Bye bye, Baby

Zatím bez velkých gest.

Na letišti jsem si musela sundat boty a otevřít notebook. Čekala jsem, jestli ho budu muset i zapnout a ukázat dokumenty (kdyby viděli fotky Jackieho hladícího si bradavky ledem, LinG s lavorem u postele, McBealovou sjíždějící po zadku eskalátor a Kopřivu spící v metru, zřejmě by mě s radostí odeslali do Prahy a zřejmě i se zákazem překročení španělských hranic na příštích deset let). Zřejmě pomsta za má tři kabinová zavazadla. Váhu velkého kufru se mi z 23kg, tedy z BMI 35, jak mi naměřila váha v lékárně, podařilo zredukavat na BMI 30,5 tedy na přijatelných 21 kg. S tím, že jsem v Madridu musela zanechat boty, ručník a vývrtku zakoupenou poté, co jsem usoudila, že nemůžu s každou flaškou běhat za porterem (to poslední mě štve nejvíc, nostalgie).
Na váze 21 kilo má značnou zásluhu také Gedžitka, která u mě se svými kamarády dvě noci přespávala. Mimochodem, půl roku jsme si tady myly vlasy ve studené vodě, protože teplá tekla pouze čůrkem. Carlos nám sdělil, že s tím nejde nic dělat, protože jsou staré trubky a není v nich tlak. Jeden z kamarádů Gedžitky je instalatér. Sprchu spravil během deseti minut. Stačilo ji jenom vyčistit. Mohla jsem Carlose donutit, aby nám snížil poslední, dopočítané, poplatky za vodu a elektřinu, které tvořily trochu nepochopitelných devadesát euro, ačkoliv za celou dobu jsme nejvíc platili šedesát a to se i Carlos divil, že je to moc. Ale úplně mi stačilo z něj na závěr udělat debila. (A přiipomenout, že o té nesvítící zářivce v kuchyni ví už měsíc. A o provizorním splachovadle na záchodě asi čytři.)

Poslední víkend v Madridu jsem opět strávila na Chuece. V sandálích. Já nevím, co přesně bylo obsahem hmoty, která se mi během noci nalepila na nohy, a vědět to ani nechci. V ranním metru mě doprovázely mírně znechucené pohledy spolucestujících mířené na mé palce, ovšem v tu chvíli jsem se vlastních nohou štítila natolik, že jsme nedokáhala prstem odpinkout ani největší kusy šedé hmoty.

V pondělí loučení v Grazii. Za půlrok jsem asi sebrala veškerou svou ironii, kterou jsem během té doby nemohla používat (až mi skoro zakrněla – nepochopila jsem poslední sms z Valencie, která měla být vtip!), a ryla do Jackieho natolik, že Angelo za barem chvílemi nebyl schopen obsluhy. Ach ano, občas ještě dokážu být vtipná i střízlivá. (Jako že za střízliva dokážu být vtipná. Tohle není podiv nad tím, že ještě dokážu být střízlivá! Nevim, co jste si zas mysleli, jako.)
S Marcem a Tamtím Italem byla prdel jako nikdy (Tamten Ital se se mnou zřejmě přestal bát mluvit, neb pochopil, že já si opravdu nehodlám vynucovat svatbu ani sex. A nemůžu se zbavit dojmu, že tuto nálepku mi určitým přičiněním nalepil Jackie, jelikož ho trápí absence vlastního milostného života), až se mi nechtělo odejít, ale v nejlepším je třeba přestat, hlavně se mnou, když jsem v Grazii, neboť věci pak mají tendenci se vymykat. Z rukou a zpoza baru.
Marco mě požádal, zda bych jim z ČR nemohla poslat pohled ("pero de verdaaad") a zda bych nemohla aspoň trochu brečet. Slíbila jsem mu brek, až se budu koncem července loučit definitivně. Jeden z mála slibů daný poslední dobou, který vím, že dodržím. (Třeba vůbec nemám tušení, kde se v Hradci kupují pohledy. No a jak jsem taky Marcovi slíbila, že až příště budu na dýl v Madridu, budeme spolu chodit, tak to teda taky nevim, protože si pořád nejsem jistá, jestli teorii, že s Tamtín Italem tvoří překrásný páreček, mám vskutku nechat v kategorii "je to jenom prdel.")

Dopoledne jsem se stavila na snídani k Javimu a Josému a Javi do mě na cestu nalil dvě piva. Zřejmě díky tomu jsem pak měla taxíka na letiště o pět euro levnější než tenkrát naši, neboť jsem s taxikářem duchaplně vtipkovala. Ještěže to pivo do mě Javi nalil až po jídle, jinak bych ještě doplácela za vyčištění poblitejch sedaček. (No fakt, já nevim, jestli vás to zajímá, asi ne, ale za půl roku v Madridu jsem zvracela víckrát než předtím za celej život. Maj tu vážně divný jídlo.)

