Mikuláš ztratil plášť

A já trpělivost

Dva roky zpátky jsem si odkroutila zápisy do státní školky. Ze šesti mi tříleté dítě vzala jedna. Sice ta po cestě do práce, ale jak jsem během roku zjišťovala, ta nejhorší možná. Jenže do melounu a do školky nevidíš.

Když Suchej únor 1. září nastoupil, ve školce na mě dýchla atmosféra mojí školky, do které jsem chodila před třiceti lety do Delfínků. Milovala jsem tam:

-          Dinosaury, protože ty jsem doma neměla

-          Paní učitelku Evu

-          Když mě máma vyzvedla až jako poslední, protože jsem pro sebe měla všechny dinosaury a paní učitelku Evu

Nesnášela jsem tam:

-          Čaj s mlíkem

-          Paní učitelku Alenu

-          Spaní po obědě s rukama na peřině

-          Zdobení velikonočních vajec

Zaťukala jsem na dveře Sucháčovy třídy a otevřela mi kopie paní učitelky Aleny. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli bych fakt spíš neměla dál radši platit těch devět tisíc za soukromou. Měla. A to přesto, že Alenu doplňovala Hanička, kterou Sucháč zbožňoval. Hanička po prvním roce odešla dělat ředitelku jinam a pravděpodobně tam prosazovat něco v duchu „dá se to dělat líp než před třiceti lety“, což by ve školce B. bylo považováno za zbytečný pokrok.

V průběhu roku jsem zjišťovala, že kromě toho pozitivního, co jsem měla na svojí školce ráda, disponuje Sucháčova školka i vším tím negativním, u čeho jsem doufala, že se to přece za třicet let muselo změnit.

Uniformní výkresy jak přes kopírák na chodbě.  Ze všech těch vystavených výrobků dýchá invence nula a nekonečná nuda. Sucháč někdy dřív přišel, že si chce doma něco vyrobit. Z krabice po kočárku jsme udělali ponorku, zvenku natřeli modrou barvou a dolepili tam řasy, ryby a chobotnice. Hrál si s tím určitě tak rok a půl, než se krabice rozpadla. Abychom zakryli díru po nočníku ve dveřích, kterou jsem vytvořila já, když při dlouhém a intenzivním procesu odplenkování, za mnou Sucháč se smíchem přiběhl, aby mi ukázal, jak se vyčůral dva metry od nočníku do krabice, načež já tím nočníkem hodila proti dveřím, vyrobili jsme na Halloween hřbitov s měsícem a netopýrem. Tu pak vystřídala sluneční soustava. „Víš přece, že nesnáším vyrábění,“ odpoví mi teď na jakýkoliv návrh něco vyrobit. Protože to jedou pořád dokola. Podle šablonky. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem třetí rok po sobě měla rozpuštěným voskem dekorovat vyfouknutý vejce, a na svou chuť mrštit s ním proti zdi.

 

Dřív, když chodil do soukromé školky, jsem i bez fotek věděla, co ve školce dělali, protože o tom vyprávěl, případně to chtěl doma dělat taky. „Co jste dělali ve školce?“ – „Nevim.“ Nevim tam pravděpodobně dělají každý den. Za tu dobu mi jednou sám od sebe řekl, že dělali něco zajímavého – kreslili nohou, s čímž přišla mladá učitelka s trikem AC/DC, co tam přešla ze soukromé školky. Její životnost tipuju tak na rok.

Z webu školky: „Ven chodíme za každého počasí.“ Pokud venku mrholí nebo je po dešti, učitelky pustí dětem pohádku. Přišla jsem na to tak, že se Suchej únor ptal na pučmelouna, což neviděl ani u mě, ani u Chlapce. Jako ne že bych dítěti nikdy nepustila televizi. Ale já se netvářím jako vzdělávací instituce. 

