Jak jel Sucháč do Prahy

Trochu hejt na hlavní město a střídavou péči

Suchej únor má dinosauří období. Už asi rok a půl. Je to intenzivnější období, než bylo období vlaků nebo vzdoru. Několikrát to vypadalo, že dinosauří období bude vystřídáno hmyzím, pavoučím, rybím nebo hadím obdobím, ale jednalo se pouze o prolnutí (mimochodem, doporučuju na YouTube dokument Neuvěřitelný svět pavouků – nevím, že mi někdy dělal problém pokoutník, viděli jste už solifugu?). Takže když dokázal vyjmenovat stejný počet dinosaurů jako průměrný student třetího ročníku paleontologie a vznesl požadavek, že chce vidět kostru dinosaura, vydali jsme se v listopadu do Národního muzea.

Vzhledem k tomu, že zpáteční lístky na vlak Město, kde zavraždili posledního Přemyslovce – Praha pro dva dospělé a jedno dítě můžou stát i dva litry, když jste hodně nešikovní, nebrali jsme to na otočku. Rovnou jsem koupila i lístky do dětské muzea v Národním, zajistila přespání u Socky a na neděli naplánovala Muzeum Karla Zemana.

V muzeu jsme dle plánku našli Okna do pravěku. Čeho jsme si nevšimli bylo, že nějaký bezdětný imbecil a skvělý marketér v jedné osobě před expozici umístil stánek se suvenýry. Sucháčovi jsem chtěla koupit něco na památku. I klidně něco za pětikilo od Schleichu. Při odchodu. Protože jestli mě něco nebetyčně vytáčí na výchově jeho otce, tak je to kupování věcí jen tak. Protože se mu nechce na plavání. Protože byl ve školce. Protože procházíme odchodem. Sucháč nereflektuje, že je to blbost za třicet korun z Actionu, a očekává to i ode mě. A já jaksi nechci, aby to očekával i od života. Takže matka nekoupila.

Někam k amonitům jsme ještě zvládli dojít, pak jsme po Sucháčovi chtěli něco nepřístojného, asi chodit nebo tak, takže to skončilo tím, že vzteklý Sucháč byl Přídem z muzea vynesen. Kdyby se to stalo generaci našich rodičů, byl by odtažen za nohu a hlava by mu bouchala o ty mramorové schody.

A takhle lze za devět stovek strávit čtvrt hodiny v Národním muzeu. Principy holt něco stojí.

Po uklidňovacím pivu v muzejním bistru, kdy nebylo jasné, kdo z nás je nejukřivděnější, jsme zvládli ještě dětské muzeum, kde se Sucháč vybil házením míčků proti zdi na pohyblivé obrázky ignoruje veškerá pravidla, a my dobyli energii tím, že jsme ty míčky půl hodiny pozorovali, vylezli jsme před muzeum, udělali si fotku před nasvíceným Národním divadlem a Sucháč mi řekl: „Mami, my jsme ale neviděli tu kostru dinosaura.“ Věřím, že sledování tenisu působí meditačně, protože když o téměř půl roku později Sucháč zopakoval přání vidět kostru dinosaura s dodatkem „Slibuju, že nebudu nic chtít“, zorganizovala jsem to na Velikonoce znova.

Někdy se mě lidi ptají, proč, když jsem v Praze, tak se neozvu. Tak teď vám vysvětlím proč.

Plán A byl dojet v pátek k Adlétě s dětmi za Prahu na grilování. Jediný den z Velikonoc, který měl propršet, byl pátek. Nevadí, budeme vevnitř. Ve středu Adléta hlásí sopel a kašel, ve čtvrtek 38.5. Dle Plánu B jsme po muzeu měli dojet na Vinohrady za Ovejou, kde jsou kočky a hračky. Půl hodinu potom, co jsme nasedli do ranního vlaku, Oveja píše, že dítě má sopel. „Sopel,“ pomyslí si bezdětný. „Sopel, kurva,“ pomyslí si někdo, kdo se soplem strávil v březnu dva týdny na OČR a od dubna očekává výplatu v plné výši.

