Pohorský román

aneb nový literární zjev – maturantská próza. Hlavní rysy maturantské prózy (respektive zatím jejího jediného a dosud nenapsaného exempláře):
- vliv buřičství pramenícího z rozporu mezi sny a nemožností jejich uskutečnění (v tomto případě sen o imaginárním skejťákovi Robertovi – protože Socčina matka říkala, že správný skejťák se vždycky musí jmenovat Robert – a skutečných vesničanech na motorkách)
- prvky přírodní lyriky (takřka lyrizovaná próza při popisu zviřátek přejetých na silnici)
- trocha avantgardy (taky nepoznáte, kdy a co vlastně)
- a ještě tam potřebuju nacpat obrozence (pokud máte nějaké návrhy... přijímám je i v podobě papírků s Palackým)
- inspirace budovatelskými romány byla odmítnuta

Pokud si přejete poznat pohnutky budoucí autorky Pohorského románu, popřípadě se aspoň dočíst, kterak budoucí autorka dostala v hospodě přes držku, klikněte.


I rozhodli jsme se, že z prodlouženého víkendu si uděláme studijní superlírning u nás na chatě. Já, Kačátka, Sancha, Adléta, Tolstolobik a Socka. Kterak se tam dostala nematurující Socka, nevím, dlouho jsme mysleli, že nepojede, ale několik dní před odjezdem se ptala na termín. Nakonec jsme z původní sestavy zůstaly jen já, Kačátka, Sancha a Socka. Adléta se vymluvila na "osobní problémy", což v překladu zřejmě znamená, že se jí naskytl volný byt a ona doufá, že když mu třeba i uvaří, tak její Zajíček konečně podlehne jejím sváděcím technikám, a Tolstolobik je prostě vůl, no. Pravděpodobně se domníval, že se ve skutečnosti učit nebudem, tudíž jsme mu musely dokázat, že to dokážeme – a daly jsme si slib, že minimálně půlku dne vždy zůstaneme střízlivé. A plán jsme překročily minimálně o 20%! (Tedy až na Socku, ale to se nepočítá, protože Socka.)
Ať si teď vytáhnu kteroukoliv otázku, na rozkošnou trojčičku to bude vždycky. Pokud komisi nesložím Sonety Lauře v antice. (Je fakt, že jméno Laura mi neznělo moc anticky. Jenže taky bylo před půlnocí a už to byla ta druhá půlka dne, kdy jsme nemuselý být střízlivé.) Ovšem naskytl se jiný problém – jestliže jsme si předtím při představě sebe samých u maturity říkaly "to by bylo v prdeli" u antické literatury a poválečné poezie, teď si to říkáme i u všeho ostatního. Zapomeňte, že Socka vám ke kterékoliv otázce nevytvoří takovou asociaci, že nervy nenervy patnáct minut na potítku strávíte v záchvatu smíchu a pak na jakoukoliv otázku budete odpovídat "Stanislav Krychle Neumann." Ačkoliv je tento Brouk Pytlík české literatury uznáván jako autorita všemi zúčastněnými, jako průvodce v Božské komedii mi ho neuznaly. Například.
Pokud si nebohá Sancha vytáhne patnáctku, skončí už u Verlaina. Socčin homoděj ji poznamenal asi nejvíc.
Já chci sedmnáctku. Kromě Zachraňte vojína Ryana (Spor o seržanta Gríšu) a Spanilé jízdy (Jízdní hlídka) zůstala nepoznamenána. A navíc je taky prostě hezká, no. Dokonce i v béčku.

Co ovšem předcházelo naší studijní aktivitě... V neděli se hrál hokej (v rámci spravedlnosti se měl ten náš gól uznat, z hlediska logiky, geometrie a fyziky ten puk nemohl být nikde jinde než v bráně!). Neb naše chalupa nevlastní signál, nevlastníme televizi. Existovala možnost zasednout u televize místo štamgastům v oblíbení hospodě, nebo jít do vedlejší hospody, kde mají plátno a dobrý pivo, ale hodně divný lidi, anebo zkusit štěstí v hospodě "U Boba" (která se tak nejmenuje, proto ty úvozovky), což je jedna z hospod, kde jsem trávila své dětství. Paní majitelka je velmi náladová, můžete tedy buď dostat hospodu s veškerým servisem, anebo se taky cítit trapně, že chcete pivo. A pustit televizi. Toto dilema jsme však řešit nemusely, neboť když jsme k hospodě dorazily, bylo zamčeno. Stály jsme před hospodu a chtělo se nám plakat. Po chvíli však z hospody vylezlo podivné individuum, které jsem identifikovala jako staršího syna majitelů, Petra, se kterým jsem kdysi hrála na jejich počítači Prince (je to pěkně dementní hra.) Povídal, že je zavřeno, a co prý chceme. No, chtěly jsme televizi a pivo. Že nám tento sortiment poskytl, přisuzuji také faktu, že v této oblasti je ženská pod šedesát jaksi nedostatkový artikl (jak poznamenala Socka: "Tady jsou rádi, že se můžou rozmnožovat s někym z vedlejší vesnice.") a my jsme byly hned čtyři, z toho dvě blondýny.

