Zamávat břehům Galicie

Bude to poetické. Juan José Millás se mě zeptal, co se děje.

Já vám nevím. Dřív jsem byla vtipná aspoň, když jsem se napila. Dneska si tak jenom připadám. Když se napiju. A dneska si nebudu vtipná ani připadat, protože mi už zase nevyšlo víno. Zřejmě to bude tím, že jsem začínala na půl flašce vína jeden večer a půl flašce vína druhý večer. Dneska je to tři čtvrtě flašky vína jeden večer a na druhej večer je čtvrtka málo. Budu to asi muset řešit tak, že si budu automaticky kupovat dvě a on se ten rozdíl pak smaže.
Kdybych aspoň bydlela v umělecké čtvrti Madridu, kde je alkoholismus normální. Ale na mojí čtvrti je umělecký akorát tak název stanice metra (próxima estación: Las Musas. Dvě zastávky od zóny B1 a tři zastávky od Coslady, kde bydlej Rumuni, a když kolem nám projížděj policajti, tak zaručeně ta,). A z okna – přes mříže, protože bydlíme v přízemí – koukám na zavřenou pekárnu s neumělecky vyvedený nápisem "Joder" na výloze.
A nikam se mi odsud nechce. Jediný místo, kam bych se maximálně tak hnula, je Sol, Atocha nebo La Latina.
A mám tu poslední tři tejdny. A nenastala chvíle, kdy bych si do statutu na facebook hodila "21 days to go." Problém bude zřejmě v tom, že (tady byl odkaz, sorry, zoe) "taky nevím, kde se to vypíná." Třeba jsem to tady měla už vážně vypnout a bejt už měsíc doma a ne se tady furt snažit něco zapínat a přepínat. Nikdy jsem neuměla v nejlepším přestat. Dejte mi ještě semestr. Třeba přijde ten time of my life. Anebo dostanu možnost toho posrat ještě víc.
Anebo se ze mě stane real Erasmus student! Na větu "pero eres Erasmus!" jsem alergická skoro stejně jako na otázky "Jak se máš?", "Co posloucháš za muziku?", "Máš chlapa?" a nově "Co to vaříš?" a "Už se to učíš?" Věta "ale dyť seš Erasmus!" následuje po každém odmítutí fiesty z důvodu učení. Prostě se neakceptuje, že někdo na Východ se ty kredity fakt přivíst musí. Ale tak ono je to poměrně jasný, proč to tak je. Když má někdo stipendium sto euro měsíčně a za semestr dostane v podstatě to, co je část jednoho měsíčního platu jednoho z jeho rodičů a samozřejmě nemůže být řeč o tom, že by si snad na vrácení stipendia musel sám vydělat, protože nezvládnul zkoušky, tak se to paří, že jo. Já bych na těch 1 900 euro vydělávala dlouho a sama. Díky bohu za některé přetrvávající rozdíly mezi Východem a Západem.

A ve čtvrtek jsem měla rande a ani jsem o tom nevěděla. Kdyby jo, asi bych tam nešla. Maj tady jiný pravidla a já podle nich ještě neumim hrát, potřebovala bych ten další semestr. Ale bylo fajn ty tři hodiny fakt mluvit. Proto je škoda, že jsem nedokázala uhlídat všechno a vysílala špatný signály a tyhle hovadiny. Vlastně to byl první Španěl, se kterým se dalo normálně mluvit. Asi že nebyl na Erasmu ve Francii nebo v Itálii, ale v Polsku. Důkladně jsme probrali, jak nemáme na Východě parky, protože potřebujeme pastvu pro krávy, o kulturním šoku, který čeká Češku, když poprvé uvidí mikrovlnku, a pak se posmíval mým L. Bohužel, jedno mají všichni chlapi společný – ego. A tu sms s tím, že on je koordinátor Erasmu a já erasmačka, jsem teda nepochopila.
Takže jsem si zavřela dveře na týden strávený v Galicii na pláži, tudíž pořád ještě nemám plány na 21. červenec – 1. srpen, kdy mám koupenou letenku do Madridu a zpátky. Pořád nějak nepřichází pozvání ani do Valencie, ani do Madridu. Ale nepohrdla bych ani Milánem nebo Římem, kdyby to někoho zajímalo.

Jelikož jsem měla ve čtvrtek to pseudorande, u kterýho jsem nepoznala, že je to rande, trhly jsme rekord – dvakrát po sobě jsme ve čtvrtek nebyly v Grazii! Takže jsme si to musely vynahradit v sobotu. LinG slintala blahem, protože zaprvé měla splávek, a zadruhý tam byla Mops. Kdo je Mops? Mops je blondýna, zřejmě Angličanka, kterou LinG nesnáší od prvního okamžiku. Moc na tom nepřidal fakt, že jsme ji potkali i v Granadě ve frontě do Alhambry, a jeden čas se motala kolem Tamtoho Itala a Tamten Ital kolem ní. Já jsem se nikdy nějak nepřinutila ji nenávidět, protože svého času mě Tamten Ital rozčiloval i bez Mopse. No a Mops ztloustla. Což byla pravděpodobně ta nejlepší věc, co se linG přihodila za poslední měsíc, takže seten večer Grazii rozléhaly věci jako:
"No, Tamten Ital už se s ní nebaví, protože zjistil, že je úplně blbá." a "No, vona taky ztloustla, proč myslíš, že má to volný tílko? Taky chce zakrejt to břicho!"
Ne že bych pořád čekala, až tam zas jednou bude Andrea. Vůbec ne. Fakt. Ale předtim tam v sobotu byl! Ale tuhle ne. Zato tam byl Tamten Ital a pak Fabio aneb ten, co to ještě pořád nevzdal. Nicméně narozdíl od Španělů je chápavý, takže se obvykle stačí zeptat "Co děláš?" a jeho ruka z mého zadku zmizí. V sobotu jsme ovšem s LinG objevily, že má tetování na zajímavém místě. za to, že nám ho ukázal celý, jsem mu musela dát pusu a měla jsem mnoho práce zabránit mu, aby mi strčil jazyk do pusy. To mi bude chybět, kdo tohle bude dělat v Čechách? Pak jsem měla skoro erotický sen, ve kterém vystupovalo Fabiovo břicho a zároveň Tamten Ital, až jsem z toho vstala už před desátou, aby ten sen náhodou nepokračoval.

V neděli jsme šly na poslední den Feria del libro v Retiru. Asi štěstí, že na poslední, jinak bych tam nechala měsíční nájem a domů vezla kufr s desetikilovou nadváhou.
Měla tam autogramiádu spousta autorů. Jako já nevim jak vy, ale já si ty ksichty prostě nepamatuju. Možná bych na fotce poznala Čapka. Karla. Tak jsem si prostě pohlížela tu knížku a uvažovala, jestli ji koupím, a kdybych se rozhodla, že jo, asi mu ji normálně strčím, jako že platím. Pak to LinG došlo. Juan José Millás se na nás mile usmál a zeptal se: "Qué pasa?" A pak jsem utekla.