Jak udělat z komára velblouda

Jak udělat z Toleda Madrid.

To se takhle někdy v dubnu udělá konkurz na Erasmus, pak se půl roku nic neděje, pak se najednou svolá jedna schůzka, kde se domluví druhá schůzka a způsobí se srdeční slabost prohlášením "A mezi nové univerzity nám přibyla Sevilla a Burgos," mezitím si říkáte, že když jste dvacátí, tak Sevilla vám musí vyjít, na druhé schůzce si to říkáte ještě důrazněji, protože sedm lidí v pořadníku před vámi odpadne, pak vám to poslední místo vyfoukne holka, co Sevilla důrazně vysloví s "l," vy si teda vyberete Toledo a nakonec změníte na Madrid. Následuje hysterický záchvat (přestávám o sobě tvrdit, že nejsem hysterka. Jsem kryptohysterka. Tohle už je potřetí během roku a půl!), co jsem to udělala – Praha mě sere tím, jak je velká, a vyberu si město, které má... no, já z hlavy nevim, kolik má obyvatel, ale hodně! Zřejmě za to mohl zhoubný vliv McBealové, která seděla vedle mě – McBealová je velmi krásná a velmi milá a pro vaše podvědomí velmi přesvědčivá, když říká, že Madrid není zas tak velký, jak se zdá. No co, to dělaj ty předměstí, že jo. A podvědomí samozřejmě říká "Madrid, voe, Madrid," jenže zdravý rozum říká "Praha, máš někde bejt v jedenáct, musíš vyrazit v deset; Madrid, máš někde bejt v jedenáct, musíš vyrazit v osm. Ty v šest, protože se třikrát ztratíš."

Nicméně dneska jsem na rektorátě odvezdala learning agreement a výpis známek v angličtině ze STAGu (který tvrdí, že Spanish conversation máme in Czech) a předtím jsem si dokonce stihla zabalit své dva pytle, krosnu a lavor (fakt) s nádobím a přestěhovat se o pět zastávek dál po trase šestnáctky. Tudíž nevznikne žádný literární skvost s názvem "Čekání na exekutora."
Ale jestli si myslíte, že je to konec srandy, tak já teda ne – zdálo se mi trošku zvláštní, když má nová spolubydlící Medička říkala, že ještě nemá druhý klíč od pokoje. I ptala jsem se jí, jestli si zamyká pokoj. Zamyká. Aby měla jistotu , že kluci nebudou chodit na balkon kouřit. Dobrá tedy. (A já tam taky teda chodit nebudu.) Dneska jsem zjistila, že má všechny svoje věci v pokoji, aby "nemusela pořád chodit do kuchyně." Takže je tady zásoba balené vody jak v atomovém krytu, těstoviny, rýže, sůl... a kartáček na zuby. Před chvíli mě poprosila, abych si před vstupem do pokoje sundávala bačkory, protože kluci tam maj bordel a nechce, aby se to nanosilo i sem. Musím zjistit, jestli jsou kluci toxičtí, protože jsem si už dala do lednice jídlo. Ale není hezké pomlouvat někoho, kdo se metr od vás učí biologii, takže přistupme k dalšímu tématu, které vás zajisté pobaví.
Když má někdo takového stěhovacího koníčka, docela se to odrazí na jeho financích. Tu zaplatit tři čtvrtě nájmu, tu celý, tu na příští měsíce a hle, tu kaucička. Tudíž jsou mé výdaje za měsíc říjen 9 200,- a příjem 1 000,-. Něco mi říká, že jsem asi v minusu. A pokud mi budou z práce chodit překlady dvoustránkových dotazníků, případně textu o 1 200 znacích, ještě chvíli budu.
Proto jsem tenhle týden ještě nebyla v hospodě, pouze jsem si koupila lahváče, zalezla do postele a koukala na El Internado, ze kterého se mi o víkendu podařilo stáhnout dokonce dva nové díly! Teprve dneska jdu s Baličkou navštívit novou hospodu (to se musí) a zítra na španělskou fiestu v Patnáctce.
Začínám už na sobě pozorovat příznaky chudoby. Například včera jsem z lednice vytáhla rajče a objevila jsem na něm dvě bílé ďubky rodícího se penicilinu. V normálním případě bych to rajče vyhodila, ale takhle jsem si řekla, že půlku můžu ještě sníst.

A pokud mě bude stále něco tak vyčerpávat jako teď a když budu mít na letenku, tak příští zápis až z Madridu.

P.S.: Kdybyste mi někdo chtěl poslat nějaký peníze...