Pivo mi sice točil asi půl hodiny a to s takovou pěnou, že jsem její atypický tvar nemohla nevyfotit. Někdy během druhé třetiny přijel jakýsi kamarád a pak se v zavřené hospodě objevili další tři lidé. Vedle našeho stolu třiatřicetiletý člověk, kterímu budeme říkat Petr, protože se tak opravdu jmenuje a protože opravdu pochybuju, že tohle někdy bude číst, a hrál šachy. Sám se sebou. "Hrajete některá z vás šachy?" otázal se nás. "Já," odpověděla jsem, neb tato věta zní originálněji než "Neznáme se odněkud?" nebo "Kolik je hodin?" nebo "Ahoj, celý život sem se s tebou chtěl seznámit". A taky jsem si asi chtěla zvednout sebevědomí, protože tu partii sám se sebou prohrál, tak jsem myslela, že to zvládnu. Šachy jsem vyhrála. Nicméně poté se večer "jdeme na hokej a domů" zvrtl ve změť suurealistických obrazců, jejichž pásmo bylo ukončeno asi ve dvě ráno, kdy jsem si u nás na chalupě se Sockou ohřívaly polívku od oběda.
Petr totiž mimochodem pravil, že dělá karate. Jestliže nějaká složka ve výchově mých rodičů selhala, tak je to pět let klavíru a šest let karate. Ale přesto jsem navrhla, že si to vyzkoušíme. Chtěla jsem oprášit své znalosti. Jak se během první půl minuty ukázalo, mé znalosti jsou opravdu hodně zaprášené. Jsem to nevykryla, no. Petrův brutální útok na mé pravé oko jsem mu mohla vrátit zhruba o hodinu později, kdy začal být vlezlý a v rámci "tréninku, co dělat v případě pokusu o znásilnění" si moji ruku strkal mezi nohy (svoje), na což jsem nereagovala jeho fyzickou likvidací, případně likvidací alespoň části různých tělesných partií, ale pouze pohledem "udělej to ještě jednou a..." a vlastně já nevím "co a", ale většinou to působí i na ženský, což jsem ovšem neučinila, neboť se mi takto brutální zásah zdál nefér a také jsem ještě nevěděla, jak moje oko bude druhý den vypadat. K podlé a lživé taktice, kdy jsem na otázku "taková hezká holka má určitě přítele," důrazně přikývla a v tu chvíli jsem si vymyslela i jeho rodné číslo, jsem ovšem byla nucena v průběhu večera uchýlit. Zajímavé, jak chlap naprosto ignoruje nereakci na jeho tokání přítomnou samičkou, ale dokáže ho odradit potenciální existence nepřítomného samečka, jenž onu samičku už utokal. Asi taky nějakej pozůstatek z pravěku, či co.
Petr mi po zbytek večera nabízel tanec, já ovšem i nadále chtěla oprašovat. Ačkoliv tam točili jenom dvanáctku, tudíž jsem si nepřipadala jako debil, nepochybně jsem tak vypadala.
Několik chrabrých mužů se snažilo zabránit týraní bezbranné ženy, nýbrž já jsem po vzoru týraných manželek opakovala "ale to je jenom legrace" a druhý den ráno jsem dle stejného vzoru musela konstatovat, "že za toho monokla si vlastně můžu sama." Červené stíny mi sice tolik nesluší, ale jinak proti červené objektivní námitky nemám. Sancha mi v pondělí říkala, že prý to zfialoví. Za pravdu jsem jí musela dát už v večer, když jsem si chtěla odlíčit ty tmavé šmouhy, které jsem považovala za zbytek řasenky. Domnívám se, že fialová mi jde k očím. Nicméně dnes se mi na oku ukázala velmi neslušivá žlutá, se kterou již tak spokojená nejsem.

