Bye bye, Babies

I na závěr bez velkých gest.

Na Ruzyni jsem si před odletem stihla nalakovat nehty. Myslím, že už vím, co je ještě horší než čekání na nádraží v Pardubicích.

Na Barajas jsem si na záchodě elegantně stáhla punčochy a sundala triko a ponechala pouze khaki šaty za deset euro z HáEmka (zklamání číslo jedna – ještě nezačaly druhý slevy!) a vyrazila do pětatřiceti. Jackie, se kterým jsem byla domluvená, že v Madridu u něj budu zůstávat a kterému jsem týden předtím opilá o půlnoci volala z Olomouce, jestli si mě ještě pamatuje (lepší než on, co zásadně volá kolem půl šesté ráno), na mě čekal s cedulí "Seňorita Kopřiva" a kytkou. Já vám nevim, ale prostě ty řezaný kytky mi k srdci nikdy nepřirostly. Přijde mi to podobný, jako když chlapům někdo nakecal, že holky maj rády plyšáky. Já jedině kaktusy (a teď jsem k narozeninám dostala od táty pouštní růži a prej roste v "těch nejdrsnějších podmínkách v Africe," což jí ale ještě negarantuje, že přežije moji péči. Mám ji doma čtrnáct dní a už jí opadaly květy. Nevím, co dělám špatně.) A pak jako když tu kytku musím táhnout ještě s kufrem... No ale hezké gesto.

U Jackieho jsem vydržela dvě noci. On jako Jackie je hodně zvláštní člověk. Ale divnejch kamarádů mám hodně, tak co na tom. Jenže Jackie je jeden z těch, co vedle toho, že jsou zvláštní, tak jsou i mírně nesnesitelní a je třeba je dávkovat v malém množství, což jsem předtím jaksi nevzala v potaz. Jackie si například poté, co jsem se u něj odmítla nasnídat, vzal do hlavy, že mým utajovaným snem zřejmě je vášnivá noc strávená s ním, ale že se to z nějakého důvodu bojím uskutečnit, takže při každé příležitosti mě nazýval cobarde čili zbabělec a neopomněl mi to napsat ani do poslední smsky na letiště. Možná se v původu jeho názoru pletu, ale jelikož mi na otázku, proč jsem cobarde, nedokázal dát uspokojivou odpověď, je to holt můj závěr. No ale odpuštěno, protože každý se někdy v lidech pleteme, že.
No ale závěr byl takový, že Jackie není nebezpečný, pouze občas málo snesitelný a konec konců jsem mu neslíbila, že spolu budeme dvacet čtyři hodin denně, takže jsem během dne mizela.
Druhý den jsem se odpoledne vrátila již značně upravená, neboť jsem se stavila na Las Musas u Javiho a Josého, a usnula jsem na gauči a neměla jsem příliš nálad a schopností na večerní fiestu. A i ty zbytky zmizely, když se Jackie objevil v jednom ze svých výstředních obleků a pocákal se naprosto nechutným sladkým parfémem. Bylo mi jasný, že vypít toho o něco víc, žaludek to nevydrží, a tudíž fiesta nepřipadá úvahu, protože bych to musela čichat celej večer. Protože jak jsme se s LinG a Hello Kitty přesvědčily, když se jde někam s Jackiem, tak to přece znamená, že on na vás má stoprocentní nárok. Nikdy jsme si nemohly přivíst svoje kamarády-chlapy, protože Jackie by to nerozdejchal, ale nás klidně nechá stát uprostřed lidí, který vidíme poprvé v životě, a sám se jde bavit s kamarádkou. (Pomalu se dostáváme k pointě a začíná se projevovat, že jsem samonasírací a zpětně mi vadí i to, co mi dřív bylo jedno – vlastnost, o které jsem nevěděla, že ji mám, dokud jsem nepoznala Hello Kitty.)
Takže jsem šla o půlnoci spát. O půl šestý ráno jsem uslyšela šramot. A cvaknutí foťáku. Jackie si mě fotil, jak spim. V klahotkách a v tílku. Zeptala jsem se ho, jestli je normální, což se snažil zakecat faktem, že spim na nerozestlaný postavy a jestli jsem bien. Tak jsem mu řekla, že jsem superbien, až na to, že mě nějakej magor fotí, jak spim. Během dvou hodin jsem se pak rozhodla, že zavolám Carlosovi, jestli je volnej byt na Múzách. Protože i když si nemyslim, že by Jackie byl nebezpečnej a že by to myslel tak, jak to vypadá, ale rozhodně jsem neměla v plánu v pětatřiceti stupních spát přikrytá, kdyby se zas rozhodnul si mě vyfotit. Což jsem mu tak i podala, a pokudivu nenásledovala uplakaná scéna, že ho chudáčka opuštím, ač se mi snažil vysvětlit, že to přece byla tontería a nebude se to opakovat. V pohodě byl až do chvíle, kdy mě slyšel telefonovat s Carlosem o předání klíčů a došlo mu, že to myslím vážně a že fakt mám, kam jít, a neblafuju. Takže když jsem stála s kufry na chodbě, ani se nerozloučil a v kuchyni nakládal kuře. Tak jsem mu připomněla, že jedinej, kdo tady má důvod cejtit se uraženě, jsem já, a že když bude chtít jít na pivo, má se ozvat. Bez odpovědi. Za hodinu a půl, když už jsem seděla u druhýho piva u Josého, a kde mi pod dojmem, že každou chvíli musím umřít hlady, dali zadarmo oběd, mi přišla smska od Jackieho, že jídlo bude za patnáct minut. Co to mělo znamenat, nevim, ale taktéž jsem to nechala bez odpovědi.
Výčitky svědomí se tentorkát nedostavily – protože i když Jackie prostě jenom nezná míru, ve třiceti to není omluva. On by strašně potřeboval ženskou. Jenže za to, že ji ve třiceti (sám tvrdí, že mu je 29, v některých dokladech má 29, v některých přes třicet, já mu tipuju přes třicet, protože mi taky pravděpodobněji vycházejí výpočty) nemá, si může sám (už se těším, až tohle někdo řekne o mně). Ačkoliv disponuje jistým smyslem pro humor (jistým proto, že ho člověk ocení jenom v jistých situacích) a když není příliš opilý, je schopen i hlubokých myšlenek, až příliš často se chová jako něco mezi puberťákem a ufňukaným dítětem, to druhé obzvlášť nad ránem, když mu něco nevyjde podle jeho představ. Jak kdybyste sebrali klukovi autíčko. A která ženská snese ufňukanýho chlapa? Dále je pak přesvědčen, že se v ostatních lidech vyzná líp než oni sami. Neptá se, jestli něco chceš nebo nechceš, protože on přece ví líp, že chceš. Viz scéna s dortem – v osm ráno se nezeptal, jestli třeba náhodou nechci jít spát a odvez mě na druhou stranu města a já pak jela tři čtvrtě hodiny domů. A především – pro jistotu to zkusí na každou. Jackie má hodně kamarádek. Ale předtím, než to byly kamarádky, tak vždycky zkusil, jestli by z toho náhodou nebyl aspoň sex. V našem případě to bylo v pořadí Hello Kitty – LinG – já. I kdyby o něj měla nějaká ženská zájem, tak když vidí tohle, zřejmě zájem velmi rychle vyprchá. Možná se pletu, ale tento fakt je většině průměrných třicátníků snad znám.
Je mi jedno, co s tou fotkou, nebo nad ní, chce dělat, ale jeho sexuální a jiné frustrace jsem řešit odmítla. Mám svejch vlastních dost:o)

