Nejaplikovanější lingvistika

"... a predicted event will happen independently of the will or intention of anyone concerned."
- Leeche, "Will/shall + progressive infinitive," str. 68, aspoň podle kopie skript, ve kterých chybí jedna dvojstrana. A přiznám se, že nevím, co se skrývá za iniciálami G.L., ani jak se ta knížka jmenuje, protože všichni máme jenom tu zmíněnou kopii, která nemá hlavní stranu, jenom vím, že je tam něco s "verb" a že ke státnicím z morfologie je nám stejně k ničemu jako seminář docenta Spinninga.


Nicméně mě překvapilo, kolik moudrosti taková blbě okopírovaná knížka na morfologii skrývá. (A když jsem to objevila, byla jsem náhodou střízlivá. (Ne jako omylem střízlivá, slovo "náhodou" má v tomto kontextu naznačit, že si nemáte myslet, že se Kopřiva zase učila opilá.))

Nedávno mě zarazilo, když se jedna má utajovaná, anglicky hovořící indentita dozvěděla, že vypadá jako člověk, který má hodně blízkých přátel. Ačkoliv jsem se vždycky považovala za opak. Na základce jsem kamarády skoro neměla, hlavně proto, že jsem si myslela, že než pěstovat něco, co by nebylo ideální a na celý život, radši nebudu mít nic. Na gymplu to bylo o něco lepší, ale pořád jsem měla pocit, že tomu něco chybí. Na vejšce jsem už byla mírně dotčena zkušenostmi a začala chápat, že vztahy (a rozvrhy) prostě ideální nejsou a do jisté míry musíme brát, co je. Takže v týdnu mám každý večer s kým zajít na pivo, s kým zlikvidovat pár lahví vína, koho pozvat na oslavu narozenin (nebo prvního čtvrtka v týdnu) a komu říkat intimní věci (ale většinou nikdy nikomu všechno – každýmu kousek a paradoxně toho na sebe nejvíc stejně vykecám na blogu, i když i tady je skoro všechno aspoň trochu vytrženo z kontextu). Ale... "predicted event," v tomhle případě fakt, že tohle skončí, prostě nastane, ať už si teď říkáme, co chceme, nebo ať už si to naplánujeme jakkoliv. Mezníkem v tomhle případě bude konec vysoké, možná magistr, možná už bakalář. Stejně jako to bylo v případě Sanchy a Kačátky – přestaly jsem spolu bydlet a teď je to víc než měsíc, co jsme se neviděly.
Můžu je mít ráda, jak chci, můžu jim být vděčná, jak chci (třeba za to, jak se jim za ten rok povedlo zkazit mě;)), ale pochybuju, že po škole půjdou naše vztahy udržet. Limitováno. Všechno je limitováno.
Zrzka, ta nejdivočejší z nás, ale stejně má ty svoje vzorce, jak by co mělo vypadat, a ve čtyřiadvaceti má pocit, že je v háji, když nemá chlapa (z Francouze Toncka se totiž v průběhu roku stal "Ten debil"), aby s ním mohla splnit vzoreček ("a teď dítě"), vynadá nám, že se chováme jak čtyřicítky, když se u večeře začneme bavit o myčce nádobí, a pak musí jít z hospody dřív, aby stihla Muže na stromě (stromech?).
Balička cigaret, u které netuším, co vlastně chce, a možná to neví ani ona sama. Když si vybírá předměty na další semestr, říká mi "Snad tam toho po nás nebudou moc chtít," ale ještě jsem se nezeptala, proč teda studuje to, co studuje. Nejde na španělskou konverzaci, ale zaplatí za doučování sto pade za hodinu. A mít titul a vdát se přitom taky neplánuje.
atd., atd.
Abyste to – vytrženo z kontextu – nechápali špatně: stejně je miluju a jsem ráda, že mám s kým pít, s kým probírat chlapy, školu a Amazing Aňu, ale nedělám si iluze, že by to přežilo vysokou, i když se mi bude stýskat.

Nebo vy máte někoho, s kým máte vztah, nebo můžete na sto procent porhlásit, že ho máte, na celý život? Když nebudu počítat rodinu, tak v mém případě mě napadá jeden – se Sockou. Ale se značnou metamorfózou, tudíž si nejsem jistá, jestli se to pořád dá považovat ze ten jeden vztah. Naposledy jsem si to uvědomila, než jsem měla podruhé odjet do Valencie, když se mě Socka zeptala: "A ty jako jedeš bydlet k někomu, koho znáš deset dní?" Až opožděně mi to došlo: Socka tady poučuje o zodpovědnosti mě?! Co to je za bordel?! (Ale tak jistě, bylo to velmi nezodpovědné, nezodpovědné to bylo prakticky od začátku, ale taky to bylo sakra dobrý.)

Holt úvaha dnešního sobotního večera. Druhá nejdramatičtější věc, o které uvažuju v sobotu večer, je, jestli když se připojím na icq, mám si dát status "učím se," nebo "pracuju." A že jako miluju tu rozmanitost. (Někteří čtenáři nechť si odpustí, že už to někde slyšeli od Mathildy v souvislosti s pátečním večerem.)

---

V noci jsem měla debilní sen. Byla tam pláž, nějaká blondýna, Lektor a Ital. Lektor pak vytahoval Itala z moře a měl k tomu nějakou poznámku a Ital se nebránil a já jsem chtěla Lektora strašně praštit, ale neudělala jsem to, protože jsem se v jeho přítomnosti nemohla ani pohnout, ani promluvit. A žárlila jsem. A po probuzení jsem byla strašně nasraná, zaprvé proto, jak si moh dovolit v tom snu něco takovýho říct, a zadruhý proto, jak si kurva moje podvědomí mohlo dovolit projektovat mi tuhle sračku, oficiálně uzavřenou před víc než čtvrt rokem, do snu?
Ale je pravda, že aspoň jednou denně si na to stejně vzpomenu.
Nazvala bych to syndromem traumatizovaného ega.
Ještě v srpnu ve Španělsku se mi někdy stalo, že jsem se uprostřed noci probudila, a přestože vedle mě ležel takovej chlap, myslela jsem na úplně něco jinýho (ne na někoho, ale prostě na ten kontext, ze kterýho tady všechno vytrhuju). A strašně jsem si přála, aby se on taky probudil a myslel na tu svoji ex-noviu, co jí zrovna hlídal psa, co si ho spolu pořídili v Granadě. Nebo aspoň na ten kontext, který vynechal. Aby to bylo fér. Protože jsem sice nikdy nepojala za svá prohlášení typu "všichni chlapi jsou svině," ale řekla jsem si, že od dalšího chlapa si tohle líbit nenechám a radši budu já ta zlá. A i když si myslím, že jsem nakonec zlá nebyla, tak u tohohle chlapa mi vyčítky svědomí vyvolává i to blbý probouzení se uprostřed noci s myšlenkou na to, co teď dělajíve městě M. Tohle si nezasloužil.

Říkala jsem si, že až tu půjde, tak si zjistím, jak to teda bylo, když už mám tu příležitost. "Až to půjde" v tomhle případě znamená, až to nebude ten masochismus, co jsem si zakázala. Evidentně to ještě nejde.

A teď už budu držet hubu, protože v červenci jsme si něco řekly, že, a porušovat vlastní pravidla a přikázání... zas takový rebelky nejsme;)