„Mohly byste nedávat Sucháče po obědě spát?“ – „Tak to rozhodně ně. Sucháček po obědě spát potřebuje,“ sdělila mi učitelka o mém dítěti, které si jde o víkendu lehnout ve 21:30 a pak je schopné v 5:30 vstát, pravdu. „Doma vám možná nespí, protože tam nemá tolik vjemů jako tady.“ Jo, asi z pískoviště, tam jsme totiž v životě nebyli. „To si když tak musíte domluvit s paní ředitelkou.“ Takže už skoro dva roky si se Sucháčem chodím lehnout o půl desáté, protože nemá cenu, abych pak ještě vstávala, když obvykle usnu dřív než on, a vstáváme v šest, někdy dřív, protože zhruba tak od doby, co si Sucháč odkroutil novorozenecké období, nikdy nenaspal tu magickou tabulkovou hodnotu. „Tak co? Jak budeš zítra vstávat?“ ptává se ho ze srandy děda. „První,“ odpovídá popravdě Suchej únor. Od čtyř let mu stačí při normálním provozu v průměru devět hodin spánku, z nichž si hodinu až hodinu a půl odkroutí ve školce a my pak aspoň doma můžeme do noci hrát Člověče nezlob se. Jednou jsem zkoušela občůrat jeho biorytmy a všechno udělala o hodinu dřív – večeře, koupání, večerníček, pohádka… A pak se hodinu mlátil v posteli. Jeden z otců, co chce asi o půl desáté večer dělat něco jiného než hrát Člověče, nezlob se (i když nevim, mají doma dvojčata, tak to, co by chtěl dělat, je nejspíš jít si lehnout už v osm) si bitvu o odpolední ležení skutečně s odkazem na rámcový vzdělávací program vydupal. Učitelky mu řekly, ať si v tom případě donese pro syna pracovní listy.

Na dveřích školky mají nálepku projektu „Čtecí dědeček“. Asi ji zapomněli odlepit, když poslední dědeček umřel. Projekt „Se sokolem do života“ znamená, že jednou ročně mají sportovní den, na kterém obdrží medaily se sokolem. Doteď nevím, co je projekt Mrkvička. Nicméně účast na projektu zjevně neznamená, že se to musí někde projevit. Školka se totiž účastnila i projektu „Digitalizujeme školu“, komunikace přitom probíhá formou nástěnky, přestože všude uvádíme e-mail na rodiče. V barevné změti dětských výkresů mezi jídelníčkem, letáčkem lákajícím na příměstský tábor a informací o výskytu neštovic nebo svrabu (každé psané jiným fontem) máte najít upozornění, že do dubna máte nahlásit prázdninovou docházku dětí, kterou si potom učitelka načárkuje den po dni na papírovou plachtu, ideálně je to ráno, protože do odpoledne by to nepočkalo, a dělá to paní učitelka Alenka, u které je potřeba za sebou co nejdřív zavřít dveře, než Sucháčovi doteče, kolik času zbývá, než tam dojde paní učitelka Hanička a bude vysvobozen, takže se slovy „Ale tak to stačí“ ze mě po pěti minutách čárkování mezi dveřmi sundává řvoucí dítě. Mimochodem prázdninová docházka se platí individuálně, obědy najednou nejdou zaplatit inkasem a školka převodem, ale jen v hotovosti s dodatkem: „Prosíme přesně.“ Informace o tom, že si na něco máte zabookovat odpoledne nebo si v práci neplánovat schůzky, protože bude den pro maminky nebo třídní schůzky, se dozvídáte tak týden dopředu.

Suchej únor je tam druhým rokem a já už teď můžu vyjmenovat program na rok třetí a čtvrtý včetně výkresů, které budou kreslit, a toho, co budeme vyrábět na velikonočních a vánočních dílničkách.