Takže jsem se ve čtvrtek odpoledne přestěhovala zpátky na Múzy a řekla si, že za sto euro se tomu jednou zasměju. Nakonec mi to ale Carlos dal stejně za pade.

A teď přichází koutek fekálního humoru, takže jestli chcete, následujícíc odstavce přeskočte, já vás pak upozorním, odkud zase můžete číst.
Asi tak od desíti let jsem neměla průjem. Moje střeva i žaludek dokonce přešly bez povšimnutí, když jsem sežrala asi čtrvt kila čtrnáct dní prošlýho krůtího masa (jako zdálo se mi nějaký divný, ale že krůtí jinak nejim, tak jsem myslela, že to má tak chutnat). Nebudu následující záležitosti popisovat eufemicky jako Hello Kitty stylem "byla jsem kakat." Myslim, že takovou sračku jsem naposledy měla jako batole. Do toho se přidaly příznaky chřipky, tudíž jsem byla na pochybách, čemu dát přednost, páč tradiční léčbu půl kilem citronů by střeva zřejmě nepřivítala. Chřipky jsem se nakonec zbavila v rekordních dvou dnech, nicméně přede mnou byly čtyři hodiny v autobuse do Valencie a ještě stále jsem se od záchoda nemohla vzdálit na více než pět metrů, neboť po prvním varovném signálu jsem k jeho najití měla asi tak deset sekund. Vzpomínala jsem na LinG, která tento problém řešila týden před odjezdem a to jako že fakt celý týden a pochopila jsem, jaké to je, když se veškerý váš život smrskne na sen o tuhé stolici. Jak jsem již zmínila, jelikož mám snad víc zkušeností s nemocemi prostaty než s průjmem, naprosto jsem nevěděla, co s tím mám dělat, pouze jsem si vzpomínala, že na táborech a školách v přírodě jsme si povinně museli vybírat, jestli chceme spolknout celaskon nebo uhlí a já si vždycky vybrala celaskon, protože mi chutná. V lékárně, kde mi tenkrát naměřili BMI kufru, jsem tedy požádala o něco, co by mi umožnilo přežít čtyři hodiny v autobuse. A zabralo to tak zázračným způsobem, že jsem pak uvažovala, jestli si ve slovníku nemám vyhledat, jak se řekně zácpa, a zamířit do nejbližší lékárny. Nicméně jsem to překonala a už to nikdy nechci mít!!! Dyť je to horší než rýma!

