Pátečnice

Aneb velká trojka.

Odmaturovala jsem za čtyři a nestydím se za to! I když vzhledem k hysterickému záchvatu předvedenému den před maturitou bych měla.

Inu, jak jsem k němu přišla. To bylo tak. Ne že by mi snad selhal systém učení, to ne, protože žádný systém jsem neměla. Ale ve středu večer jsem si řekla, že ve čtvrtek si vlastně ještě potřebuju zopakovat češtinu, kterou přece umím z chaty, na dějepis se naučit béčkové otázky, protože Kačátka říkala, že profesor Slina jim věbuje skoro půlku času, což mi trochu překazilo plány, no a vlastně se podívat na ten dějepis celý, ve španělštině se podívat na slovíčka k životnímu prostředí a naučit se geografii Latinské Ameriky a na angličtinu se naučit všech pět zeměpisných témat.
Ve čtvrtek jsem si zopakovala češtinu, kterou jsem neuměla tak, jak jsem si myslela, že umím, a bylo poledne. Otevřela jsem několik otázek z českých dějin, které jsem se naučila den předtím. A neuměla jsem ani slovo! V následujích hodinách pocit hysterie rostl, když se začalo dít to, co se děje vždycky, když jsem nervózní – každou půl hodinu jsem musela jít čůrat. A vracela jsem se s tím, že to, co jsem se v minulé půl hodině naučila, jsem právě vyčůrala. Hysterie dostoupila svého vrcholu kolem třetí odpoledne, kdy jsem s ní začala obtěžovat všechny svoje i Mathildiny kamarády, a jejichž povzbudivé reakce na mě měly pouze ten vliv, že mě div nerozbrečely. A to jsem si až do čtvrtka skutečně myslela, že k hysterii sklony nemám.
Během hysterického záchvatu jsem se samozřejěm nenaučila nic a pokračovat jsem mohla až kolem páté. Začala jsem se mírně uklidňovat, neboť jsem měla pocit, že z prvních patnácti ačkových otázek si snad i něco pamatuju (mimo zmíněného). Vypočítala jsem si, že do půlnoci stihnu dějepis. Skluz jsem měla pouhých padesát minut a to hlavně kvůli tomu, že za mnou neustále chodil otec, že už se mám přestat učit, protože to stejně nedoženu. Chudák, netušil, že moje "nic neumím" neznamená "umím to na dvojku", ale opravdu "neumím nic", nehledě na to, že jsem měla svaťák skoro dvakrát tak delší než normální lidi. Takže až vám, milí budoucí maturanti (teď už můžu dělat chytrou), budou radit, že den před maturitou už se nemáte učit, ačkoliv jste celou svou dosavadní školní docházkou relativně úspěšně proplouvali stylem "mañana" a následně jste pak seminárky dopisovali v průměru ve tři ráno a na písemky se učili o přestávkách, tak je neposlouchejte. Vy se znáte líp;)
Po dějepise jsem stihla ještě rizikovky z češtiny včetně 22 (vidíte, že je nemáte poslouchat!) a v posteli pak něco málo angličtiny, čímž jsem teda uzavřela jakoukoliv přípravu, na kterou jsem měla čtrnáct dní, otázkou, co jsem vlastně celou tu dobu dělala, když jsem neučila? (Status "učím se" na icq nemůžete pokládat za učení.) Příkladem budiž španělština, u které jsem si řekla, že si vypracuju osnovy. Na svaťák jsem nastupovala se třemi a vystupovala z něj s pěti. Hm.

Ráno. Budík mi zazvonil ve čtvrt na šest, jako obvykle jsem ho vypla, ale tentokrát jsem se vzbudila už za čtvrt hodiny. Musím říct, že toho rána jsem si na úpravě dala záležet, neboť jsem si řekla, že když už si komise bude myslet, že jsem úplně blbá, nemusí mě litovat, že jsem ještě navíc i hnusná. Otec mi toho rána sdělil, že je tuze překvapen, když vidí, že mám taky nějaké nervy. Když mě pak vezl do školy, tak zatímco jsme tradičně deset minut stáli na zasranejch závorách, při čemž žádný vlak nejel, mi vykládal, jak si u maturity vytáhl poválečnou poezii a neuměl ji. Prozradila jsem mu, že ji neumim taky a že jestli si ji vytáhnu, bude to jeho chyba a zabiju ho.

