Mezi slepými jednooká anorektickou královnou

Není mi souzeno dožít se konce dubna.


Ve čtvrtek jsme se s ledvinou (chtěla zůstat doma, ale přemluvila jsem ji) vydaly na zápočet ze španělské gramatiky. Ledvinka byla hodná až do chvíle, než jsem s ní třikrát vyšla a sešla schody k učebně. Chtěla jsem si totiž koupit v bufetu pití, jenže když jsem tam došla poprvé, zjistila jsem, že v v pátek mají jenom do půl jedné. Když jsem se vrátila, prozradili mi, že je čtvrtek. Když jsem k bufetu došla podruhé, zjistila jsem, že ve čtvrtek mají jenom do půl čtvrté.

Původně jsem chtěla v Olomouci zůstat až do pátku a jít na PC3, nicméně rozhovor s doktorkou, která si na základě výsledků z laboratoře vyžádala mou návštěvu a to nejlépe ještě to odpoledne, mé plány poněkud změnil. Tak tedy potom, co mi Anda-Lucía dala zápočet i bez testu a poslala mě domů, jsem se vydala na nádraží, doprovodila do vlaku slepého pána a poté se postavila k okýnku na chodbu a stála jsem celou cestu do Hradce s výjimkou trasy Česká Třebová-Pardubice. V motoráku z Pardubic jsem s dalšími třemi cestujícími dokonce skončila v jakémski kumbálu vedle záchoda. Aneb jsme tu pro Vás.
Ledvince se to pokudivu nelíbilo.
Ale i přesto v pátek na další kontrole uspěla, což se ale nelíbilo zase mému otci, jenž usoudil, že ledvina se přece nemohla uzdravit tak rychle. Tudíž bez mého vědomí zavolal doktorce a objednal mě na další vyšetření, mimojiné i celkové, což mi solidárně nabonzovala matka. Prozatím dělám, že nic nevím, a jsem zvědavá, jak mi to otec chce oznámit. Předpokládám, že má strach mi to teď říct. Oprávněný. Udělám scénu. Protože byť chápu, že se o mě bojí a je to od něj velmi hezké, tak se ale nepřenesu přes to, že mě úplně obešel. O mně, beze mě. Navíc si teď před doktorkou připadám jako nesvépravný debil.
Ovšem nejlepší na tom všem je, že otec teď také trpí utkvělou představou, že mám určitě anorexii. V pátek mě v šest ráno vzbudil, aby se zeptal, kolik měřím a vážím, a pak si na internetu našel měřič BMI a zjistil, že mám podváhu. Proto matce nařídil, že mě má hlídat, jestli nechodím zvracet a taky se přesvědčit, že mám pravidelnou menstruaci (na to jsem obzvlášť zvědavá, jak to bude kontrolovat). Od matky také vím, že mimojiné prohlásil i to, že každej chlap se na mě musí bát vlízt, aby mi něco neudělal. A to bych se zas ale hádala! Jenom čekám, kdy mi přijde zkontrolovat, jestli třeba nemám nablito v zásuvkách. Nebo tam aspoň neschovávám brambory, rejži, maso a tak.
Nejdojemnější mi na tom ale přijde to, že o mou váhu se začal zajímat potom, co ji mám už asi pět let stejnou.
Nemohu však popřít, že to s sebou nese i jisté výhody. Předevčírem mi dovezl k obědu jídlo z číny a večer uvařil teplý oběd. Což já bych samozřejmě neudělala, ale ne proto, že mám anorexii, ale proto, že jsem líná. A teď jde ohřát jídlo, ačkoliv já také umím zacházet s mikrovlnkou.
Na čtenářky svého blogu, které váží více než čtyřicet tři kilo, apeluji, aby kvůli mně nezačaly zvracet. Neberte si ze mě příklad, ju?

Jinak jsem ještě na kontrole dostala doporučení na ortopedii, protože bolest se z ledviny přesunula o něco níž. Pokud to zase nedopadne tak, že mi sdělí, že v mém věku to je normální (jako tenkrát u toho kolena), bude návštěva probíhat asi takhle:
"A když studujete, to asi trávíte hodně času u počítače, že?"
"Ano."
"A sportujete?"
"Ne."
"Tak sportujte. Nashledanou."
Ale mohl by mi třeba předepsat masáže s nějakým fešným chlapem. Při čemž na tom posledním netrvám.

Dneska ráno, když jsem si trhala obočí, ďoubla jsem se pinzetou do oka. Vidím, ale docela to bolí. Mohla bych zase nedojet do školy, protože se probudím s okem potaženým krvavou blánou nebo třeba rovnou bez oka, protože mi v noci vypadne.

Mám dojem, že poslední dobou se pořád jenom učím, pracuju nebo mě něco bolí.
A pracuju jako že fakt pracuju, protože doktorka pracující pro jednu nejmenovanou farmaceutickou firmu, se kterou jsem se nedávno nejmenovaně opila nejmenovanou zlatou tequilou a pak půlku noci dělala na záchodě nejmenované věci, mi konečně poslala ty překlady. Všechny najednou a mám na to čtrnáct dní. Teď už jenom sedm. Bylo by hezké, kdybych každý druhý lékařský termín nemusela hledat, s průměrnou dobou vymýšlení českého ekvivalentu deset minut.
Ve škole zase votravujou dva týdnu před zkouškovým. Mgr. Bez Vlasů a docent Spinning nejvíc.
Ještěže nemám žádný společenský život, mohlo by mě štvát, že na něj nemám čas.

Teď mě omluvte, jdu projet nějaké blogy přátel anorexie a bulimie.