Konec koutku fekálního humoru.

Pak jsem dorazila do Valencie. Měla jsem tam být do neděle a odjížděla jsem v úterý. Měla jsem se dobře.
A až moc často jsem měla takový ty párečkoidní myšlenky. Třeba, co by kdyby. Třeba, kdybych do Valencie nejela na měsíc, ale na rok. Což jsou myšlenky zcela zcestné, neboť úspěch našeho krásného a harmonického vztahu s Restaurátorem (mám dojem, že jsem přišla na nejvhodnější přezdívku) spočívá v tom, že se vidíme čtyřikrát do roka a dohromady jsme spolu strávili asi měsíc. Ale stejně je to naše setkávání dílem takových náhod, až se člověku nechce věřit, že to všechno je jenom náhoda. Vloni jsem si zaplatila/nechala dát k narozeninám kurz, i když učit se jazyk touhle cestou považuju za blbost. Ale chtěla jsem vypadnout, chtěla jsem vypadnout do Španělska a říkala jsem si, že minimálně ve škole poznám nějaký lidi. Což jsem poznala a limitovali jsme se na to, že jsme se potkávali v tý škole.
Zpětně hodnotím, že jsme do Španělska přijela chlapem rouzbouraná asi víc, než jsem si v tu chvíli byla ochotná připustit. A vypadalo to, že tak i odjedu. Než jsem se pak náhodou šla podívat na toho Goyu, i když mě tenhle druh umění vůbec nezajímá. A náhodou jsem šla před Jardín del Turia. A ten chlupatej, dlouhovlasej Ital, co tam ležel se psem pod stromem, stál za všechny ty prachy za kurz, i za víc. A když jsme rozloučili, počítala jsem s tím, že se už neuvidíme. V metru sice ukápla slza, ale to bylo všechno. A pak se Balička cigaret náhodou zmínila, že proč nejet v září do Španělska. A když do Španělska, tak proč ne do Valencie. A bydlet u Mercedes. Ale když se vás pak Restaurátor zeptá, jestli máte s kamarádkou kde spát... A v březnu v Madridu jsem myslela, že do Valencie na Las Fallas nepojedu a pak jsem v Grazii vyhrála ten lístek zdarma, i když nikdy dřív jsem nevyhrála ani párátko v tombole. Po návratu, když se k ní přitulím na gauči, se mě LinG zeptá, jestli mi je smutno a já musim přiznat, že jo. A v květnu se z ničeho nic ozve, že by na víkend přijel do Madridu. To jsem myslela, že se vidíme už vážně naposledy, protože jsem měla pocit, že ani jednoho z nás to nebavilo tak, jak by mělo. Navíc jsem měla chřipku. Kterou nechyt. Tomu říkám bezpečnej sex! Takže když na konci června napsala, jestli bych nemohla na pár dní v červenci přijet, odpověď překvapila. Stejně jako smska poslední víkend, co jsem byla v Madridu, ať přijedu dřív, ale že jestli to nejde, tak si teda počká do konce července. A pak ať zůstanu do pondělí a pak do úterý a pak do středy... A dělali jsme takový ty věci, co na ně nejsem zvyklá – jako ráno na trh, pak do parku sníst věci z trhu, pak na pláž a večer do kina a na pivo. A potom mi samozřejmě uvaří večeři, že jo. A v Jardín del Turía jsem mu na čele objevila dva ucpaný póry a bojovala jsem s touhu mu je vymáčknout, což už bych považovala za varovný signál, neboť párečky vzájemně si mačkající jebáky kupříkladu ve frontě na hrad v Burgosu jsou prostě hnus.
Taky mi to nedalo, abych u těch ucpanejch pórů nezačala přemejšlet, že byť nám chybí ten faktor zamilovanosti, abychom se u nákupu na trhu tvářili jako debilové, tak jestli nestačí tohle. Že máme rádi stejný věci na pizze, že máme rádi psy (ne na pizze), že máme rádi stejný pivo, stejný filmy a vzájemně si doporučujeme knížky a máme společný zážitek z čištění škeblí a naši presidentes del gobierno jsou společně vyfocení nazí ve vile v Toskánsku... no a taky nevim, kdo řek, že jenom chlapi myslej na sex půměrně každých 52 sekund, to je asi něco podobnýho jako s těma plyšákama. Jenže k překonání pár tisíc kilometrů by asi právě byl potřeba ten faktor zamilovanosti, jenž by nám do tváře vtiskl onu stopu debility a donutil nás ke ztrátě soudnosti a následném mačkání ucpaných pórů naveřejnosti, tudíž nemá cenu tuto hypotetickou otázku řešit. Jenom nemůžu tvrdit, že mě to nenapadlo.
No a narozdíl od minulého léta, teď, když se loučíme, mám vždycky strach, že se vidíme naposled.