úterý 4. srpna 2009

Bye bye, Babies

I na závěr bez velkých gest.

Na Ruzyni jsem si před odletem stihla nalakovat nehty. Myslím, že už vím, co je ještě horší než čekání na nádraží v Pardubicích.

Na Barajas jsem si na záchodě elegantně stáhla punčochy a sundala triko a ponechala pouze khaki šaty za deset euro z HáEmka (zklamání číslo jedna – ještě nezačaly druhý slevy!) a vyrazila do pětatřiceti. Jackie, se kterým jsem byla domluvená, že v Madridu u něj budu zůstávat a kterému jsem týden předtím opilá o půlnoci volala z Olomouce, jestli si mě ještě pamatuje (lepší než on, co zásadně volá kolem půl šesté ráno), na mě čekal s cedulí "Seňorita Kopřiva" a kytkou. Já vám nevim, ale prostě ty řezaný kytky mi k srdci nikdy nepřirostly. Přijde mi to podobný, jako když chlapům někdo nakecal, že holky maj rády plyšáky. Já jedině kaktusy (a teď jsem k narozeninám dostala od táty pouštní růži a prej roste v "těch nejdrsnějších podmínkách v Africe," což jí ale ještě negarantuje, že přežije moji péči. Mám ji doma čtrnáct dní a už jí opadaly květy. Nevím, co dělám špatně.) A pak jako když tu kytku musím táhnout ještě s kufrem... No ale hezké gesto.