Program je samozřejmě z větší části o učitelkách. Které jsou tady sázka do loterie. První rok půl napůl, Alena a Hanička. S paní učitelkou Alenou mám několik zážitků:

Historka č. 1 Kytka pro maminku

„Mami, paní učitelka Alena mi vyhodila kytičku, co jsem ti venku utrhnul, i když paní učitelka Hanička mi řekla, že můžu.“

Kdyby existovalo pravidlo, že děcka nemají z venku tahat bordel, protože to rodiče nechávají ve skříňkách hnít, je to legitimní. Akorát žádný takový pravidlo není a kytku nebo klacík jsem si z šatny odnášela xkrát předtím. „Vím o tom,“ řekla mi paní učitelka Hanička na můj dotaz, „už se to nebude opakovat. Byla to chyba v komunikaci mezi mnou a paní učitelkou Alenou.“ Paní učitelka Alenka ale přišla s lepším vysvětlením: Sucháč nesl kytku, ale cestou dovnitř upadl na jiného chlapečka, kytku upustil a už ji nechtěl zvednout. Trochu mě uráží, že si nedá práci vymyslet aspoň něco, čemu bych se nemusela smát.

Historka č. 2 Kraťasy

„Sucháč tady nemá kraťasy, ven musel v dlouhých teplákách,“ upozornila mě jednou v pátek paní učitelka Alenka. Zpytovala jsem svědomí, že je venku přes třicet a chudák moje dítě se paří v dlouhých kalhotech. Jako moment ale. Ve čtvrtek jsem ho vyzvedával ze zahrady. V kraťasech. Ve středu byli na procházce v parku a na fotkách má… kraťasy. Takže kde přesně prosím ty kraťasy nemá?

Historka č. 3 Mokré boty

Září. Během dopoledne se teploty šplhají ke třicítce. A já kupuju boty s goretexem. „Tohle není vhodná obuv na ven, má pak mokré ponožky.“ Ve třiceti nejsou vhodná obuv na ven sandále. Ani plátěnky. Protože si na zahradě nejsou schopní posekat trávu. Nebo dát dětem holinky.

S dalšími historkami s paní učitelkou Alenkou disponuje Chlapec. Od pololetí jsem do školky chodila se staženým žaludkem v nejistotě, jestli Alenku stihnu u lhaní přistihnout hned anebo až ex-post.

„Tuhle tlustou paní učitelku nemám rád,“ sdělil mi jednou Sucháč, když jsem ho vyzvedávala ze sloučené třídy. V tu dobu jsem ještě nevěděla, že je to Brigita, kterou dostane následující rok (navíc jsem si myslela, že to je uklízečka), takže jsem ho poučila, že jí nemusí mít rád, ale že o lidech neříkáme, že jsou tlustí, protože kdyby to slyšeli, mohlo by je to mrzet. Dneska bych nejradši šla paní učitelce Brigitě říct, že je tlustá a nemám ji ráda, bohužel už mi nejsou čtyři a vím, že ji nemusím mít ráda, ale neříkáme lidem, že jsou tlustí, protože by je to mohlo mrzet a já bych byla za krávu.

Kdybych věděla, že jsou takové všechny státní školky, vrátím ho zpátky do soukromé, protože teď už by to nebyla taková finanční zátěž. Jenže všechny stejné nejsou, jde to i jinak. Vlastně to jde jinak skoro ve všech školkách, kde mají děti moji kamarádi. Bez nuceného ležení po obědě, kreslení uniformních výkresů a vyrábění papírových věnců do zblbnutí. Kde mají program nad rámec ranní rozcvičky a vyhození dětí na písek. Kdy, když venku prší, jdou skákat do kaluží nebo hledat šneky, protože proto přece na dveřích máme napsáno, že děti mají být vybaveny holinkami a pláštěnkou. Tady v září přinesu pláštěnku a v červnu ji nepoužitou odnáším.

