José nepřijel

Za chvíli přijde Juan.
Kolik má tahle díra sakra obyvatel?

Nemít čas blogovat pravidelně (protože žijete, přece!) má tu nevýhodu, že prostě jednoho dne dojdete k závěru, že už je toho tolik a hlavně tolik toho, o čem víte, že byste psát neměli, ale přitom strašně chcete, že by bylo lepší toho nechat a místo toho o tom napsat knihu. Ale protože já vím, že tu knihu nikdy nenapíšu, nezbývá mi, než se smířit s tím, že čtenářům prostě můžu nabídnout jen útržky vytržené z kontextu, které stejně nikdy nepochopí tak, jak je chápu já. Ale kdybych tu knihu přece jenom někdy napsala, jedna z jejích hrdinek určitě bude mít jednoho sevillského milence na jednu noc, kterého potká jednoho čtvrtečního večera v jednom italském baru v centru Madridu. Milenec se bude jmenovat Juan, bude si dělat doktorát z fyziky a do baru bude jezdit na motorce preventivně rovnou se dvěma helmami (hlavní hrdinka by samozřejmě nočním Madridem nikdy nejela na motorce bez helmy). A potom to bude tak strašné, že hrdinka, zatímco bude pozorovat sbírku fyzikálních publikací, například Úvod do kvantové fyziky, bude uvažovat, jestli se má smát nebo brečet.

No a včera večer jsem už už myslela, že s flaškou vína napíšu příspěvek o depresivních sobotních večerech, protože LinG se vrátila unavená z Toleda a McBealové nebylo dobře, takže ani jedna nechtěla přijmout Indiánovo pozvání na fiestu de casa u tajemného Itala z Grazie, který mu řekl, ať nás pozve. Já už jsem chtěla jít jenom proto, abych věděla, kdo je ten Ital. Nakonec se ale McBealová vzpamatovala a vyrazily jsme společně. Zjistila jsem, že Itala znám akorát tak z fotek, stejně jako všechny ostatní. A že si na ten jako že Západ asi nezvyknu. Protože i kdybych rozuměla, jako že když mluví deset lidí najednou, tak prostě nerozumím, tak se nenaučím překřičet ostatní, když chci něco říct, a hlavně mě prostě nebude bavit říct dvacetkrát svoje jméno, které si nikdo nebude pamatovat, uslyšet dvacet cizích jmen, která si stejně nebudu pamatovat, a celý večer si vyměňovat zdvořilostní fráze plus dotazy, odkud jsi a co studuješ. Případně se ještě nechat označit erasmáckým stigmatem. Protože tady narozdíl od Čech opravdu být erasmák rovná se stigma. Protože... jak vypadá pro Španěla Erasmus, když přijede do Olomouce:
Někdo ho vyzvedne na letišti a automaticky dostane ubytování na koleji. Na té lepší. Ukáže se na první přednášce, aby se představil, a pak na poslední, aby dostal podpis do indexu. Mezitím propaří stipendium, protože i když to jeho je menší než naše, v porovnání se Španělskem u nás má poloviční náklady. Má problémy vyhazovat z postele Češky, co mu tam nepřetržitě lezou. Nadšen odjíždí domů.
Jak vypadá Erasmus pro Čecha, když přijede do Španělska:
Dotáhne kufry na hostel a začne si hledat ubytování. V mnoha případech si majitel bytu myslí, že ty blbečky z Afriky přece není těžké natáhnout. Potom chodí do školy a překračuje limit půjčených knih v knihovně, protože nerozumí tomu, o čem se mluví na přednáškách, a musí z toho udělat zkoušku nebo napsat práci. Když pivo zrovna nestojí čtyři eura, koupí si ho. Češky vyvětlují Španělům, že fakt, že jsou z Čech a na Erasmu, automaticky neznamená, že se s nimi vyspí.
Ostatním Erasmákům "ze Západu", stejně jako Španělům přijde divné, že někdo nejde každý den pařit, nebo se nejede za dvě stovky s ESN opít na Ibizu.
Kamarád z ESN nám popisoval, jak to vypadá, když je někdo ve Španělsku na Erasmu na rok: první semestr je šest dní v týdnu na fiestě a do školy se staví jednou za měsíc. Druhý semestr chodí s kruhy pod očima a stěžuje si, že ho vyhodili od většiny zkoušek a táta mu přestal posílat peníze. A jim to přijde úplně normální. Je to přece time of your life, ne?

Takže z fiesty jsme odešly asi v jednu, protože jsem usoudily, že když teď ještě zkusíme O'Connel v centru, tak odtamtuď aspoň víme, jak se dostat na noční autobus. U východu jsme potkaly Němce z Grazie, co si nemůžu zapamatovat, jak se jmenuje, který se nás ptal, proč jdeme tak brzo a že za chvíli přijde Juan. Což je přece super! Takže jsem zrychlila krok na metro, protože odcházet bezprostředně poté, co tam přijde Juan, už by bylo mírně trapné.
V O'Connelu bylo plno a zakouřeno, takže jsme se vydaly bloumat zpátky na Sol. Cestou jsme potkaly Marca, druhého majitele Grazie. Zapadly jsme na churros s čokoládou, ačkoliv obvykle se tam chodí asi tak o tři hodiny víc ráno. Pak jsme si u Číňanky koupily pivo a na Calle de Arenal McBealová prohlásila, že by nechtěla potkat Brazilce. Brazilec je jeden Brazilec, ale na popis milostného života McBealové a LinG bych si musela založit další blog. Za dvě minuty jsme potkaly Brazilce. Zabočily jsme. A potkaly jsme Itala z Grazie s dalšími Italy. Ještě nám zbývalo potkat jenom druhého Itala a Mexičana od LinG.
Můžete mi vysvětlit, jak lze ve čtyřmilionovém městě za dvě hodiny potkat tolik lidí, co potkat nechcete?