U Jackieho jsem vydržela dvě noci. On jako Jackie je hodně zvláštní člověk. Ale divnejch kamarádů mám hodně, tak co na tom. Jenže Jackie je jeden z těch, co vedle toho, že jsou zvláštní, tak jsou i mírně nesnesitelní a je třeba je dávkovat v malém množství, což jsem předtím jaksi nevzala v potaz. Jackie si například poté, co jsem se u něj odmítla nasnídat, vzal do hlavy, že mým utajovaným snem zřejmě je vášnivá noc strávená s ním, ale že se to z nějakého důvodu bojím uskutečnit, takže při každé příležitosti mě nazýval cobarde čili zbabělec a neopomněl mi to napsat ani do poslední smsky na letiště. Možná se v původu jeho názoru pletu, ale jelikož mi na otázku, proč jsem cobarde, nedokázal dát uspokojivou odpověď, je to holt můj závěr. No ale odpuštěno, protože každý se někdy v lidech pleteme, že.
No ale závěr byl takový, že Jackie není nebezpečný, pouze občas málo snesitelný a konec konců jsem mu neslíbila, že spolu budeme dvacet čtyři hodin denně, takže jsem během dne mizela.
Druhý den jsem se odpoledne vrátila již značně upravená, neboť jsem se stavila na Las Musas u Javiho a Josého, a usnula jsem na gauči a neměla jsem příliš nálad a schopností na večerní fiestu. A i ty zbytky zmizely, když se Jackie objevil v jednom ze svých výstředních obleků a pocákal se naprosto nechutným sladkým parfémem. Bylo mi jasný, že vypít toho o něco víc, žaludek to nevydrží, a tudíž fiesta nepřipadá úvahu, protože bych to musela čichat celej večer. Protože jak jsme se s LinG a Hello Kitty přesvědčily, když se jde někam s Jackiem, tak to přece znamená, že on na vás má stoprocentní nárok. Nikdy jsme si nemohly přivíst svoje kamarády-chlapy, protože Jackie by to nerozdejchal, ale nás klidně nechá stát uprostřed lidí, který vidíme poprvé v životě, a sám se jde bavit s kamarádkou. (Pomalu se dostáváme k pointě a začíná se projevovat, že jsem samonasírací a zpětně mi vadí i to, co mi dřív bylo jedno – vlastnost, o které jsem nevěděla, že ji mám, dokud jsem nepoznala Hello Kitty.)
Takže jsem šla o půlnoci spát. O půl šestý ráno jsem uslyšela šramot. A cvaknutí foťáku. Jackie si mě fotil, jak spim. V klahotkách a v tílku. Zeptala jsem se ho, jestli je normální, což se snažil zakecat faktem, že spim na nerozestlaný postavy a jestli jsem bien. Tak jsem mu řekla, že jsem superbien, až na to, že mě nějakej magor fotí, jak spim. Během dvou hodin jsem se pak rozhodla, že zavolám Carlosovi, jestli je volnej byt na Múzách. Protože i když si nemyslim, že by Jackie byl nebezpečnej a že by to myslel tak, jak to vypadá, ale rozhodně jsem neměla v plánu v pětatřiceti stupních spát přikrytá, kdyby se zas rozhodnul si mě vyfotit. Což jsem mu tak i podala, a pokudivu nenásledovala uplakaná scéna, že ho chudáčka opuštím, ač se mi snažil vysvětlit, že to přece byla tontería a nebude se to opakovat. V pohodě byl až do chvíle, kdy mě slyšel telefonovat s Carlosem o předání klíčů a došlo mu, že to myslím vážně a že fakt mám, kam jít, a neblafuju. Takže když jsem stála s kufry na chodbě, ani se nerozloučil a v kuchyni nakládal kuře. Tak jsem mu připomněla, že jedinej, kdo tady má důvod cejtit se uraženě, jsem já, a že když bude chtít jít na pivo, má se ozvat. Bez odpovědi. Za hodinu a půl, když už jsem seděla u druhýho piva u Josého, a kde mi pod dojmem, že každou chvíli musím umřít hlady, dali zadarmo oběd, mi přišla smska od Jackieho, že jídlo bude za patnáct minut. Co to mělo znamenat, nevim, ale taktéž jsem to nechala bez odpovědi.
Výčitky svědomí se tentorkát nedostavily – protože i když Jackie prostě jenom nezná míru, ve třiceti to není omluva. On by strašně potřeboval ženskou. Jenže za to, že ji ve třiceti (sám tvrdí, že mu je 29, v některých dokladech má 29, v některých přes třicet, já mu tipuju přes třicet, protože mi taky pravděpodobněji vycházejí výpočty) nemá, si může sám (už se těším, až tohle někdo řekne o mně). Ačkoliv disponuje jistým smyslem pro humor (jistým proto, že ho člověk ocení jenom v jistých situacích) a když není příliš opilý, je schopen i hlubokých myšlenek, až příliš často se chová jako něco mezi puberťákem a ufňukaným dítětem, to druhé obzvlášť nad ránem, když mu něco nevyjde podle jeho představ. Jak kdybyste sebrali klukovi autíčko. A která ženská snese ufňukanýho chlapa? Dále je pak přesvědčen, že se v ostatních lidech vyzná líp než oni sami. Neptá se, jestli něco chceš nebo nechceš, protože on přece ví líp, že chceš. Viz scéna s dortem – v osm ráno se nezeptal, jestli třeba náhodou nechci jít spát a odvez mě na druhou stranu města a já pak jela tři čtvrtě hodiny domů. A především – pro jistotu to zkusí na každou. Jackie má hodně kamarádek. Ale předtím, než to byly kamarádky, tak vždycky zkusil, jestli by z toho náhodou nebyl aspoň sex. V našem případě to bylo v pořadí Hello Kitty – LinG – já. I kdyby o něj měla nějaká ženská zájem, tak když vidí tohle, zřejmě zájem velmi rychle vyprchá. Možná se pletu, ale tento fakt je většině průměrných třicátníků snad znám.
Je mi jedno, co s tou fotkou, nebo nad ní, chce dělat, ale jeho sexuální a jiné frustrace jsem řešit odmítla. Mám svejch vlastních dost:o)

Takže jsem se ve čtvrtek odpoledne přestěhovala zpátky na Múzy a řekla si, že za sto euro se tomu jednou zasměju. Nakonec mi to ale Carlos dal stejně za pade.

