Přinesla jsem meloun

Já flašku.


Ve čtvrtek jsem byla v 15 na tom, co hrdě nazvali "fiesta espaňola." Asi pětkrát zahráli Enrique Iglesiase a vůbec to bylo dosti tragické. Ale i tak jsem šla spát ve tři ráno. Převážně kvůli odvozu, neboť mě zase vezl přítel Té-jejíž-přezdívku-jsem-zapomněla. Jelikož jsem mezitím změnila bydliště, opět jsme se ztratili, ale nesl to ještě s větším humorem a ještě statečněji než minule.

Taky bych se měla pochlubit, jak se mi včera konečně podařilo dostat se z koupelny, aniž by mě někdo musel vyprošťovat. Na záchodě a v koupelně totiž není normální klika, nýbrž koule. A ta v koupelně je tak blízko stěny, že na prsty zbývá prostor cca dva centimetry. První den jsem nejdřív uvízla na záchodě a následně i v koupelně. Byla ale půlnoc, takže zřejmě zoufalství z představy, jak se bušením na dveře snažím někoho vzbudit, zmobilizovalo mé síly, že jsem se z obou místností dostala (z koupelny mi to trvalo asi deset minut.) Nicméně den poté už mi koupelnu museli otvírat zvenku. Proto jakmile jsem doma sama, nebo už všichni spí, radši se nezavírám.

Samozřejmě bych také mohla připojit vizionářskou předpověď blížícího se konfliktu mezi mnou a Medičkou.
Hatášišliných kvalit sice zřejmě (snad!) nikdy nedosáhne, nicméně to neznamená, že by mě nesrala. Fajn, polovinu poliček v pokoji zabírá její jídlo od instantních polívek, přes nakládané okury po sůl. (Nádobí nezmiňuju.) Před naším pokojem si musím zouvat bačkory, abych tam nenatahala "špínu," kterou dělají kluci v kuchyni (pravda, teď tady Medička není a já jsem na to nějak... zapomněla). O víkendu mi pošle sms, ve které se pochlubí, že vyluxovala a uklidila pokoj, takže jsem pak po zbytek dne nucena přemýšlet, co tam sakra uklízela a proč luxovala, a jestli to neznamená, že požaduje luxovat obden a sterilizovat kliku pokaždé, když na ni sáhne někdo jiný než my dvě. S tím vším jsem ještě schopná se smířit (ačkoliv přemýšlím, jestli ještě nebudu s nostalgií vzpomínat na tu novou formu života, co nám minulý rok klíčila v umyvadle na privátě), ale pokud bude i nadále používat v sms komunikaci se mnou vykřičníky a velká písmena, protože na mě bude křičet, že jsem nezamkla pokoj, se zlou se potáže. Vedle toho, že pokoj se zamyká, protože "Medička má ráda přehled a nechce, aby třeba kluci chodili na balkón kouřit," tak se taky stalo, že kluci pořádně nezabouchli hlavní dveře. Což je jako blbý, nicméně když odcházejí a nikdo další v bytě není, tak zamknou (dokonce oba zámky, takže si opět představte nebohou Kopřivu, jak jde z hospody a potřebuje čůrat!). A když v tom bytě někdo je... Takže jako fajn, zamknu, když budu odjíždět, ale prostě nebudu zamykat pokoj, když jdu na nákup, nebudu se zamykat na noc, a když budu odcházet na přednášku a v bytě budou další dva lidi, tak ho taky zamykat nebudu a už vůbec pak nebudu tolerovat ječivé smsky. Hned, jak se tu s Medičkou potkáme, jedna z nás jí to vysvětlí.