A pak jsem přistála na Ruzyni, jižní spojka byla ucpaná, takže vymotat se z Prahy nám trvalo dýl než pak samotná cesta po dálnici domů, a mimojiné od té doby chčije. A je mi zima a otec mi z nepochopitelných důvodů odmítl zatopit.
Ve svém pokoji jsem našla nastěhované všechny věci, které zbylí členové rodiny během posledního půl roku nepotřebovali, například televizní ovladač, ale bez televize, a dva pavouky. Doposud jsem nezjistila, co chybí.
Pokudivu se mi daří nedodržovat zde navyklý španělský režim. Když jsem doma, chodím v průměru spát před půl druhou, nikoliv kolem čtvrté, a nevstávám po jedenácté a to stejně jenom kvůli tomu, abych si vzala prášek, nýbrž se mi daří vyhrabat se z postele už před půl desátou – dokonce se někdy budím i kolem osmé bez akutní potřeby dále spát, ale říkám si, že to zase nebudu přehánět. Také se mi daří nedodržovat siestu. Ovšem první den to bylo pouze proto, že jsem za účelem zabránění této činnosti vyházela na postel všechny věci z kufru. Nicméně se musím přiznat, že dnes jsem na hodinu a půl usnula na gauči.
Také je milé, že se nemusím starat o obsah lednice, a tudíž i bez mého přičinění se v ní, když mám v noci na něco chuť, najde kus šunky nebo sýra, o alkoholu nemluvě. Na druhou stranu, kdybych ten nákup dneska dělala já, tak tam sakra je ten lilek, na kterej jsem dostala chuť, když jsem viděla zbytek makaronů od oběda!
Taky si musíme přiznat, že jsem si teď půl roku mohla dělat, co chci. To v podstatě můžu od osmnácti, páč následky si pak nesu sama, že jo. Ale tohle "co chci" se obešlo bez toho, abych musela oznamovat, že někam jedu, bez toho, abych musela přemýšlet, kdy se odtamtud vrátím, bez otázek, kam to jedu a kdo tam bude. Já vím, že to je zájem, nikoliv buzerace... ale prostě ale.

No... a pak ty lidi, že jo. Doposud jsem sice nebyla nucena jednat s typickým Českým Člověkem, nicméně kdo mě štve, jsou kamarádi. Samozřejmě původně vypadalo, že za těch čtrnáct dní nemůžu stihnout vidět všechny, kdo se hlásili, že chtějí vidět mě. Vedle toho, že si skoro nikdo nezapamatoval, kdy se vracím, tak jediný, kdo se zatím sám ozval, byla Danae, abych přijela do Chotěboře na Festival Fantazie. I tak jsem učinila a dostala jsem třičko Goodbye Kitty s překrásným koťátkem v topinkovači. Přemýšlím, že bych Hello Kitty navhrla společné bydlení, hehe. Mimochodem, Danae, až dosud jsem netušila, že mi sluší modrá! Ale to možná dělá ten topinkovač...
Co se týče zbytku, tak byť jsme si s Tolstolobikem, Sockou, Kačátkou, Sanchou a Adlétou dohodli v květnu (!) termín Vejra na první týden v srpnu, tak Tolstolobik je do 4. na Sicílii (bacha, tam teď mám známý, můžu ho nechat zabít) a Kačátka je "v jednom kole" (jestli to znamená to, co vždycky, tak má asi polovinu práce, co normální člověk), takže neví. S Perverzními lingvistkami byl měsíc sraz domluvený na 13. Před pár dny to Zrzka změnila na 15., což se zase nehodí jiné z nás. Jak jsem dnes zjistila, Zrzka termín změnila, protože jí má přijet francouzský lover, kterého tu má každé dva nebo tři týdny, ale ten jeden večer prostě neoželí. Jestliže se Perverzní lingvistky nesejdou kvůli chlapovi, tak to se na to opravdu můžem vysrat. A jestli dá po půl roce, co nás neviděla, Zrzka přednost loverovi, tak já se na příště taky nijak nepřetrhnu, abych ji viděla. Dnes jsem skutečně měla den, kdy jsem chtěla odletět do Madridu a stornovat zpáteční letenku. Já vím, že vztahy v Madridu nejsou přátelství na celý život. Ale když se podívám na kontrast mezi tím, že Zrzka si pro mě není schopná udělat jeden večer (toť vše, to já strávím tři hodiny s Českými drahami), zatímco Jackie Chan mi nabídne, ať u něj v Madridu zůstanu, i kdybych měla přijet ve tři ráno... a já vím, že minimálně na rok to je pravda... Tak se mi tady prostě nechce být.