A teď přichází koutek fekálního humoru, takže jestli chcete, následujícíc odstavce přeskočte, já vás pak upozorním, odkud zase můžete číst.
Asi tak od desíti let jsem neměla průjem. Moje střeva i žaludek dokonce přešly bez povšimnutí, když jsem sežrala asi čtrvt kila čtrnáct dní prošlýho krůtího masa (jako zdálo se mi nějaký divný, ale že krůtí jinak nejim, tak jsem myslela, že to má tak chutnat). Nebudu následující záležitosti popisovat eufemicky jako Hello Kitty stylem "byla jsem kakat." Myslim, že takovou sračku jsem naposledy měla jako batole. Do toho se přidaly příznaky chřipky, tudíž jsem byla na pochybách, čemu dát přednost, páč tradiční léčbu půl kilem citronů by střeva zřejmě nepřivítala. Chřipky jsem se nakonec zbavila v rekordních dvou dnech, nicméně přede mnou byly čtyři hodiny v autobuse do Valencie a ještě stále jsem se od záchoda nemohla vzdálit na více než pět metrů, neboť po prvním varovném signálu jsem k jeho najití měla asi tak deset sekund. Vzpomínala jsem na LinG, která tento problém řešila týden před odjezdem a to jako že fakt celý týden a pochopila jsem, jaké to je, když se veškerý váš život smrskne na sen o tuhé stolici. Jak jsem již zmínila, jelikož mám snad víc zkušeností s nemocemi prostaty než s průjmem, naprosto jsem nevěděla, co s tím mám dělat, pouze jsem si vzpomínala, že na táborech a školách v přírodě jsme si povinně museli vybírat, jestli chceme spolknout celaskon nebo uhlí a já si vždycky vybrala celaskon, protože mi chutná. V lékárně, kde mi tenkrát naměřili BMI kufru, jsem tedy požádala o něco, co by mi umožnilo přežít čtyři hodiny v autobuse. A zabralo to tak zázračným způsobem, že jsem pak uvažovala, jestli si ve slovníku nemám vyhledat, jak se řekně zácpa, a zamířit do nejbližší lékárny. Nicméně jsem to překonala a už to nikdy nechci mít!!! Dyť je to horší než rýma!

Konec koutku fekálního humoru.