Mohla bych vám taky vyprávět, jak jedu z Olomouce už ve středu večer, abych si ve čtvrtek mohla zajít na to infekční, kde jsem měla být koncem srpna. Ale nechce se mi. Tak vám jenom povím, že jsem si konečně našla něco o té borelióze a diagnostikovala jsem si ji ve druhém stádiu (stejně jako kdysi ten syfilis). Od neděle na sobě už pozoruju příznaky. Ale tak tohle by nebylo ještě tak strašný, normálně to jde vyléčit antibiotikama, to jste věděli? Já jsem vždycky myslela, že je to na umření, ale to jsem si asi spletla se zánětem mozkových blan, co na to umřel jeden můj příbuzný, když mu byly čtyři. Sice to bylo ještě před vznikem Československa, ale to neva.
Když už jsme u Československa, tak i přesto, že si pro vznik vybralo dost blbej měsíc, včera jsem se odpoledne vyhrabala na Horní náměstí na oslavy. (Jo, to Horní náměstí mi připomíná, jak tam před volbami měl self-promotion sám velký Rudý náčelník. Po Horním náměstí jsme procházely s Baličkou a Zrzkou, já jsem pak čekala na Náměstí Hrdinů na autobus a zastavila u mě oranžová dodávka s mladým neperspektivním (ale třeba z toho vyroste) sociálním demokratem s oranžovou šálou, který se mě tázal: "Slečno, nevíte, kde je tady Horní náměstí?"
"Mmm... nevim." Jsem na sebe hrdá! Ale za Hradec se stydím – byť by se možná našlo pár jedinců, kteří by mě dokázali přesvědčit, že jejich pohnutky k tomu, aby volili sociální demokracii, se nezakládají na demenci, tak prostě ne, nepochopím, jak u nás mohla vyhrát ta neschopná svině, co od komunistů plynule přešla k socanům a kdekoliv, kde se ocitla ve vedoucí pozici, všechno posrala a pak odešla. Ale tak na druhou stranu už se těším, jak bude vysvětlovat, že se mu tak nějak nepodařilo najít těch dvě stě šedesát milionů, aby za pacienty zaplatil poplatky o doktora.)

Se Zrzkou jsme pak měly smělý plán jít se podívat na příjezd jakožeMasaryka, jenže jakožeMasarykově projevu nebylo rozumět a v davu nás zaujal anglicky hovořící elegantní cizinec, kterého jsme tiply na Jihoameričana, okomentovaly veškeré jeho viditelné partie a pokusily se ho neúspěšně sledovat. Poté se k nám přidala Balička cigaret a skončily jsme ve Svatováclavském pivovaru na medovém pivu, které bylo hnusné, a jako že obsluha si tam obvykle nezaslouží dýško, tak včera si zasloužila, abychom odešly bez placení. Vynahradily jsme si to ovšem poté, neboť jsme dopily všechny zbytky vína, které se u Baličky a Zrzky doma nacházely a pustily si... Hříšný tanec.
Poprvé v angličtině. A je to "I carried a watermelon!" Se Zrzkou a Baličkou jsme v tomto kultovním filmu, který mimochodem pochází z roku 1987, což je jasný důkaz toho, že v tomto roce vznikaly samé kvalitní výrobky, například ještě já a Balička, úplně nové dimenze – netušili byste, kolik vilných komentářů lze mít k zádům Patricka Swayzeho. I když nějaký ten tip byste možná mít mohli, kdybych vám poskytla přepis libovolného rozhovoru nás tří, který vám samozřejmě neposkytnu, protože si snažím zachovat zbytky své dobré pověsti. Vlastně to moc nechápu, protože rozhovory o sexu jsme vždycky nesnášela, protože co je komu po tom, že jo, a dneska je průměrná doba, kdy padne první narážka na sex, cca patnáct minut a Zrzce je úplně jedno, jestli to je na balkoně jejich bytu nebo uprostřed náměstí. Ale jako rekord máme něco okolo dvou minut. V pivovaru jsme včera řešily, co bychom si přály k Vánocům – moc normální to sice není, ale pokud zůstaneme u toho, tak by ta fotka pod vánočním stromečkem možná byla i publikovatelná. Pro ilustraci. Prostě mě za ten rok strašně zkazily, já za to nemůžu.
Jo, a všimněte si, že v jedné postelové scéně na sobě má Baby kalhotky, když už je vůbec mít nemá! Jednu chvíli jim tam blbě sjede peřina, totiž. Je to jistý, dokonce jsme si to kvůli tomu přetáčely.

Jinak nové dimenze objevuji i při cestování s ČD. Je fajn, že máte takovou životní jistotu, že je jedno, kolik vám bude let, ale některé věci vás prostě nikdy nepřestanou překvapovat! Původně jsme měla takový sen, že až budu velká a bohatá, založím ČD konkurenci a zruinuju je. Dneska by mi stačilo je koupit a šéfa nechat veřejně lynčovat. A ztracené zákazníky pak budu získávat zpátky pod heslem "Cestování vlakem nejen pro bohaté!"

Mimochodem, kdyby se vám zdálo, že tady nesedí některé časové údaje, tak je to proto, že to píšu už od včerejška, a nepřipadám si zase natolik geniální, abych to po sobě musela celý číst a opravovat.