Zatímco jsem zůstala na chodbě osamocena, neboť dvě z nás pátečnic, totiž Paella a Sancha, už byly vevnitř a Sancha se zrovna potila na potítku (už jsem pochopila proč se tomu říká potítko – protože se to dává naproti oku, do kterého praží sluníčko) s 25, kterou jsem chtěla já, řekla jsem si, že si zopakuju aspoň dvě rizikovky, Národní obrození a tu 22, blbou poválečnou poezii.
Vcházím do třídy, nořím ruku do pytlíčku, který drží VB, které jde maturování o poznání líp než tvorba rozvrhu, a tahám si... 22. Pokudivu první, co mě v tu chvíli napadlo, bylo že tohle pak hned musím říct tátovi.
"Tak dobrý?" ptá se mě na potítku VB. "Hm, nejhorší otázka." "To podle těch ukázek zvládnete!" Koukám na ukázky. Hm, tak hlavně ať se mě na ně neptá! Kainar, Stříhali dohola malého chlapečka. Pro mě něco jako Apollinairovo Pásmo – desetkrát jsem to poctivě přečetla, desetkrát jsem to pocticě nepochopila.
Na potítku jsem si říkala, že z tohohle teda jednička nebude a že zrovna u češtiny mě to bude štvát. Zcela chaoticky jsem si na papír napsala pár autorů, jejichž jsména jsem si před chvílí přečetla, a jako tipovačku jsem si k nim zařadila desetiletí. Před komisi jsem si šla desnout se slovy "Vytáhla jsem si oblíbenou otázku 22, charakteristika proudů v české poválečné poezii..." K mému roztrpčení profesorkou Vondrou nehnul ani záchvěv paniky, ačkoliv věděla, jak tuhle otázku nenávidím, pouze s mírnou lítostí schovala můj seznam přečtené literatury, kde se nenachází jediná básnická sbírka.
Zřejmě v předtuše toho, co si vytáhnu z dějepisu, jsem se vyřádila především v politické a historické charakteristice jednotlivých desetiletí, Gottwald, Stalin, Dubček, přece se na vás dostalo, kluci!

Čeština mě lehce uklidnila, obzvlášť tím, že jsem schopná si vzpomenout i na to, co vlastně vůbec nevím. V pauze mezi češtinou a španělštinou jsem stihla poslat SMS galahadovi, ať zruší podporu, páč to nefunguje. Naštěstí to nestihnul, protože v dalších dvou předmětech fungovala dokonale. Ve španělštině jsem potěšila sama sebe, když jsem "problémy mladých lidí" zvládla až na potítku, neboť to byla jedna z těch dvaceti otázek, na které jsem se nepodívala ani trochu. Tedy, až na přeřeky typu pierna/piedra (zlomili si kameny) nebo piso/pista (lyžují v bytě na lyžování) to šlo. Úžasný mi byl moment, kdy se mě profesorka Pittová (které, jak jsme se dozvěděli na maturitním večírku, musím vymyslet jinou přezdívku, protože Brad Pitt je blbec) ptala na Socku, která seděla přímo přede mnou, tudíž posledních pět minut byly zkoušející i přísedící otočené zády, koukaly na Socku a smály se, zatímco já jsem o ní vyprávěla a zbytek komise nechápal. Ovšem jedničku bych si za to nedala. Hlavně v porovnáníse Sanchou přede mnou, která si vytáhla Mi familia, kterou jsem chtěla já;)
V angličtině jsem si Family pro změnu vytáhla já. Ne, myslím, že nic jednouššího tam už nebylo. Jenom Hrouda mě naprosto konsternovala, když po tom, co nás varovala "ani nezkoušejte mluvit o vaší rodině, to není pro vaši skupinu!" a já jsem tam hezky pohovořila o typech rodiny, homosexuálních párech, adopci a generační propasti, tak mi řekla, ať popíšu někoho z rodiny. Moje "můj otec je plešatý a má vousy" bylo asi to nejinteligentnější, co jsem k tomu řekla.