Takže minulý květen jsem chtěla jít k zápisům. U Chlapce se to sice nesetkalo s kategorickým ne, ale ptal se, jestli Sucháčovi pokaždé budeme měnit školku nebo školu, když se mi tam nebude něco líbit. Teď po roce bych se asi ptala, proč vlastně ne. Dalším argumentem byl Robinek. Můj Robinek, jak říká Suchej únor. Já si sice svoje kamarády ze školky nepamatuju, spíš si myslím, že jsem tak do třetí třídy ani žádný kamarády neměla, ale Socka tvrdí, že rozhodně moje kamarádka byla. K zápisům jsem nešla.

Litovala jsem toho už o měsíc později, když se po roce a půl bez plínek na noc začal jednou až dvakrát do týdne v noci Sucháč počurávat. U mě i u Chlapce. Vždycky v týdnu, nikdy ne o víkendu nebo o prázdninách. Nemuselo to souviset se školkou. Ale semínko výčitek a pochybností už vesele klíčilo. Tím spíš, když jsem potom dítě, jemuž běžně závidím retenci močového měchýře, dvakrát vyzvedávala počůrané. Ne zabraného do hry, ale jak sedí na židli v pochcaných teplákách.

Semínko vykvetlo v sekvoji na Mikuláše, kdy jsem už měla chuť exnout za trest litr čaje s mlíkem a zajíst to hrachovou kaší s párkem.

Na Mikuláše jsem se ještě v práci podívala na fotky na webu školky, jak si užili akci, ke které jsem ráno Sucháčovi v šatně řekla, že to bude určitě super. Stáhnul se mi žaludek. Jsou na nich děti, z nichž se ani jedno neusmívá. I hodné holčičky s balíčkem v ruce mají při nejmenším zaražené výrazy. Několik dětí na fotkách brečí. U nikoho nevidím ani náznak radosti. Moje dítě a několik dalších chlapečků je na fotkách s uhlím v ruce. Na jedné z nich se dívá na černou ruku umazanou od uhlí a v obličeji má něco mezi údivem a strachem.

„Mami, já nechci do pekla,“ je první, co mi řekne v šatně. „Proč bys měl jít do pekla? Čerti nikoho do pekla neodnesou.“ – „Ale ten čert už v pytli jedno dítě měl! Čouhala mu z něj noha!“

„Doma ti pak něco řeknu, jo?“ Čerti neexistují. Mikuláš neexistuje. Anděl má hodně špatnou a levnou paruku z plastu. A v tom pytli byla panenka. A klidně to paní učitelkám zopakuj.

„Hele, Sucháči, tys nedostal od Mikuláše balíček?“ – „Ne.“ Ve skříňce měl v papírovém kapesníku kousek uhlí. „No, neva. Budeme mít teď doma kousek druhohor. Tenhle kus uhlí pravděpodobně pamatuje ještě dinosaury. Jdem na makronku?“

Následně jsem si udělala průzkum mezi rodinou a kamarády, jestli jsem hysterická a hyperprotektivní matka nebo jestli se v té školce náhodou někdo neposral v kině. Kupodivu byla odpověď ve sto procentech za bé, včetně jedné učitelky v MŠ a dvou učitelek na prvním stupni základky, které by rovnou podávaly podnět na školní inspekci. Kupodivu i Chlapec změnil narativ, že Sucháčovi umetám cestičku.

Druhý den jsem napsala mail ředitelce. Zahrnoval i dotaz na to, jestli je podle ní tohle provedení Mikuláše pro čtyřleté děti vhodné. Volala mi o několik hodin později s vysvětlením, že všechno prověřila s paní učitelkou Brigitou a že balíček dostaly určitě všechny děti, daly si je do skříňky a Sucháčovi ho musel někdo ukrást. A ano, brečící děti jsou normální, protože „každý to bere trochu jinak a někdo se bojí víc a někdo míň.“ Za jaký kázeňský přestupek byl Sucháč potrestán obdarováním uhlím před nastoupenou třídou, si mám zjistit u paní učitelek, které mi za Sucháčovu docházku nedaly žádnou zpětnou vazbu na jeho chování a na přímou otázku „Je všechno v pořádku?“ vždycky odpověděly, že ano.