Do hospody U Boba neboli do "úbéčka" (když v Chocni můžou hospodě Pod Kaštanem říkat "pékáčko") zřejmě ještě nedorazil kapitalismus. Holkám Petr (ten, o němž se zmiňuji dřív) nalíval víno do trojky a účtoval jako dvojku. A půlku z toho nechtěl zaplatit. Kačátčin fernet s tonikem míchal půl na půl. A nechtěl zaplatit. Když jsem platila já, neměl na vrácení na dvoustovku, ale nechal si vnutit aspoň padesátikorunu a zbytek drobných plus na památku jeden forynt. To už zřejmě nebylo proto, že by po dlouhé době viděl ženskou pod šedesát, ale protože byl už na šrot.
Tato dobročinnost se nám ovšem musela někde vrátit. Petrovi Prvnímu jsem vysvětlovala, kde máme chatu, abych si vzpomněl, s kym že to hrál tu dementní počítačovou hru. Bohužel pak poslouchal kdosi, kdo přišel až mezi posledními, a koho už jsem nevnímala. V odpoledních hodinách kolem chlapuy projely dvě motorky, na což jsem reagovaly zatažením záclon, zamčením dveří, úprkem do vyšších pater a předstíráním, že nejsem doma, na kouř z komína nehledě. Po chvíli jsme slezly dolů, roztáhly záclony a pokračovaly v učení. Načež těsně kolem chaty projely dvě motorky. Na což jsem reagovaly zalehnutím k zemi a předtíráním, že nejsem doma, na kouř z komína a roztažené záclony nehledě.
"Počkejte, oni se tady objeví večer, až bude svítit," pravila Socka. Nepřeji si, aby si Socka kdy dělala legraci z vážných věcí!
Kdosi a Petr První se opilí na motoroce (protože oni snad střízliví řídit neumí) objevili u naší chaty asi v deset večer a Kdosi prý "že jde na to pozvání." Kromě Socky si ho vůbec nikdo nepamatoval. A zcela jistě ho nikdo nezval, neb strávit s někým večer s alkoholem za polovinu je jedna věc a nakvartýrovat si opilé vesničany na motorce do chaty je věc druhá. Víme jak, my materialistky.
My tři jsme pokračovaly v učení, zatímco Socka "to šla vyřídit." (Na tomto místě bych chtěla vyzvednout její kvality – potřebujete – li někoho zmlátit, poslat do prdele, nebo aspoň přinutit servírku, aby se k vašemu stolu stavila častěji než jednou za hodinu a půl, pořiďte si Socku.) Nicméně ani Socka mu nedokázala vysvětlit, že se opravdu učíme, že ne, nepůjdeme s nimi do hospody, a ne, Socka s nimi taky nepůjde a nesedne si s nimi na motorku. Tudíž si jako posilu zavolala mě a Kačátku. Což asi znamená, že se umím tvářit ještě odporněji, než jsem si myslela.
Zhruba za další hodinu se objevila... další motorka. Tentokrát Petr Druhý. Nevím, na kolik je slušné bez pozvání někam přijet, ačkoliv mu předtím Kdosi a Petr První řekne, že se opravdu učíme. A ještě chtít mluvit se mnou, oblečenou ve slušivé pánské košili na spaní a na pokraji nervového zhroucení z proletářské poezie. A Socce, kterou jsem opět poslaly "vyřídit to" tvrdit, že z patnáct kilometrů vzdálené vesnice mě jede jenom pozdravit.
Nemám ráda, když se někdo bez povolení přibližuje moc blízko. Jestliže mu jednou odmítnu dát povolení a on to zkusí podruhé, je to vytrvalost. Potřetí to je neodbytnost a počtvrté je to vlezlost. Jestliže se někdo usadí u mě před chalupou, sedí tam se Sockou dvě hodiny a svěřuje se (je to nefér, ale neveřím lidem důvěrným po dnu známosti), je to "počtvrté."
Už se těším, až tam dorazí za přítomnosti našich. Stačí první kontakt s Beďarem a už mě nebudou chtít nikdy vidět.


------------------------------------------------------------------------------

Vzhledem k tomu, že tenhle příspěvek píšu už třetí den a polovina z toho, co v něm původně mělo být, vypadlo, tak bych to ukončila.
Snad jenom, že v úterý, když jsme obědvaly párky a já jsem si spočítala, že poslední půlnožičku ze tří párků budu jíst deset minut, plus jsem k tomu připočetla, že prakticky nevím, co to znamená dojídat jídlo teplé, zjistila jsem, proč vstávám brzo, i když nemusím. Abych se stihla navečeřet!