Pak jsem dorazila do Valencie. Měla jsem tam být do neděle a odjížděla jsem v úterý. Měla jsem se dobře.
A až moc často jsem měla takový ty párečkoidní myšlenky. Třeba, co by kdyby. Třeba, kdybych do Valencie nejela na měsíc, ale na rok. Což jsou myšlenky zcela zcestné, neboť úspěch našeho krásného a harmonického vztahu s Restaurátorem (mám dojem, že jsem přišla na nejvhodnější přezdívku) spočívá v tom, že se vidíme čtyřikrát do roka a dohromady jsme spolu strávili asi měsíc. Ale stejně je to naše setkávání dílem takových náhod, až se člověku nechce věřit, že to všechno je jenom náhoda. Vloni jsem si zaplatila/nechala dát k narozeninám kurz, i když učit se jazyk touhle cestou považuju za blbost. Ale chtěla jsem vypadnout, chtěla jsem vypadnout do Španělska a říkala jsem si, že minimálně ve škole poznám nějaký lidi. Což jsem poznala a limitovali jsme se na to, že jsme se potkávali v tý škole.
Zpětně hodnotím, že jsme do Španělska přijela chlapem rouzbouraná asi víc, než jsem si v tu chvíli byla ochotná připustit. A vypadalo to, že tak i odjedu. Než jsem se pak náhodou šla podívat na toho Goyu, i když mě tenhle druh umění vůbec nezajímá. A náhodou jsem šla před Jardín del Turia. A ten chlupatej, dlouhovlasej Ital, co tam ležel se psem pod stromem, stál za všechny ty prachy za kurz, i za víc. A když jsme rozloučili, počítala jsem s tím, že se už neuvidíme. V metru sice ukápla slza, ale to bylo všechno. A pak se Balička cigaret náhodou zmínila, že proč nejet v září do Španělska. A když do Španělska, tak proč ne do Valencie. A bydlet u Mercedes. Ale když se vás pak Restaurátor zeptá, jestli máte s kamarádkou kde spát... A v březnu v Madridu jsem myslela, že do Valencie na Las Fallas nepojedu a pak jsem v Grazii vyhrála ten lístek zdarma, i když nikdy dřív jsem nevyhrála ani párátko v tombole. Po návratu, když se k ní přitulím na gauči, se mě LinG zeptá, jestli mi je smutno a já musim přiznat, že jo. A v květnu se z ničeho nic ozve, že by na víkend přijel do Madridu. To jsem myslela, že se vidíme už vážně naposledy, protože jsem měla pocit, že ani jednoho z nás to nebavilo tak, jak by mělo. Navíc jsem měla chřipku. Kterou nechyt. Tomu říkám bezpečnej sex! Takže když na konci června napsala, jestli bych nemohla na pár dní v červenci přijet, odpověď překvapila. Stejně jako smska poslední víkend, co jsem byla v Madridu, ať přijedu dřív, ale že jestli to nejde, tak si teda počká do konce července. A pak ať zůstanu do pondělí a pak do úterý a pak do středy... A dělali jsme takový ty věci, co na ně nejsem zvyklá – jako ráno na trh, pak do parku sníst věci z trhu, pak na pláž a večer do kina a na pivo. A potom mi samozřejmě uvaří večeři, že jo. A v Jardín del Turía jsem mu na čele objevila dva ucpaný póry a bojovala jsem s touhu mu je vymáčknout, což už bych považovala za varovný signál, neboť párečky vzájemně si mačkající jebáky kupříkladu ve frontě na hrad v Burgosu jsou prostě hnus.
Taky mi to nedalo, abych u těch ucpanejch pórů nezačala přemejšlet, že byť nám chybí ten faktor zamilovanosti, abychom se u nákupu na trhu tvářili jako debilové, tak jestli nestačí tohle. Že máme rádi stejný věci na pizze, že máme rádi psy (ne na pizze), že máme rádi stejný pivo, stejný filmy a vzájemně si doporučujeme knížky a máme společný zážitek z čištění škeblí a naši presidentes del gobierno jsou společně vyfocení nazí ve vile v Toskánsku... no a taky nevim, kdo řek, že jenom chlapi myslej na sex půměrně každých 52 sekund, to je asi něco podobnýho jako s těma plyšákama. Jenže k překonání pár tisíc kilometrů by asi právě byl potřeba ten faktor zamilovanosti, jenž by nám do tváře vtiskl onu stopu debility a donutil nás ke ztrátě soudnosti a následném mačkání ucpaných pórů naveřejnosti, tudíž nemá cenu tuto hypotetickou otázku řešit. Jenom nemůžu tvrdit, že mě to nenapadlo.
No a narozdíl od minulého léta, teď, když se loučíme, mám vždycky strach, že se vidíme naposled.


36 komentářů:



  1. Ach.
    Je na čase si přečíst Nesnesitelnou lehkost bytí a zvážit váhu náhod :)

    OdpovědětVymazat


  2. Já už jsem to četla, ale moc si to nepamatuju;o) A když já Kunderu nerada. Ale ještě jednou bych to možná zvládla;o)

    Jinak víš, že Restauratér má v knihovničce Žert ve španělštině?

    OdpovědětVymazat


  3. ...běda ti, jestli se budeš vdávat v Itálii...