Před dějepisem jsem se opět vrátila do stavu "nic neumim a co umim, to zapomenu." S Kačátkou jsme si vyprávěly, jak si vytáhla trojku, a tudíž že já si ji vytáhnout nemůžu. Moc velká náhoda. Pro jistotu jsem si ještě jednou přečetla ten Hradec. Když jsem si potom tu trojku vytáhla, uniklo mi bezhlesné "do prdele", které ovšem – jak mi pak Otec Třídní sdělil na večírku – tak bezhlesné nebylo a slyšela ho celá komise.
Na potítku se mě přísedící, jinak také němčinářka, která shodou okolností celou naši velkou trojku měla rok na němčinu, ve které jsme se vskutku ukázaly jako velké tragédky, ovšem já jako tragédka největší, když jsem "Haben Sie Zeit?" přeložila jako "Kolik je hodin?", zeptala, jestli "dobrý?" "Hrozný," odpověděla jsem jí, tentokrát slušně. Načež mi půlku Řecka, ze kterého jsem uměla jen ty řecko-perské války a moje milované Thermopyly, nadiktovala. V atlase, který jsem za čtyři roky studia viděla asi potřetí, mi našla správnou mapu a ukázala, kde leží Sparta a Persie. (Ty jo, ta Persie byla fakt velká, co?)
Při samotném zkoušení pak k několika trapným okamžikům došlo, když se mě profesor Slina zeptal na památky mykénské kultury. Hm, jednu mi na potítku řekla, to je trapný, když neudržím myšlenku deset minut.
"No, tak nějaká brána?"
"Lví!"
Já jsem totiž jako věděla, že je to něco lvího, ale nemohla jsem si vzpomenout co.
Plácla jsem několik jasných kravin, což jsem pokaždé poznala podle toho, že profesor Slina zaryl zrak do ubrusu a pevně tiskl rty, ovšem nahlas nic neřekl, ačkoliv hlavou se mu muselo honit něco na způsob "Co to ta kráva mele?" Neudržel se jen u Hradce Králové, kdy jsem prohlásila, že v Hradci byla Únětická kultura, která se jmenuje po Úněticích u Prahy, ale já ji suverénně narvu do Hradce. To mě taktně opravil, že "to byla spíš kultura lidu popelnicových polí."
Z toho mi vylezla ta druhá nezasloužená jednička. Nejdřív jsem to přikládala tomu, že jsem používala hodně trpného rodu, tudíž to asi znělo inteligentně, a z nepříjemných situací jsem elegantně vybruslila stylem: "... a ano, ostrakismus. Zakladatelem ostrakismu je... to vlastně nevím, kdo je zakladatelem ostrakismu, ale tento pojem znamená, že..." Ovšem později jsem zjistila, že na jedničce má zásluhu intervence vyšší moci, což znamená Otce Třídního, protože když četli známky, byla jsem na posledním místě já a můj dějepis, který jediný mohl zabránit, aby páteční velká trojka nakonec nebyla tak velká. "A opovaž se to teď zkazit, Katko!" pravil k přísedící, neb profesor Slina musel někam odběhnout. Ta se odmlčela a poté děla, že tedy jedna.

Takže ač nezaslouženě, tak za čtyři, teda. Holt jsem asi očekávala vyšší nároky. Nicméně, přivádí mě to k úvaze, že jestliže jsem za výkon, za který bych si sama dala trojku, mohla dostat jedničku, tak k pětce to chce už pořádnou práci.

Taky by se asi hodilo prohlásit, že maturita je fraška, že ano. Hm... Dyť z toho mám trauma na celej život!!! Ano, samotná maturita tak strašná není, pokud někdo nechytne profesora idiota, ale ty dny předtím... už nikdy maturovat nechci!

