Z Porta

Ne z toho v Portulgalsku.


Využívám jedinečné (nikoliv ojedinělé) neschopnosti Českých drah vypravit vlak, kterým jezdím já, včas, a dále pak oznámit tuto informaci idosu, aby cestující jak největší kreténi nejezdili na nádraží čekat na vlak – hodinu. (Neberu argument, že ten vlak byl ještě v Polsku – žijeme v době, kdy jde z Malajsie sledovat porod české gorily, tak je takovej problém, aby se v Čechách dozvěděli, že vlak v Polsku má zpoždění? Posílaj si to telegrafem, nebo co?) Viděla bych to v pořadí na třetí dopis ČD, s mým kariérním postupem dle toho, jaká šarže mi na stížnosti odpovídá, už bych se touhle dobou mohla dohrabat k řediteli.

Takže jsem se odebrala do pizzerie Porto vedle nádraží a připojila se na net, abych v případě změny zpoždění (mezi „Jednu desítku, prosím“ a prvním lokem se doba zpoždění zvedla na 39 minut… update: s vypitím půlky piva na 41 minut) nemusela zvedat zadek a dojít si těch dvacet metrů k tabuli s časy odjezdů. Opravdu chci z téhle země pryč (což je, zdá se, na poměrně dobré cestě), protože mi vysvětlete, jak je možný, že ve Španělsku, zemi, která je opožděná už někdy od 18. století, je úkaz zpožděného vlaku častý asi jako budoucí výskyt Ivana Langera v Poslanecké sněmovně?

Nejvíc mě na faktu, že než ten debilní vlak přijede, tak budu pravděpodobně našrot, baví, že jsem tímhle vlakem vůbec neměla jet (což je ale v podstatě jedno, protože co se týče speciální kopřiví pravděpodobnosti, tak je jasný, že tohle zpoždění by měl libovolný vlak, kterým bych dneska jela – však taky když odevzdám na španělskou literaturu seznam četby, ve kterém se vyskytuje pouze jedna kniha, kterou jsem nečetla, zatímco ostatní mají ten poměr obrácený, tak ji ve zkoušce samozřejmě dostanu k rozboru). Včera jsem totiž měla šťastný den – až tak šťastný, že od chvíle, kdy jsem si to uvědomila (což byl moment, kdy jsem z tý zkoušky i přes rozbor knihy, kterou jsem nečetla, dostala výborně), jsem jenom čekala, kdy se něco posere. Jelikož se ze mě za poslední roky stala opatrná optimistka (to znamená, že můj životní postoj je zhruba takový, že shit happens každému a vždycky najednou, ale nemůže trvat věčně), tak vzhledem k tomu atributu „opatrná“ jsem i hospodu včera pro jistotu opouštěla už před půlnocí a zřejmě jsem dobře udělala, neb úderem půlnoci jsem si ten příděl štěstí zřejmě vyčerpala.
Takže včera jsem se tedy vydala na zkoušku ze španělské literatury 19. století poté, co jsem si třikrát přečetla skripta. Nešlo to jinak, protože na zahrádce u Moritze se grilovalo a navíc jsme tam musely s Baličkou cigaret Zrzce vysvětlit fonetiku na státnice. Ten den jsme totiž absolvovaly první retake praktické části. A mám takový dojem, že ne poslední, z čehož mi plyne pěkný průser, neboť druhý retake je přesně v ten den, kdy máme další teleteletelekonferenci, ve které předstírám, že jsem moje zaměstnavatelka a mluvím u toho anglicky o nějakých karcinogenních věcech, a přesně v čas, abych se na telekonferenci nestihla vrátit do Hradce (ale to bych třeba nestihla, ani kdybych měla tříhodinovou rezervu, že, haha).

