsem měla za úkol přemýšlet já, měly jsme to s Adlétou rozdělený), ale zároveň i nejsilnějším zážitkem.
Druhým (poníkem, nikoliv nejsilnějším zážitkem, i když kandidátem by být mohl) byl řecký recepční z hotelu. Už když k nám přišel na pláži, bylo mi jasný, co bude následovat po "I wanted to ask you..." A měla jsem říct důrazněji, že ne, není possible to see me mimo hotel. Bohužel takové to odporné NE, po kterém dotyčný už nikdy nebude chtít vidět žádnou ženskou, natož mě, neumím, vždycky jsem na to měla lidi. Takže jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že mě recepční pronásleduje – že mě sleduje u večeře, chodí kvůli mně na pláž a Adléta ho dokonce jednou, když měl mít prokazatelně noční, viděla, jak se proplétá party street, takže jsem pojala paranoidní přesvědčení, že nás šel hledat. Tím pádem, i když možná nebyl, začal mi připadat vlezlý už jenom faktem, že byl přítomný na večeři a musely jsme k němu chodit platit pití. Tudíž jsem se dostala do stavu, kdy mě vytočil do obrátek už poznámkou "You look sad," když jsem akorát nahodila votrávenej ksicht, že na mě zas kouká. Adléta mě zásobovala mohutnými radami, jako že mám příště říct, že jsem jenom "tired of fucking" apod. Jednou jsem z pláže odešla prozíravě dřív, protože mi bylo blbě, a recepční se tam asi pět minut po mém odchodu objevil a podezřele se rozhlížel. Adléta měla připravenou skvělou historku, že už jsem šla, protože mám na pokoji návštěvu, a že se může vrátit nejdřív v šest, ale recepční si jí bohužel nevšiml, jinak už by na mě určitě ani nepohlédl. Já nechápu, proč tam nemohl být zelenooký nosič kufrů z Kréty, když jsem tentokrát měla spálený jenom uši a pěšinku. A když už mi hlavně nebylo dvanáct.
Celkově jsou ale Řekové překvapivě méně dotěrní než Španělé. Vlastně – někdy ke škodě – nejsou dotěrní skoro vůbec. V porovnání se Španěly, kteří se vás snaží sbalit tím, že vám nabídnou, jestli od nich nechcete napít, Řekové vám to pití dokonce koupí. A pak, když zjistí, že z toho stejně nic nebude, nechtějí po vás zpátky peníze, popřejí vám hezký zbytek večera a tiše se vypaří. Jsem okouzlena. (Teď vážně – Španělák by na mě visel celej večer, kdybych mu pouze odpověděla na pozdrav, a dával by mi ucucávat z nějakýho svýho sladkýho drinku.)


15. července jsem očekávala slíbené vyjádření Miss Cancer ke stáži, kterou jsem půl roku vyběhávala. Záporná odpověď. To je ale překvapení. Spíš by mě zajímalo, kolik práce jí dalo vymyslet následující sračku pro "nemám objektivní důvod, proč ti to stipendium uznat, ale nechci:" "s ohledem na vyberove rizeni, ktere probehlo v ramci druheho kola
predkladani zadosti o stipendium na pracovni staz Erasmus, si Vam dovoluji
oznamit, ze Vase zadost byla zamitnuta. Duvodem je plnejsi kompatibilita s
s vyberovymi kriterii ze strany jinych uchazecu."
Celkově mě víc než samotné zamítnutí a jeho zdůvodnění nasral zbytek mailu – mám prý "výborně zvoleného zaměstnavatele," a když si s ním domluvím "odborneji zamereny pracovni program, ve kterem vyuzijete sirsi profil/zaber aktivit institutu a ktery bude odpovidat Vasim profesnim a osobnim cilum" (já mám opravdu podezření, že ona si snad myslí, že mě tam někdo nechá učit), mám žádost předložit na jiný semestr. "Výborně vybraný zaměstnavatel," kterému napíšu, že nepřijedu, se teď už určitě třese na to, aby mi slíbil stáž možná na příští semestr. To už jsem skutečně myslela, že si ze mě musí dělat prdel. A kdybych měla jistotu, že ji už nikdy nebudu potřebovat, detailně jí vysvětlím, k čemu mi to tak asi tak jiný semestr je, a kam si to může strčit. (Nicméně jsem to neudělala a už jsem i obdržela gratulaci k sebeovládání.)
Asi jasný znamení, že mám zůstat doma – hlavně, když vám otec na dovolenou píše, ať už se vrátíte, že potřebuje doma někoho normálního a ségra nestačí. Akorát jsem to znamení mohla dostat dřív, než jsem si našla tu stáž, kam teď jako debil budu psát, že to ruším. Ale dýl než půl roku to tady stejně nevydržím, ani doma, ani v Olomouci, ani celkově v Čechách. Měla jsem pocit, že mám už několik hraničních "půl roku," za kterými už to prostě dál nepůjde, ale tentokát bych řekla, že tohle je zcela vážně ten poslední. Za ním musí následovat buď odjezd, nebo vlastní psychoanalytik.
Zamítnutí stáže s sebou ovšem přináší tu milou povinnost udělat 1. září státnice ze španělštiny, někdy na podzim mít dodělanou bakalářku a v lednu státnice z angličitiny, takže předpokládám, že se nějak zabavím.

Poté už nic přelomového nenastalo, až na moje narozeniny, na které jste si zajisté vzpomněli a litovali, že mi nemůžete popřát a dát mi dárek – bylo to v pondělí, takže v Big Brotherovi byl zase striptýz, sice jsme ho plánovaly, ale s Adlétou a Ibalginem jsme nakonec jenom dorazily k Umpalumpovi na Margaritu a pak jsme šly spát.
A pak už jsme naštěstí jely domů – poslední čtyři dny jsem jenom přemýšlela o tom, jak bude krásné smět spláchnout toaletní papír do záchodu. Nechápu, že si udělali tak blbou kanalizaci. Házet použitý toaleťák vedle do koše je pěkně nechutný. A stejně to některý lidi určitě splachujou.

Doma jsem po skoro dvou týdnech otevřela email (oznamení o stáži mi posílala ségra smskou, protože jsem nikde nemohla najít žádnou internetovou kavárnu a na hotelu šlo koupit internet jenom na celý den za 12 euro. Ne že bychom se sestrou měly tak důvěrný vztah, ale jediná intimní korespondence, kterou vlastním, je španělsky, a ten zbytek bych někdo chtěl číst leda tak za trest). Otevírat email po dvou týdnech nepřítomnosti, když jste si navíc zapomněli nastavit automatickou odpověď, je něco, co by rozumný člověk dělat neměl. Lepší už tam nikdy nejít a založit si novou schránku. Vyvalila se na mě tuna dobrých zpráv, že jsem myslela, že tu radost snad ani neunesu, no fakt.
Ale o tom až příště v bilančním článku, protože doufám, že jste nezapomněli, že dnes máme 12. Gambrinus, rok 3 n.l., takže je na bilanční článek vskutku čas (nebo spíš pozdě, ale protože moc lidí přece jenom ještě neslaví konec roku v červenci, nepůjdu s ním s křížkem po funuse). V bilančním článku neočekávejte pouze shrnutí toho veleúspěšného roku, ale těste se také na hesla jako: škola, rozvrh, byt – pan Hovno, metabolismus apod.