    OdpovědětVymazat


  4. Ve Španělsku můžu?:o)
    A vůbec, já se přece vdávat nebudu! I když teď měl známej svatbu ve středověkejch maskách, a jelikož rodiče tuto část mé výchovy zanedbali a v životě jsem byla asi na dvou karnevalech (trapně jednou za princeznu a podruhé za havajskou tanečnici), mohla by to bejt dobrá akce. Ale asi bych měla problém rozhodnout se mezi kostýmem čarodějnice a prvorepublikové štětky.

    OdpovědětVymazat


  5. A mácháč by ti nestačil...?

    OdpovědětVymazat


  6. Galahade, teď si tu už několik minut představuju masku mácháče ;)

    Kopřivo, Kundera taky není moje krevní skupina. Ctím jako brilantního autora, ale nesouzním s ním. Nicméně to téma osudových náhod na základě kterých se definuje osudových vztah mi ho přímo vyvolalo :)
    Restauratér válí! Jen jestli to tam nemá jen jako vábničku na české erasmačky ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Danae,

    já jsem možná takhle na konci odpolední trošku duševně utahanej, ale slovnímu spojení "maska mácháče" nerozumim... :-(

    OdpovědětVymazat


  8. No Kopřiva před tebou končí svůj příspěvek slovy "Ale asi bych měla problém rozhodnout se mezi kostýmem čarodějnice a prvorepublikové štětky." Takže tvůj "mácháč" by se dal vztáhnout i na výběr masky (dobře, já vím, žes myslel lokalitu případné svatby, ale mě se to krátké spojení zalíbilo). Prostě si jen tak blbnu :)

    OdpovědětVymazat


  9. Jo takhleeee:-D
    No...a tak to by mi zajímalo, co sis to teda vlastně představila...

    OdpovědětVymazat


  10. proč já porád nechápu, co tě tam krom masochistických sklonů táhne :-D? že se vdávat nebude íká každá a jak to dopadá... jen jde o to si vybrat zboží, export z Itálie nevim nevim, zda by byl dobrej kauf... jinak jsem pro prvorepublikovou štětku... mám na ní i šaty, mohla bych jít mást publikum...

    OdpovědětVymazat
  11. Galahade,

    je to zatím dost neurčité, ale určitě to má na hlavě Bezděz.

    OdpovědětVymazat


  12. Danae, hned to vidim líp!
    Vědělas, že na zadku má beďara jak Říp?

    OdpovědětVymazat


  13. Řipný beďar na řiťce tomu rozhodně nasazuje korunu Středohoří!

    OdpovědětVymazat


  14. Já zas občas nechápu, co me krom masochistických sklonů drží v tady:o) Kde jsou ty ostatní, co se taky něchtěj vdávat? Já bych si o tom s někým ráda promluvila:o))) Ale jako kdyby galahad přišel v přestrojení za mácháče, tak bych to možná ještě přehodnotila.

    OdpovědětVymazat
  15. Že jsi to ty...

    ...někdy na tom s Danae zapracujem...

    OdpovědětVymazat


  16. chápu tvou averzi k plyšákům, samodržícím punčochám (padají mi úplně stejně) a podobně, ale nemít ráda řezaný kytky...? Může ti chlap vůbec udělat něčím radost? :-)

    OdpovědětVymazat


  17. BB: Jednou už to tu bylo - když mi přinese pivo do postele. To je doposud nepřekonaná meta:o)
    Ad ty kytky - mně nevaděj, ale prostě mi v mým případě přijde zbytečný za to dávat peníze, protože já to strčím do vázy a než to uschne, tak se na to podívám maximálně tak dvakrát, protože je nepovažuju z zajímavý objekt:o) Ale když o někom vím, že mu ta kytka udělá radost, tak ji koupím, ale já to nechci.