Po zkoušce jsme se s Baličkou a Gedžitkou odebraly do znovu otevřeného Svatováclavského pivovaru (největší problém vidím v tom, že dříve byl pivovar v centru... Teď ho máme padesát metrů od fakulty) na oběd a kof… jachacha a na pivo, protože nám zbývala hodina do otevření studijního oddělení, kde Balička potřebovala něco a já se zeptat, jestli – nebude-li mi přiděleno stipendium na pracovní stáž v Tamté organizaci v Londýně, což se dozvím v půlce července – se můžu dodatečně přihlásit na státnice v září, protože deadline pro zápis je konec června. Jelikož po třech letech jsem došla k závěru, že STAG neslouží lidem, ale lidé slouží STAGu, překvapilo mě, že to jde a poměrně bez problémů. (Stačí mi k tomu povolení katedry, zatím ho mám od Koordinátora, ale ještě ho potřebuju od docenta Recorrense, takže stále nejásám, protože to, co je možné teď, nemusí být možné za měsíc, znám svou katedru romanistiky.)
V Pivovaru jsme potkaly amerického profesora na americkou literaturu (aha, bracketing paradox, vzpomínáme?) (ne Posledního Mohykána, toho druhýho), co kdysi dávno opilý osahával Baličku v Ponorce (hele nepohoršujte se, prostě filda, no) a který nás večer pozval na nějakou akci konající se na stejném místě, která se pořádá pro anglické studenty, kteří tady jsou na dva týdny na praxi. Takže jsem odjezd odložila na dnešek a šly jsme…
Nesouvislá vložka, kterou sem musím bezpodmínečně vložit:

V úterý... vlastně to možná bylo spíš v pondělí, vzhledem k tomu, že jsme v hospodě pořád, tak mi to splývá, jsme se Zrzkou a Baličkou (a pravděpodobně i s celou zahrádkou) řešily Zrzčin blížící se odjezd do Francie a dostaly jsme se k tomu, že jedna z věcí, na kterou nás chlap zaručeně dostane, je, že pozná ve větě přímý objekt (možná se to česky řekne jinak, ale prostě direct object nebo objeto directo, pro orientaci) a mně došlo, že... sakra jo, chlap, co ví, co je indikativ a umí určit přímý objekt mě prostě sbalí! Ale nemyslete si, že by to bylo až tak jednoduchý a po zveřejnění této informace by se teď stačilo naučit definici objektu – nestačilo, protože já bych se pak zeptala, co se s ním stane při pasivizaci! Při správné odpovědi by se dalo uvažovat o druhém rande.
Zhruba někdy ve středu jsme se definitivně rozloučily s tím, že ještě někdy budeme normální, když jsme se přistihly, že při typicky holčičích kecech o nákupu plavek a kadeřníkovi, používáme slovní spojení jako "plavky modifikující prsa" a "signifikantní odrosty."

Konec vložky plus upozornění, že už nepíšu z hospody a jsem střízlivá, protože vlak nakonec zvládnul fakt přijet za těch čtyřicet minut.

Takže jsme tedy večer přišly do pivovaru, což nejdřív zavánělo trapností, neboť angličtí praktikanti zabrali všechny stoly a my jsme nemohly najít nikoho, koho bychom znaly, takže jsme jakože nenápadně šly na zahrádku, že jsme tam jako úplně náhodou a hledáme místo. Na zahrádce ale zrovna kouřil další americký profesor, třeba... Donald, The Living Stone, který se nás zeptal, proč nechceme být s nima, a pak už začala socializace, v jejímž rámci jsem na Donalda uhodila, co se stalo s mojí esejí na titulky – protože jsem jaksi nestíhala termín odevzdání, takže kolega Herec, říkejme mu zde třeba Herbert, protože i ve skutečnosti má tak divné jméno, akorát hezčí, byl zvolen jako mluvčí, který půjde říct, že jaksi potřebujeme o týden posunout deadline (mimochodem, Herberta asi začneme používat jako precedens, protože zatímco normální smrtelníci kupříkladu mají na fonetiku tři pokusy, Herbert jich měl osm, Herbertovy deadliny jsou také nějakým záhadným způsobem o měsíc později než ty naše... Takže když budeme něco potřebovat, prostě naše argumenty omezíme na hlášku: "Ale Herbert taky moh!"). Herbertovi ten týden nestačil, ale moji esej údajně odevzdal, bohužel ale ještě ani po třech týdnech se mi za ni ve STAGu neobjevily kredity a opravená esej se nenacházela ani ve schránce, kde se takové věci obvykle nacházejí. Po pár pivech ale Donald řekl, že předpokládá, že esej byla ok, a když jsem se ho zeptala, jestli ji ztratil, tak řekl, že ne, že jenom neví, kde je. Tak jsem ho ubezpečila, že pokud mi dá do STAGu ty kredity, tak ji nemusí hledat, že zas tak dobrá nebyla, a tímto považuji tento předmět za ukončený.

