Ahoj,

jmenuju se Kopřiva, je mi dvacet jedna let a neudržím moč, natož pak myšlenku.


Ale tak jistě. Dva dny po návratu ze Španělska chřipečka. Sestra mi prozradila, že pokud mě nachlazení po pár dnech přejde a pak se zase vrátí, jsou to možné první projevy žloutenky. Náš roztomilý španělský lektor starostlivě poznamenal, že si všiml, že jsem nachlazená, a jestli vím o tom zvlášť nebezpečném druhu chřipky, co přišel z Austrálie.
Celý týden jsem se těšila, jak přijedu domů, dovolím ostatním, aby se o mě starali a budu si užívat projevy lítosti, a ono co? Sotva teď ze sebe dostanu nějaké to zakašlání! Vůbec nevzbuzuju soustrast. A to jsem ještě předevčírem chtěla zabít toho kreténa, co vymyslel na papírových kapesníkách ten mřížkovaný vzor.
Lítosti se tedy snažím docílit aspoň tím, že všude vyprávím, co se děje na katedře anglistiky. V pondělí se jim podařilo nasrat mě do té míry, že jsem dokonce prohlásila, že tohle už předčí i naši školu zázraků a všechny excesy markraběte a Quasimoda.
Původně jsem měla na anglistice zapsaná čtyři áčka, protože čtvrt hodiny po otevření STAGu byla všechna béčka obsazená. V pondělí se mi počet áček zmenšil na tři, neboť jsem vzhledem k tomu, že jsem se nedostavila na úvodní hodinu, byla vyškrtnuta z PC5. Což je pravidlo, na kterém "se všichni dohodli." Minulý rok sice asi ještě neexistovalo a dohodli se na něm všichni, akorát to už neřekli druhákům. Takže příští rok budu po vzoru třeťáků taky chodit jako hyena na předměty, které nemám zapsané ve STAGu, a čekat, jestli se někdo nedostaví. Nicméně profesorka na PC5 je velmi sympatická a uklidňovala nás, že jsme přece ve druháku a máme na to ještě tři semestry. Škoda, že já jenom dva.

Katedra anglistiky si libuje ve svém pocitu jedinečnosti, a proto vydává i jedinečná nařízení. Například, že pokud se někdo na uvolněná místa ve STAGu zapsal až po úvodní hodině, má se zase odepsat, protože do kurzu stejně nebude přijat. Nicméně někteří profesoři zde mají i rozum, tudíž se mi na poslední chvíli podařilo urvat Contemporary British Fiction. Odpovědí na můj prosebný mail mi bylo "no problem:-)", tudíž bych řekla, že je možná cosi shnilého na katedře anglistiky a kapacita kurzů těch méně normálních přednášejících holt bude nenaplněná a vůbec přece nevadí, že někteří lidé si ze zoufalství nad nedostatkem předmětů zapsali třeba bibliografii.
Student, kterému se podařilo zapsat se na víc než čtyři áčka, je ostatními závistí takřka vyobcován z kolektivu, přesto však na předměty, které jsou pro anglisty povinné, chodí céčkaři. Takže kdejakej tělocvikář má zapsanou britskou literaturu, ale já ne.

A ve třeťáku se z toho co? Ve třeťáku se z toho poseru.

Katedra romanistiky byla tradičně nasírací o něco méně. Až na to, že místo dvou nových lektorů tam máme jednu lektorku. A že dvěma z mých profesorů, potkat je někde před nástěnkou, bych tykala a soucitně se zeptala, jakou učebnu hledají. A zahájit přednášku slovy "No, mně se to těžko vysvětluje," jim na autoritě taky moc nepřidává. No, nám se to těžko chápe.

