Jak to, že nemáš chlapa?

Ty máš červy?*


Tak já vím, že jsem se nezvykle dlouho neozvala, protože obvykle se dozvídáte, jak mě honilo pendolino, nebo jak jsem si hodinu přišívala ramínko u šatů, s jinačí frekvencí. Ale aspoň jste si mezitím stačili přečíst nějakou hodnotnou knihu, nebo trávit více času s rodinou, což vám schvaluju, protože tyhlety internety...

Zážitky by byly, čas nikoliv. (Ale nebojte se, neprohlásím oblíbené bloggerské moudro "já nebloguju, protože žiju," nehrozí, že by se můj společenský život vyšplhal na tuto úroveň.) Prostě je ale mnoho morfologie (nové moudro naší magistry: "Já jsem na to kdysi psala bakalářku, ale už si nepamatuju závěr."), v mailu mnoho materiálu o tumorech a lenosti pořád stejně, a když tedy člověk chce titul a peníze, musí tu lenost směřovat někam jinam než na práci a školu.
Takže sorry, prostě nebude historka o tom, jak za Zrzkou přijeli dva Katalánci a v hospodě jsme je nechali u toho, že ten křen je sýr, takže pak se u všeho, co jenom trochu připomínalo křen, ujišťovali, jestli to zas není ten sýr. Nebude ani povídání o tom, kterak po anglistice koluje email od sekretářky, zda někdo neví, kam se ze dřezu ztratil oblíbený hrníček vedoucího katedry. A už vůbec zde nehodlám komentovat, jak vypadá vlak v neděli odpoledne, ani že se nedivím, že z něj vypadávají lidi, když se za jízdy otvírají dveře (vím zcela jistě, že to nebyla náhoda, otevíraly se celé dvě hodiny, co jsem u nich stála).

* Madagaskar 2. Byla jsem na tom včera, s jedním Čecho-Američanem, co jsem se s ním seznámila a opila na jedné oslavě narozenin, což bych narozdíl od svých rodičů nepovažovala za zaznamenáníhodnou událost. Jelikož naši rodiče jsou pracovně celkem úzce propojeni, pomalu docházím k závěru, že má doma možná variaci na moje "chudinka bez nohy." Jinak si nedokážu představit, proč se z faktu, že jejich syn jde s někým jen tak do kina, stává záležitost, která se musí veřejně ohlašovat. Vzhledem k tomu, že již delší dobu pozoruji, že z přístupu mých rodičů "to je dobře, že nemá chlapa, aspoň nebude zbouchnutá," začíná stávat spíš "a je vůbec normální?", snažila jsem se návštěvu kina tajit, což se mi kvůli výše zmíněnému nepodařilo. Tudíž nezávisle na sobě dvakrát následovalo (proneseno s výrazem "tak přece ses dočkala!"): "Tak ty prej jdeš do kina! A na co jdete?"
(nasrat, nasrat, nasrat): "Na Madagaskar."
"Ale dyť to je kreslený, ne?"
(A to je ještě nevědí, že původně jsme chtěli jít na Saw 5.)
Jsem jediná, komu tohle přijde prostě trapný?
Zbytek večera již tak trapný nebyl, možná proto, že pokud má stejné představy jako naši rodiče, umí to nedávat tolik najevo, tudíž jsem nemusela řešit problém spamujích šátrajích ruk v přítmí kinosálu apod. Nicméně je to situace, která se musí řešit. Mně prostě strašně dlouho přišlo normální, že je normální jít s někým do kina nebo do hospody jen tak, protože se vám oběma líbí stejné filmy a oba máte rádi pivo. Jak zjišťuju, v případě, že toto provozují on a ona, okolí z toho vyvodí zcela jiné závěry. Někdy stejné závěry vyvodí i on. To jsou pak chvíle, kdy se ptám, kolik že mi jako je? Umím velmi slušně poslat do prdele někoho, kdo si myslí, že "půjdem na pivo?" je ekvivalent k "vyspíme se spolu?" (Ehm, tak jako někdy je, že jo, ale víte jak...) Ale nějak pořád neumím pořádně důrazně odmítat ty, co přichází s nabídkou kvalitní hlubší podstaty a já je nechci.
Včera jsme při obědě s Margaritou řešily další z doprovodných problémů. Nevyžádaná lítost aneb zmiňované "chudinka, nemá nohu." Když se rozešla s manželem, její okolí na ni shodně koukalo jako na chudinku. Ta bez nohy. Přesně jako jsem si na Silvestra připadala díky vlastní rodině já. Povinně se teď budeme cítit frustrovaně. Problém je zřejmě v tom, že vy nemáte problém z toho, že nemáte chlapa, ale okolí má problém s tím, že vy nemáte problém.
A proč se po mně sakra vyžaduje, abych se – když už si teda nejsem schopná obstarat stálého poníka – aspoň přestala tvářit, jako že mi to nevadí?
Jsem ve věku, kdy už nejsem zas tak úplně blbá. Vydělávám tolik, že bych se sice asi úplně sama neuživila, anebo možná jo, ale nemohla bych si jako teď párkrát do roka udělat hezkou dovolenou a vypít piva, kolik chci, aniž bych se někoho musela prosit o peníze. Asi od mých dvaceti už rodiče pojali za svůj vlastní názor, že jsem svéprávná. Prostě jistá forma nezávislosti. Skoro si můžu dělat, co chci. Formálně mě nikde nic nedrží. Ne jako Sancha, která nakonec do Itálie nejede, a ačkoliv tvrdí, že je to kvůli tomu, že by musela hledat náhradu do bytu (to věděla už dřív), pustit práci (těch pár hodin v jazykovce) a pak dohánět předměty na anglistice (to všichni), stejně si myslím, že je to kvůli chlapovi. Já to chápu. A protože to chápu, tak si přece dobrovolně nepořídím podobnou citovou zátěž taky. Netvrdím, že se nemůže stát, klidně příští tejden, že mě někdo zblbne úplně stejně. To se stává i v lepších rodinách. Ale proč bych se snažila takový vztah uměle vytvořit? Co je na tom tak těžko pochopitelnýho?
Samozřejmě to má i stinný stránky – třeba sobotní večer budu velmi nezávisle trávit nad morfologií, protože SAXána se na mě vysral. Ale všechno musí mít svoji protiváhu, že.

A myslete na mě, ať nemusím v dohledné době do umírací jámy**, jo?

** taky Madagaskar.