Na hlavu

Nasrat.
Nechat si.


Poslední dobou zjišťuju, že relativní spokojenosti dosahuju pouze, když jedu vlakem. Když jsem v Olomouci, těším se domů, když jsem doma, těším se do Olomouce. Cesta tam a zpátky je bod určité rovnováhy.

Občas se mi ta rovnováha ale naruší.

Dneska jsem se po zápočtu z gramatiky, ve kterém jsem jako jeden z příkladů uvedla větu "I won't leave unless you give me back my turtle," jsem se vracela na byt pro věci, protože jsem nabyla dojmu, že v současném fyzickém stavu již nejsem schopna s notebookem zdolat ono stoupání na Náměstí Republiky, a navíc v EC v jednu se mi stojí líp než v rychlíku ve dvanáct. Ze sídliště jsem jela autobusem na nádraží. Seděla jsem na dvousedačce, vedle mě místo volné a pár zastávek před nádražím přistoupil chlap o holi s chlapem asi padesátiletým. Zdravým. Chlap o holi automaticky prohlásil: "Tady slečna má mladý nohy, ona nás pustí sednout a budem sedět oba." Tupě jsem sebrala notebook a šla si stoupnout do uličky. Během pár sekund mi to došlo. Právě jsem se nechala vyhodit ze sedačky, abych uvolnila místo zdravému chlapovi, zatímco přes uličku seděl asi pětadvacetiletý kluk a hned za ním zabírali dvousedačku dva středoškoláci. Najednou se mi chtělo brečet. Nad vlastní neschopností říct tomu chlapovi, že támhle gentlemeni mají ještě mladší nohy. Místo toho jsem se ze začátku začala stydět, že mi nebohý invalida musí říkat, abych ho pustila sednout.

Stále častěji se mě čeští muži snaží přesvědčit, že jsou humpoláci. Když ve vlaku jedu s těžkou tašku, tak už mi ji pomáhali dát nahoru jeptišky a důchodci přes šedesát, kterým bych v opačném případě pomoc zřejmě nabízela já. Že by se zvednul mladej chlap, to se mi stalo dvakrát.
Když se důchodkyně snaží po schůdách do vlaku dostat kufr, pomůže jí ženská a týpek se sluchátkama v uších na to čumí.
V autobuse a v tramvaji hned vstává ženská, ještě dřív, než to humpoláky vůbec napadne.
Pokud je to narozeno tak do roku 1950, ještě to má vychování. Pak už se zřejmě rodili vesměs pouze humpoláci.
Vzpomínám si, jak mě v Monaku jeden pán pustil před sebe a ještě odháněl další lidi, abych viděla na výměnu stráží. Největší zážitek z Monaka. V Čechách by do mě dvoumetrovej chlap ještě strčil, aby se moh posunout o čtvrt metru dopředu.

Ve vlaku jsem pokračovala ve stejném rozpoložení – tzn., že kdyby na mě někdo promluvil, rozbrečela bych se. Takže celou cestu jsem tomu matematikovi, co si počítal nějaký příklady, neřekla, jestli by už nezavřel to okno, protože mi je zima.
I když lidi stáli i v uličce, v našem kupé bylo jedno místo volné. Asi deset minut od Olomouce k nám přišla starší paní a skoro omluvně říkala, jestli by si nemohla do Třebový sednout, protože jede z nemocnice. Pak tam seděla, držela kabelku, a když se na mě podívala, usmála se. Zase se mi chtělo brečet. Kvůli tomu, že jsem jí nešla říct dřív, že tam je jedno volné místo, protože z uličky na něj neviděla, kvůli tomu, že když se ptala, jestli si může sednout, nikdo vlastně nic neřekl, matematik nepřestal počítat příklady, holka vedle mě neotevřela oči, další dvě holky si nepřestaly číst a já jsem si nevyndala sluchátka z uší. Chtěla jsem jí pak říct aspoň něco o zasranejch ČD, ale kdybych promluvila, tak bych začala brečet.

V tu chvíli mě najednou zachvátila všeobjímající nenávist ke všem lidem.

Měla bych začít něco dělat se svou asertivitou. Většinou jsem buď nezdravě pasivní, nebo nezdravě agresivní.
Buď dopadnu tak, že vypadnu z narvaného vlaku, protože se se budu bát říct, jestli by se lidi nemohli posunout, že mám půlku těla venku, anebo z jedoucího vlaku vyházím spolucestující a budu mít všechna kupé pro sebe. Až do Pardubic.