Pak už následovaly jen ty pomaturitní příjemnosti. Vlastně předtím ještě slavnostní zakončení ve filharmonii. Probíhalo to jako cokoliv, co v naší škole nese přívlastek "slavnostní". Markrabě přednesl celkem normální projev, teda na to, že je to markrabě. Poté přednesl projev Quasimodo. Ještě teď lituju, že jsem – když už jsem to mohla udělat pro mé studium zcela beztrestně – nevlezla na pódim, nesebrala mu hůl a nezmlátila ho s ní. Opět nám všem dokázal, že je to prostě kretén. Nejdřív se pochlubil, jak se mu úspěšně podařilo do školního systému zavést inovační prvky jako jsou předmaturitní testy, které s maturitou nemají nic společného, a maturitní práce, která s maturitou nemá nic společného. Ale ano, ono je velmi inovující a přínosné, když někdo měsíc před maturitou a přijímačkami ve tři v noci doťukává maturitní práci. Krerá s maturitou nemá nic společného. Půlka jeho projevu byla úplně stejná jako to ze zahájení před čtyřmi lety. Vynechal sice svoje integrály, ale znova zmínil svou základní tezi, proč pod jménem jazykové gymnázium v podstatě řídí matematicko-fyzikální. Totiž abyste věděli, tak pak ředitel Quasimodo se kdysi chystal maturovat z dějepisu, jenže pak mu maminka řekla, že dějepis se s každým režimem měnil, ale Pythagorova věta platila už v pravěku, a proto jsou všechny humanitní předměty vlastně na hovno a učte se hlavně fyziku a matiku, děti. Poté se pochlubil, že letošní průměr maturantů z fyziky je jedna celá, protože maturoval celý jeden člověk, zatímco průměr například u profesora Sliny je o dost vyšší. To byl ten okamžik, kdy po něm chtěla půlka školy skočit, protože nejen já jsem Slinu ten den za tu maturitu zoufale milovala, a navíc zeměpis, ze kterého byly ty horší známky, měl na starosti Fidman, ne Slina.
Nicméně, o to vtipněji pak vypadalo, když nastoupily všechny třídy, při čemž první dvě byly humanitní, druhé dvě přírodovědky a hádejte, kdo měl víc vyznamenání. Jinak se teda ta vyznamenání a samé jedničky se četly zvlášť, takže se mi teď směje celá škola, tudíž vám, děcka, dobře radím, dejte to tak za pět, za šest, za čtyři to už je trapas.