V pondělí jsem se sešla se Sanchou a Kačátkou a iniciativa pokudivu vzešla od nich. Asi naposled. Jaksi jsem nezaznamenala, že by byl nějaký rozdíl bydlet s nimi nebo bez nich. Srazy gymplu to jistí.
Nicméně pondělní večer měl ještě svou močovou dohru. Když jsme odcházely z Morgana přísahám, že po potřebě jít čůrat ještě nebylo ani stopy! Plánovala jsem, že poprvé zkusím cestu domů pěšky. Jenže jsem došla na zastávku, abych zjistila, kterým směrem je Tržnice (ehm) a už jsem se zkříženýma nohama dělala, že studuju jízdní řád. Podařilo se mi nastoupit do autobusu a následně z něj i vystoupit. Při odemykání hlavního chodu jsem musela vypadat velmi nedůstojně. Chtěla jsem přivolat výtah. Zjistila jsem, že chybí čudlíky pro jeho přivolání. Vylezla jsem do patra a přivolala výtah. Vyjela do osmičky. A nešly mi odemknout dveře. Rozsvítila jsem. A zjistila, že se pokouším odemknout cizí byt. A asi se brzo počůrám. Chtěla jsem sjet výtahem dolů. Výtah přestal fungovat. Sešla jsem osm pater, našla křoví, vedle kterého pán venčil pejska, odemkla správný vchod a došla domů. Ale tak ještě jsem mohla uvíznout uvnitř toho rozbitýho výtahu, že jo.

Mimochodem, když jsem v neděli večer přijela na byt, nebyl tam nikdo, jenom... kočka! Velmi přítulná kočka, která se nechtěla hnout z mého pokoje. Nejdřív jsem se zaradovala, že přece jenom budu mít kočičku ještě před třicítkou! Kočka mě začala štvát asi třetí den. Pletla se pod nohy, pouštěla chlupy, skákala na stůl, když jsem jedla, třela se o můj notebook, když jsem na něm psala, třela se o mě, když jsem na sobě měla černé oblečení. Možná nejsem dostatečně sociální, abych zvládla žít s jakýmkoliv živým organizmem kromě roztočů. Kočky dělají tohle. Psi pouští chlupy, vyžadují moc pozornosti a chtějí krmit. Chlapi pouští chlupy, vyžadují moc pozornosti a chtějí krmit. Rybičky nepouští chlupy, nevyžadují moc pozornosti, ale chtějí měnit vodu.
Kočka odjede o víkendu.

Jinak jsem předevčírem vařila! Stalo se mi to asi takhle: už v neděli v noci jsem dostala strašnou chuť na Italův kuskus s lilkem, cuketou a žampiony. A protože jsem zrovna viděla, jak to dělá (nechal mě totiž nakrájet tu cuketu, ale pak už mi nedovolil udělat nic, nevím proč) a usoudila jsem, že když mu napíšu, ať mi přijede uvařit, asi to nevyjde, rozhodla jsem se, že to zkusím sama. Zřejmě nemusím vysvětlovat, že kuskus jsem nesehnala. Ale ten jsem nahradila těstovinami. Lilek, cuketu a žampiony jsem chtěla koupit v Albertovi. Všechno měli. Ale váhy neměli. Byla tam jenom jedna, která sice vážila, ale nic z ní nelezlo. A protože nikde neměli napsáno, jestli to váží na pokladnách, a byla tam fronta, nasrala jsem se, nechala tam vozík a utekla. Chtěla jsem nakoupit v Lidlu, ale má jediná zkušenost s ním mě měla varovat. Vedle toho, že tam neměli ani lilek ani cuketu, neměli tam ani těstoviny. Takže jsem povečeřela housku s krabí pomazánkou.
Ovšem ve středu jsem během španělské frazeologie představovala, jak si udělám míchaná vajíčka a postupně jsem do nich v duchu přidávala cibuli, žampiony, cuketu... až jsem si nakonec řekla, že můžu vynechat ta vajíčka a tu směs hodit na těstoviny. (Nákup surovin pojistila Billa). A pokudivu, nejenom, že se to dalo jíst, dokonce jsem ani nepoužila všechno dostupné nádobí v kuchyni.
Takže v neděli mám s Baličkou, Zrzkou a Upírkou předpařební večeři a já budu vařit! Skutečně bych nečekala, že rozmazlení Kopřivy jídlem bude mít takovou dohru. Všichni mí budoucí muži by měli být Italovi vděční, už umím jedno originální jídlo a to dokonce i pro vegetariány!

A víte, co mě štve? Že jsem ani neměla čas na pořádně tesknící výblitek. I když jsem několikrát měla blízko k tomu ho napsat, jenže mi vždycky večer bylo tak blbě, že jsem šla v devět spát pouze s myšlenkou, že bych se vrátila do Valencie a do něčí mužné chlupaté hrudi hodila nějakej chrchel.