Citový vztah Španělů k popelnicím

... by měl znít název mé bakalářské práce.

Protože jestli nic jinýho, tak na tohle téma jsem minimálně posbírala víc informací než na reálné zadání mé bakalářské práce. (Realita je taková, že zítra se chystám jít do knihovny, a pokud tam něco najdu, tak víkend dedikovat kopírání. Ale ne že bych na to neměla půl roku. Ale zase jsem neměla to téma, že jo!) Zato k tématu popelnic mám už minimálně úvod, deset potenciálních závěrů a dvě respondentky, které o zvuku padajícího víka od popelnic mohou dlouze pohovořit. Kecy mezi tim už by se nějak doplnily.
Bydlíme v přízemí. Přímo pod oknem máme dvě popelnice. První fáze vyvážení je mezi 8:05 a 8:11. Druhá kolem 11:00. Obojí vysypání dvou popelnic trvá minimálně deset minut. Třísknout víkem si každý z popelářů musí minimálně třikrát. V okamžiku, kdy popelnice potřebujeme, to znamená, když každá neseme v ruce aspoň tři igelitky s odpadkama, portero popelnice uklidí. Ten samý portero nám taky vysvětlval, že popelnice normálně nejsou pod našimi okny, ale tam, kde se dělá výtah (to je ten půl rok se sbíječkami), a proto tam teď být nemůžou. Výtah dodělali před třemi týdny (ještě se musíme povozit), opilý Carlos tam popelnice přestěhoval jednou, opilá já taky jednou. Vždycky se záhadně vrátily pod naše okna.
Včera večer jsme spatřily příšlušníka úklidové čety, kterak láskyplně omývá mopem odadkový koš. Netvrďte mi, že to není pozoruhodné zacházení s popelnicemi!
Co se týče dalších zvukových projevů kolem našeho bytu, tak nad ložnicí holek pravidelně kašle a někdy zvrací chlap. Mně se na dvorku... ne, hele, tohle vám musím podat jako historku. Mezi třetí a sedmou ráno se z dvorku vždycky ozývá jekot, který trvá tak deset minut, poté ustane a za půl hodiny začne znova. Nejdřív jsem myslela, že je to ženská a že ten chlap je fakt dobrej. Pak jsem si řekla, že to ale fakt není možný a že to je spíš dítě. Zároveň jsem litovala jeho rodiče, ale přitom jsem nadávala, že když maj doma takovýho uřvance, co budí všechny sousedy, mohli by si aspoň zavřít okno. Jednou se ten zvuk ozval, když jsme s LinG seděly na terase. Ihned jsem jí sdělila, že to je to dítě! LinG se na mě chvíli dívala, jestli to myslím vážně, a pak mi sdělila, že to se mrouská kocour...
Já jsem dřív měla problém pouze s kocourem. V poslední době už ale slyším popeláře i chlapa. Není fér, že holky kocoura neslyší.

Jinak začalo to, čeho jsem se bála. A doufala jsem, že tomu uniknu. Ale nepodařilo se. Začaly slevy. V úterý jsem utratila padesát tři euro, ve kterých jsou zahrnuty boty, tílka, sukně a spodní prádlo. Spodní prádlo především proto, že LinG mi sdělila, že mi tady vyrostla prsa, ačkoliv to řekla trochu jinou formou, vlastně se obrátila na McBealovou se slovy: "Hele, vidíš, jaký má kozy?!" To znamená, že po návratu mi samozřejmě všechno zde nakoupené bude velké.
A McBealová chce, abych s ní v úterý šla na nákupy znova. Nejde o peníze. Ale kam to jako dám?! Vzhledem k tomu, že chytře byl knižní veletrh a knížky už tvoří asi tak pětikilovou nadváhu kufru.

No a kdyby vás to zajímalo, tak jsem právě půl hodiny usedavě vzlykala u sebe v pokoji. Nikdo mi neřekl, že posterasmácká deprese začíná už dva týdny před odjezdem.
Akutně tady potřebuju zůstat, abych pak nemusela říkat, že se mi to nepovedlo. Půlroční Erasmus je na hovno. Při nejmenším když jste ve městě, co má víc než sto tisíc obyvatel. Teprve poslední tři týdny mám pocit, že tady někoho znám. Hlavně znám v tom víc českým smyslu. Nezajímají mě vztahy toho typu, kdy si na party sdělíte, odkud jste, co studujete a jak jste dlouho ve Španělsku a děláte, jak se u toho strašně bavíte. Což je tady tak trochu normální. A jestliže má někdo jiný než tyhle vztahy, tak proto, že je tady minimálně už druhej semestr. Z toho povrchu, kde se společenská cena měří podle toho, kolik máte přátel na facebooku a jestli dokážete člověka dostat buď na cool fiestu nebo zadarmo na diskotéku, trvá dýl než seškrábnete to, co nechcete, a dostanete se k tomu kvalitnímu. Trvá to přibližně půl roku. Ale nemůžu přece domů napsat, že se tam netěším. A já se tam v podstatě těším. Jela bych tam na prázdniny. Mám sobeckej pocit strachu, že se mi strašně nebude chtít s nikým nic sdílet. Protože to stejně nejde. To je taky důvod, proč je ze mě teď sporadická bloggerka. Jsou zážitky, který jsou nepředatelný. Často něco napíšu a podle komentářů poznám, že půlka lidí to pochopila jinak, ale přitom nevím, jak to vysvětlit, aby to odráželo přesnou skutečnost, nakonec dojdu k závěru, že to stejně nejde, a když to nejde, tak se dostaví nechuť se o to vůbec pokoušet. Já vím, že Perverzní lingvistky očekávají dlouhou italskou story, ale já si nejsem jistá, jestli jim něco vyprávět chci, když stejně nedokážu vyjádřit, proč dva Italové, z globálního hlediska tvořící naprosto bezvýznamnou epizodu, pro mě stejně byli v určitou dobu důležití. A některý vzpomínky mi přijde škoda kazit vysvětlováním. Jediný, s kým se tohle dá sdílet, jsou jenom LinG a McBealová a to taky jenom do určitý míry, ale to je zřejmě dáno tím, že úplně to nechápu ani já.
No jo, a nepotřebuju slyšet, že nevím, co chci, že nevím, kdy mám přestat, že si opakovaně vybírám chlapy, pro který nikdy nic znamenat nebudu (protože erasmačky jsou jako autobusy, přece), protože to vim. Potřebuju slyšet, co s tim mám dělat. A odpověď, že čekat, až dostanu rozum, se mi nelíbí.