    OdpovědětVymazat


  18. kopřivo, když už není schopnej on, tak já - na galahada už šanci sahat nemáš, ani v převleku... věř mi, jsem poměrně mírumilovná, ala na chlapa mi nesahej, nebo si ho vem a už nevracej ;-)
    galahade - je ti to, doufám, jasný...
    jinak těch, co se nechtěj vdávat, je většina... ale nažeň je na svatbu a měknou ja svíčka v peci...

    OdpovědětVymazat
  19. Hele galahadová...:-)

    ...nečil se;-)

    OdpovědětVymazat


  20. haribo, jestli chceš plakat, tak ale pláčeš na špatným hrobě:D Galahada jedině jako hosta. Za mácháče.
    A jako přece je jasný, že já více důvěřuju haněnému itelskému exportu:o)

    OdpovědětVymazat
  21. kopřivo-

    no pokud můžu jít za děvku a on za Mácháče, tak bych se na tu italskou svatební zvrhlost fakt ráda podívala... koukej tedy sehnat adekvátní materiál (itala a hodně chlastu....) a dej vědět, když už jsi nepřišla na náš hrob brečet ty...

    OdpovědětVymazat


  22. A nemůže se prostě jenom vožrat?:o)))

    OdpovědětVymazat
  23. Ale jistě,

    že může:-))))

    OdpovědětVymazat


  24. Ježiš, tady člověk zapomene jedno písmenko... za trest nám ty půllitry budeš maximálně tak nosit:o)))

    OdpovědětVymazat


  25. ...no že bych si radši neskočil na jedno do žáby...:-D

    OdpovědětVymazat


  26. Nicméně zpět k věci. Prostě se jenom vožrat samozřejmě lze, leč máme s galahadovou vyzkoušeno, že po svatbě se nám paří ale kurva dobře...;-)

    OdpovědětVymazat


  27. ... no ale ty doživotní následky!!!

    OdpovědětVymazat


  28. Asi bych je neunesla:o)

    OdpovědětVymazat


  29. A ty si jako myslíš, že bys měla jinou možnost, kdyby na to přišlo?

    OdpovědětVymazat
  30. ehmmm... hele...

    ...zůstal bych u toho, že prostě se jenom vožrat lze...

    OdpovědětVymazat


  31. Jestli se teda máme bavit vážně, tak mi uveď konkrétní situaci, kdy bych neměla jinou možnost, a pak si řeknem, jak moc je reálná, jo?:o)

    Ale vožrat se někdy klidně můžem:o)

    OdpovědětVymazat


  32. já to tu teda nechci bořit, ale taky nějak nevím, proč by neměla být jiná možnost, než to unýst... ale jako galahade... souhlasím s kopřivou, my budeme sedět a ty nám budeš nosit chlast a ještě ho platit.. to zní skoro líp, než si na tu děvku hrát ;-).
    jo teda jinak ke svatební pařbě, po ní doživotní následky nebejvaj :-), i ty nejotrlejší kocovina přejde, ítě nikdo neudělá... a svatbu si pak klidně zrušit legálně můžeš ;-)

    OdpovědětVymazat


  33. haribo: No ale toho papírování:o)
    Asi využiju času mezi učením na tři zkoušky a hlídání deseti dělníků a dvou psů a věnuju tomu samostatný článek:o)

    OdpovědětVymazat
  34. Dámy,

    vdáte-li se, nevyhnete se tomu, že to budete muset nějak unést... Protože "nějak to unést" znamená třeba i zrušení sňatku ihned po vystřízlivění...

    A speciálně pro tebe, haribo, zopakuji to, co jsem už řekl Kopřivě. Jestli jsem vám vhod jen na nošení půllitrů, trhněte si nohou, já si na to pivo klidně dojdu jinam:-P

    OdpovědětVymazat
  35. galahade...

    ...nevim taky, na co jinyho bys byl koprive :-P... nehlede na to, ze nemuzu najit to "jen"... ale ten bordel doma zase zbyl na mne :-P, tak nemachruj...
    papirovani je skola ;-)

    OdpovědětVymazat