Podobně už jsem bohužel nezvládla usmlouvat druhého amerického profesora, co kdysi osahával Baličku v Ponorce, který se k nám připojil, když jsme ve třech pokuřovaly ubalenou cigaretu, protože si myslel, že máme jointa.
Večer to ale celkově byl přínosný, protože vedle toho, že jsme zkoumaly aplikovaná fonologická pravidla ("Wow, ty máš skvělý linking r!"), tak jsem taky přesvědčena o tom, že pokud mi nevyjde Londýn, je třeba tak jako tak vycestovat do Anglie a to nejlépe ještě dřív, než umře královna, protože když přijde na konverzaci na jiné téma než jsou modální slovesa a polovětné vazby, stávají se moje výkony dost tristní. Od maturity jsem se dostala asi tam, že jak v angličtině, tak ve španělštině málokdy narazím na text, ke kterému bych potřebovala slovník, abych mu rozuměla (vzpomínám si, jak jsem někdy o prázdninách před gymplem táhla do Itálie tříkilovej slovník, abych si mohla přečíst pátý díl Harryho Pottera:o)), co se týče psaného projevu, tak můj hlavní problém spočívá v tom, že jak nás tu hezky naučili všechno analyzovat, tak napsanou větu analyzuju tak dlouho, až dojdu k závěru, že správné jsou minimálně tak tři varianty, a pošlu ji na kontrolu rodilákovi, co mu zní líp (ale nesmí to být rodilák, co má něco společného s lingvistikou, protože ten tu větu analyzuje znova a pošle zpátky s tím, že za těch a těch okolností jsou správně všechny tři varianty). Když ale dojde na normální hospodskou konverzaci, všechno mi nejdřív naskočí španělsky (vrcholem večera zřejmě bylo, když jsem se musela Zrzky zeptat, jak se anglicky řekne "más pronto") a anglické fráze tahám někde z části mozku, která fungovala naposledy u maturity. Na druhou stranu, když se ztrapňuju dostatečně dlouho, jsem ještě schopná se rozmluvit (a sem tam udělat z "to teach" pravidelný sloveso, že jo. Ale to se ten večer povedlo i Baličce!)

No a co jinak tak dělám? Včera jsem poprvé po měsíci mohla vstát bez nařízeného budíku. Vzbudila jsem se o půl sedmý a nemohla jsem usnout. Ze zkoušek mi zbývá latinskoamerická literatura a zápočet z překladateláku, který měl být ve středu a Leprikón ho v úterý odvolal s tím, že si prý nestihnul vybrat schránku, a přesunul na příští týden. Jelikož Leprikón zásadně nikomu nedává zápočet na první pokus, tak jako doufám, že si fakt myslí, že tam kvůli němu budu jezdit ještě v červenci.
Když otevřu mail s pečlivě oštítkovanými zprávami, vidím před sebou šestkrát štítek "překlady" a třikrát štítek "škola." Zatím jsem ve fázi, že na to jako tak koukám a říkám si, že toho je fakt dost...
No a abych mezitím intelektuálně nestrádala, tak ve volných chvílích (např. když mi zbývá poslední půlhodina na učení na zkoušku) diskutuju na facebooku o zavedení školného a nejvíc mě přitom samozřejmě baví, když si na zdi přečtu, že ten a ten se připojil do skupiny "Nechcem školné," když vím, že před volbami se hrdě hlásil k tomu, že jde volit TOP09. Velmi mně zaujal také komentář pod statutem Gedžitky:
"Problém je v tom, jestli se to každému vysokoškolákovy někdy vrátí, jak už bylo řečeno, nikdo ti nezaruči nějaké mega-místo, páč za pár let bude tolik lidí z výškou, že stejně skončíš jako klempýř... další věc je, že si nemyslím, že by uřoveň Vš byla tak špatná v porovnání ze střední a záklaní školou, tam by bylo třeba něco přidat."
Jak tak koukám, ta úroveň asi bude děsná na všech stupních. Já si nemyslím, že každý vysokoškolák musí mít perfektní českou gramatiku – když se jedná třeba o inženýra nebo o doktora. Ale tenhle kluk studuje filologii.

Tak a teď kdo mě zjebe za to, že to je zas moc dlouhý? Jsou to tři stránečky ve Wordu! (Dávám to tam kvůli kontrole překlepů, ale ještě pořád jsem se naučila to po sobě číst. Je to moc dlouhý, víte.)