Na maturitní večírek jsme s Kačátkou a Sanchou dorazily první. Typické.
Všechny ostatní školní pařby včetně maturitního plesu byly evidentně jenom nácvikem na tohle. Jenom by to chtělo asi tak ještě čtyřikrát zopakovat, abych si stihla s každým popovídat tak dlouho, jak bych chtěla, dokud máme ideální hladinu alkoholu v krvi. Což se mi podařilo pouze s profesorem Slinou, který mě přkvapil snad víc než moje známka z dějepisu. Začalo to, když jsme si ještě společně s Tolstolobikem a Faustem konečně ujasnili, jak že to bylo s Indií a se statutem dominia. (Abyste věděli, na tohle jsem narazila ve čtvrtek o půlnoci – v poznámkách jsem měla, že Indie získala status dominia po povstání sipáhijů, jenže dál jsem tam měla, že na londýnské konferenci v roce 1929 status dominia odmítla a požadovala autonomii! Poutavé, že?) No, tak jsem si ujasnila, že v poznámkách mám chybu.
Potom si mě odchytl u baru, že by se mnou potřeboval ještě mluvit. Očekávala jsem, že mi řekne, že nechápe, proč mi přísedící dala jedničku, ale on mě zcela konsternoval a učinil tento okamžik zážitkem větším než sama maturita. Profesor Slina, ten profesor Slina, se mi totiž omluvil za poslední hodiny dějepisu a uznal, že jsem měla pravdu! A ještě k tomu přidal, že si váží, že jsem projevila svůj názor a tyhlety věci... Já vám nevěděla, jestli se mám dřív rozbrečet nebo počůrat (a to už jsem nervózní nebyla). Nakonec jsem neudělala ani jedno a na oplátku jsem mu zase vyprávěla, jak jsem před dějepisem byla nervní, protože se mi ta moje Hra Na Hrdinku přestávala zdát dobrým nápadem. Nakonec jsme zabředli do intimních hloubek, kdy mi vyprávěl, jak měl poprvé strašnou kocovinu a přitom musel dělat zkoušku a že už nikdy potom mu tak blbě nebylo. Přesto i nadále bylo velmi nezvyklé viděti ho s pivem a hlavně s všudypřítomným panákem becherovky.
V rozhovoru s profesorkou Pittovou jsem zase byly intimní my se Sockou, jenže ona si začala a já jsem ji chtěla asi nějak tó, povzbudit popisem toho, jak to zase vypadá/vypadalo u nás doma:o)
Ovšem nejlepší byla profesorka Vondra. Konečně se taky opil a posléze prováděl nepřístojnosti někdo jiný než já. To tu ovšem nebudu pitvat, neb blog není tak neznámý jako se zdá.
S profesorkou Vondrou jsme šly na dva panáky (na oba jsem ji chtěla pozvat já, jenže ona mě pokaždé předběhla, což je zcela jistě důvod k hledání příležitosti, jak to vykompenzovat), protože po tom prvním jsme zapomněly, že už jsme si potykaly. Mimojiné jsem se dozvěděla, že pokaždé, když si v hodinách nebyla stoprocentně jistá tím, co říká, vždycky koukala na mě, jestli ji neopravím. Nevím, mně nepřijde, že bych prudila tak často:o)
Když nás vyhodili (až tak hodinu a půl potom, co původně chtěli), přesunuli jsme se na vedlejší piškotéku, kde se mi nelíbilo. Takže jelikož jsem se nudila, přesunuly jsme se k Kačátkou domů. (Tohleto je asi oxymorón, když řeknu, že jsem se nudila, takže jsem odcházela ve čtyři.)
Doma jsem zjistila, že se nacházím v takovém stavu, že nejsem schopna si vyndat pravou čočku, která pořádně vyndat nešla, protože se před zrcadlem neudržím na nohou a nezadržitelně padám směrem vzad. Proto také mé oko ráno vypadalo jako po větším flámu než zbytek těla. Tedy v tom seznamu, ve kterém vám všem děkuji za maturitu, figuruje i má tělesná schránka, která vydržela to, jak jsem se k ní poslední dva dny předmaturitní chovala, když jsem jí skoro nedávala najíst a nedovolovala spát, a nechala mě v klidu absolvovat i maturitní večírek a zhroutila se až v sobotu v šest večer, kdy jsem doslova praštila hlavou o klávesnici, když jsem se chystala psát příspěvek (dostala jsem se jenom k nadpisu), a následně se chudák malá příštích čtrnáct hodin neprobrala.

A na závěr bych z icq citovala Natálku:
je to blby, ale mne by se klidne chtelo zejtra do skoly.

Ale jako já tam stejně musim! Protože jsem si vzpomněla, že minulý květen, kdy jsem byla nucena napsat esej o EU (měla jsem na to měsíc, jenže to bylo samý mañana, mañana, až jsem ji psala týden před odevzdáním), která mi měla zajistit místo v elitním zájezdu do Evropského parlamentu ve Štrasburku (bylo to tak nudné, že se o tom ani nedalo blognout. Taky doufám, že to je opravdu Evropský parlament a ne to druhý – ano, a tohle napsalo jednu ze slohovek, která postoupla. Aspoň že jsem se nedostala do té Vlasákovy brožury.), Vondra mi půjčovala dvě kazety o EU. Ještě jsem jí je nevrátila. Bylo by sice stylové za to školné ještě ukrást trochu toho školního majetku, ale zase aby z toho neměla průser ona.
A jelikož jsme se pořádně nestihly rozloučit s Hroudou, neb jsme doufaly, že přijde na večírek, musí tam i Sancha a Kačátka. A natálka s holkama zase nese kytku němčinářce, takže bych to viděla na první sraz. To víte, zjistit, kdo zplešatěl, kdo ztloustnul, kdo má kolik dětí, kdo se rozvedl...