Plán C jsem neměla. Ale jsme přece ve městě neomezených možností!

Takže někdy v jednu jsme měli za sebou Národní muzeum i s obědem (a bez scény, nejvíc bodů nedostala oproti očekávání kostra dinosaura, mamut, ani model megalodonů požírajících T-Rexe, ale expozice Zázraky evoluce a kostra velryby, a v obchodě si Sucháč vybral kosatku) a přemýšleli jsme, co v dešti a jedenácti stupních dál. Tak obří akvárium, jako kosatka tam nebude, ale taky dobrý. V dešti a jedenácti stupních (ano, opakuju to pro dokreslení atmosféry) jsme dojeli k akváriu. U vchodu fronta a na dveřích nápis, že nepřijímají platební karty. Jako já nevím, chci moc, když jsem mohla zaplatit v kampu uprostřed ničeho v Anglii QR kódem a ve Skotsku libru padesát v automatu za parkování kartou, že očekávám, že v roce 2025 v hlavním městě se ode mě nebude očekávat, že budu mít osm stovek v cashi? Příde chtěl jít v dešti a v jedenácti stupních hledat bankomat, ale já jsem řekla ne. Ne jsem v tu chvíli měla říct i celé Praze, měli jsme se otočit na nádraží a jet domů. Pak jsem se po rodičovské stránce zcela amatérsky zeptala Sucháče, jestli chce jet radši domů nebo k tetě Socce. K tetě Socce. Protože u tety Socky se minule mohl dívat na film, sníst půl kila fuetu bez chleba a teta Socka má tlustou kočku, které se říká Paní Kočková, nesmí se na ni sahat a musí se jí vykat nebo vám ukousne ruku. Takže od tří jsme v dešti a jedenácti stupních zevlili v panelákovém bytě na Střížkově a Sucháč sjížděl Déčko, ze kterého mi utkvěli především dva maníci, co si říkají doktoři, a na reálném modelu vytvořili průchod hovna střevem (nekecám, že ten jeden se převlíknul za hovno, prolezl obrovským růžovým prezervativem, na jehož konci žbluňknul do bazénku). Hele, klidně budu platit koncesionářský poplatky, ale televizi nechci.

V 5:40 byl Suchej únor vzhůru a měli jsme před sebou nějaké tři hodinky, než otevřou Zemědělské muzeum, které mi (a ano, i někteří z vás, kteří čtou tyto řádky, patří mezi ně!) hodně lidí doporučovalo, že je strašně super pro děti. Čekání si Sucháč ukrátil tím, že Socce ze šuplíku vytáhl staré sítko na čaj a rozjel se sítkem a kosatkou nějakou velmi elaborovanou hru, takže když byl čas vydat se na metro, odmítal s tím, „že si teď hraje“.

„Používáš to?“ šťouchla jsem do Socky spící na gauči. „Ne.“ 

 

Takže to Zemědělský muzeum. Asi je to skvělý místo, pokud máte dítě, co vydrží dvě hodiny jezdit na traktoru. Naše dítě si hraje se sítkem na čaj a ten traktor ani nerozjede, no. Snažím se to při selekci tipů od přátel a náhodných kolemjdoucích a výběru výletů a aktivit brát v potaz, ale i na základě recenzí na netu jsem čekala, že muzeum bude něco jako Pevnost poznání v Olomouci, kde Sucháč vydržel čtyři a půl hodiny a před zavíračkou to vypadalo, že na něj budeme muset zavolat ostrahu, nebo Dětský svět v Dolních Vítkovicích. Jo, všimla jsem, Zemědělské muzeum nemá nikde uvedeno, že je pro děti, nicméně se minimálně tváří, že je pro ně vhodné. Navíc nevím, co by mě tam bavilo i jako dospělou. Kdybych si den předtím prosadila druhé ne, mohli jsme v sobotu vylízt na Radíkov a vlízt ke kozám do výběhu, nemuseli jsme na vycpaný koukat ve vitríně.

