Jak to jen říct... (toto je čtvrtý nadpis, jenž začíná slovem jak)

Za čtyři roky blogování je to skoro na definici vyrovnané osoby. Každopádně, vidíte, kolik je hodin?


Ne že bych snad vstala tak brzo, vstala jsem totiž ještě dřív, ve čtvrt na šest, neboť včera jsme se Zrzkou, Baličkou cigaret a Upírkou slavily Vánoce a já jsem (tentokrát ne následkem alkoholu, spíš kombinací alkoholu a faktu, že za posledních čtrnáct dní jsem měla výčitky svědomí, že se neučím nebo nepracuju, třeba když jsem šla na záchod, a tento stav byl dnes částečně ukončen snaddoufámkéžby úspěšnou zkouškou z lexikologie, což ovšem nemění nic na tom, že mě ještě čeká asi tak čtyřicet stránek překladů – ano, ještě pořád si nepřestali pořádat kongresy, když já mám dovolenou nebo zkouškové – nebyla o půl dvanácté stavu dojít na zastávku a Zrzka mi nabídla místo na svém gauči a sama odešla pokračovat do Účka, odkud si přivedla zřejmě toho samého Španěla co minule, a ačkoliv tvrdila, že vše podstatné již proběhlo v koupelně a nemám srát a spát dál, přece jenom jsem se vzdálila. Pořád říkám, že bych byla skvělá spolubydlící (škoda, že ji Zrzka nehledala před čtvrt rokem). Což se nedá říct třeba o takové Medičce. Vzdávám veškerou snahu o omluvu, je to prostě kráva. Ilustrační příklad s oknem: Medička neotevře hubu, ale otevře okno. Pět minut ji nechám větrat:
"Medičko? Víš, že je prosinec?"
"Noo..." + nechápavý pohled.
"Je tady docela zima."
Jeden by řekl, že normální člověk pochopí, v čem spočívá problém. Medička den poté přijde ze školy, na pozdrav odpoví na půl huby, otevře okno a jde si do kuchyně vařit oběd. Už se těším, až jí půjdu říct, ať mi vrátí zálohu. Od kluků se nechám informovat, kolik spolubydlících za příští semestr vystřídá. Ji člověk prostě může buď zabít, anebo se odstěhovat.

Včerejší Vánoce s sebou také přinesly jeden z nejpodstatnějších darů (vedle Duškové). Kopřiva už má podvazkový pás! Takže sbohem náplasti a izolepo a promarněné příležitosti, ustupte všem mým luxusním samodržícím punčochám, co samodrží třicet sekund, a obchodu v Praze, kde mají punčochy za tři koruny! Sice jsme se nakonec domluvily, že si dárky (Zrzka si původně vybrala dárek ze sexshopu, ale nakonec to změnila) dáme až v lednu jako součást goodbye party, protože teď je nestíháme koupit, ale já jsem ten podvazkovej pás prostě nutně potřebovala teď hned, musela jsem tedy Baličku donutit jít ho se mnou koupit, neboť jsem se styděla. Bohužel se obávám, že můj punčochový problém tím ještě nekončí, protože jeden z podvazků je naprasklý, tudíž se mi z něj punčocha vyvlíká, proto ho jdu, až ta kráva vstane a já si budu moct jít oblíknout kalhotky (protože ona sice o půl sedmý ráno šustí cornflakama, ale mně je pořád blbý jít šustit igelitkou), vyměnit. Už se nestydím. Řekla bych, že to je stejný, jako když si kupujete první tampony nebo první kondomy. Poprvé děláte, jako že kolem toho regálu jdete náhodou a najednou si vzpomenete, že tohle vlastně taky potřebujete koupit, a pak už si klidně deset minut vybíráte.

Taky jsem si říkala, že když už mám ten podvazkový pás, možná bych někdy mohla vyrazit do Účka, kam mě Zrzka neustále láká. Stádo španělských a jiných poníků je tedy jediné, co by mě tam mohlo dostat, nicméně je to složité, když jste zvyklý chlapy balit na to, že s nima mluvíte.
Ale tak Madrid, Madrid, Madrid, že jo.