Ši-ši-ši-ši-hú-hú

Ještě jednou a zažaluju ČD za fyzickou i psychickou újmu.


V noci ze středy na čtvrtek se mi zdálo, že utíkám před Pendolinem. Tak jsem před ním uskočila do strany. I ve skutečnosti. Shodila jsem při tom kovový věšák, který jsem rozbila, a narazila si koleno. Ráno jsem si představovala, jak na pohotovosti vysvětluju, že jsem utíkala před Pendolinem, a jak mě z chirurgie na vozíčku odvážejí na psychiatrii.
Kdykoliv mě pak otec viděl, pronesl: "Ši-ši-ši-ši-hú-hú."
Ve snu jsem uskakovala napravo, ve skutečnosti naštěstí nalevo, protože napravo je zeď.

1. května jsem se pod rozkvetlou třešní jako každý rok nelíbala, protože s tím kolenem bych došla akorát pod lísku, a navíc 1. květen je svátek práce, jestli vám to jako ještě nedošlo, takže jsem pracovala. Za posledních čtrnáct dní jsem si vydělala to, co na Hradě za tři měsíce. Ach, ty známosti. A taky jsem se dobře učila, že jo!
Ale jelikož furt překládám něco o rakovině, tak pak nemám mít blbou náladu. A dneska jsem se za noc asi čtyřikrát probudila a přemýšlela jsem, jestli tu rakovinu fakt mám, anebo jestli se mi to jenom zdálo.

A taky se mi zdálo, že mě vyhodili ze školy. Pak jsem se tam přihlásila znova, ale akorát na španělštinu. Tu esej na PC4 pořád nemám.

A po rakovině hned nejhnusněšjí sen za poslední dva týdny: jsme s Baličkou cigaret a Upírkou u Lektora v bytě a Lektor tam není. Pak někam jedeme trolejbusem a domluvíme se, kde vystoupíme. Trolejbus je narvaný, takže dav mě od Baličky a Upírky separuje. Vystoupím na domluvené zastávce, ale Balička s Upírkou nikde nejsou, tak se podívám zpátky do trolejbusu, ze kterého se na mě dívají a smějí se mi. Najednou jsem v Olomouci na sídlišti, kde bydlíme, ale všechny paneláky mají najednou stejnou barvu a já nevím, který je ten náš. Navíc mi dojde, že jsem u Lektora nechala knížku a je mi trapný mu psát, jestli bych se pro ni mohla stavit.
Zbytek dne jsem z toho měla blbou náladu. Radši to Pendolino.