„No tak zlobení,“ pokrčila rameny paní učitelka Brigita, „někdy se vzteká a pomalu se oblíká.“ Peklo musí být plný dětí oblečených v teplákách tkaničkama dozadu a bez spodního prádla házejících po čertech vztekle dinosaury. Podobné peklo je pro paní učitelku Brigitu počítající vteřiny do důchodu pravděpodobně její práce.

I teď, když scrolluju fotkami dolů, přestože mozek mi říká „Nedělej to, Brigita tě vidí“, a dostanu se až k fotkám z Mikuláše a vidím, jak na jedné Sucháč nadšeně vyrábí čertovský řetěz a o pár fotek dál žmoulá v ruce kus uhlí, to nejpřívětivější, co se mi dere na jazyk, je „vy kundy zajebaný“.

Od Mikuláše můj odpor ke školce rostl tak, že někdy v únoru dosáhl stupně, kdy už nemůžou prakticky udělat nic správně. Myslím, že paní učitelka Brigita je na tom, co se týče vztahu ke mně, stejně. Když jsem si k ní měla během velikonočních dílniček, kde jsme si vyráběli v pořadí již čtvrtý věnec (doma máme už jeden velikonoční a dva vánoční) dojít pro lepidlo, bylo to pro mě komfortní asi jako sedět na poradě a přiznávat, že na ni nemám nic připraveného a přitom vytáhnout nůžky, papírový talíř a třpytky a zeptat se, jestli si místo toho radši nevyrobíme věnec. Jenže mně je skoro čtyřicet a strávila jsem s Brigitou hodinu. Těm dětem jsou čtyři a jsou s ní osm hodin.

Je to o lidech, ale já taky věřím na procesy. Že tam, kde je prostor pro chybu lidského faktoru, hodně toho může zachránit dobře nastavený proces. Ve školce, kde je pro učitelky a ředitelku ok děsit děti peklem, ty procesy dobře nastavené nejsou.

O nové školce jsem Sucháčovi řekla. „Tak jo. Ale co Robinek?“ Rozvedená maminka plánovala dát Robinka do školky W. blíž místa, kde bydlí. Kam to máme dvě zastávky tramvají a byla to jedna ze tří mých preferovaných školek. Jenže pak dostala výpověď z bytu a odstěhovala se k příteli. „A asi by se to nelíbilo bývalýmu. Jeho rodiče bydlí hned tady.“ Alternativa byla moje preferovaná varianta číslo 1, školka Ž., o zastávku dál, než je stávající školka. No nic. Pozdě mi došlo, že jsem vsadila na špatnou kartu a měla jsem na to jít přes tatínka a „zlou tchyni“, protože mamince šlo o vlastní pohodlí, ne o kvalitu školky nebo o to, aby kluci zůstali spolu.

Je to jedna z těch Sofiiných voleb, které doufám, že mi Sucháč jednou nevyčte. Představuju si sebe, jak mě někdo jako introverta vyrve z kolektivu a předhodí jinému. Ale taky si představuju, jaká verze Alenky nebo Brigity číhá v dalších dvou ročnících, nehledě na to, že příští rok by ho měla mít přímo ředitelka, a jak jeden den dovolené, pokud Sucháčovi někde neseženu spálu, padne na Mikuláše, aby mi dítě neodnesl čert za zapnutí bundy až na třetí pokus.

Masochisticky projíždím fotky školky, kam jsem dnes šla k zápisu (na který jsem se mohla elektronicky zapsat na konkrétní čas), a stávající školky ve stylu „najdi pět rozdílů“. Mikuláš, při kterém nikdo nebrečí, a moje dítě s uhlím v ruce. Téma naše planeta země, zvířata severního a jižního pólu, voda kolem nás, lidská kostra… A moje dítě o rok víc, než muselo, vyrábělo velikonoční kuřata a koukalo na Včelí medvídky.