Abych muzeu nekřivdila, tak v sekci rybářství si děti můžou vylovit udicí dřevěnou rybu, čímž se Sucháč asi tak na pět minut zabavil. Potom tam pouští na podlahu projekci ryb v potoce. Sucháč ryby začal honit. V okruhu pěti metrů kolem nebyl žádný exponát, žádná vitrína ani nic, co by děti mohly poškodit nebo si o to ublížit. Stejně paní hlídačka musela jít Sucháče umravnit, že se po tom neběhá. Jo, co kdyby na to nějakej dospělej člověk chtěl zrovna koukat.

Pozitivně hodnotím, že v rámci tréninku Sucháčových sociálních dovedností jsem ho v kavárně v muzeu vybavila dvoustovkou a poslala ho si po obědě koupit, co bude chtít. O gumový hamburger za deset korun sice požádal pantomimou, ale se servírkou zvládnul small talk, kdy mu pochválila brýle a on k tomu přidal historku, že má vyměněná skla, protože ta předchozí poškrábal tím, že s nimi začal jezdit po dlaždičkách poté, co jsme se vrátili z pískoviště a on si na ty dlaždičky vyklepal boty.

Domů jsme jeli vlajkovou lodí Českých drah, Pendolinem. Nebudu se nijak vyjadřovat k dětským kupé ČD, protože označení „dětský“ beru tak, že moje dítě tam má právo nahlas mluvit, smát se nebo mít melt down (nebo já), a jestli to někomu vadí, nemá si kupovat lístky v dětském oddílu (jednou jsem omylem v RegioJetu koupila lístky místo do Low Costu do Relaxu a byla jsem celou cestu nervózní z toho, že Sucháč moc nahlas chroupe křupky). Pendolino má ovšem bistro vůz. Z něj mi Příde na začátku cesty přinesl malou točenou Plzeň a pak do něj na hodinu a půl zmizel rozdýchávat Prahu. Suchej únor mezitím vařil imaginární lektvar a já po Pendolinu sháněla ingredience: korálový jed, želví slzy, shnilou mochomůrku, mrtvého štíra, ohnutou kost, zelí, hlavu z husy, Azraelův vous, Gargamelův vlas, pěnu z piva (měla jsem), vodu ze záchodu (k tomu se dostanu za chvíli), pytel s hovínkama… „Potřebuju kakat,“ přerušil Suchej únor vaření lektvaru. Teď kam s tím kelímkem s pivem. Volat Přídemu do bistro vozu, aby mi přišel podržet pivo, mi přišlo už trochu moc. Požádala jsem pána o pár sedadel dál. Však pokud nechce, aby musel matkám držet pivo, nemá si kupovat lístky do dětského oddílu. „Bylo to jenom čůrání,“ korigoval to Sucháč o chvíli později.

„Teď už fakt potřebuju kakat,“ řekl chvíli před výstupem. Obecně nemám ráda věci na dotykové ovládání. Několik jsem jich už vzteky zničila. Záchod v Pendolinu teda ne, ale ke smůle cestujících, co pokračovali do Ostravy, jsem na záchodě vlajkové lodi Českých drah nechali plavat naši vlajkovou loď a ruce jsme si umyli mým vlhčeným toaletním papírem.

Teď potřebuju od Prahy pár let pauzu. A pro tazatele, proč se neozvu, když jsem v Praze, kde teda teď několik let nebudu – ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce máme spoustu bezva míst pro děti i dospělé (lze i kombinovat), a když se vám někde nelíbí, můžete jít jinam pěšky nebo jet asi tak tři zastávky tramvají. Pendolinem je to dvě hodiny a kousek, má bistro vůz s točenou Plzní a lidi tam po sobě nesplachujou záchod.

Samozřejmě není chyba Prahy, že jsem neměla v rovnici, která zahrnuje čtyři děti, plán C až F, ale jenom A a B, že pršelo a bylo jedenáct stupňů, že jsme z dvoudenního výletu strávili asi tak tři hodiny v metru (ano, vím, že je to doba, kterou v něm průměrný Pražák stráví každý den, ale já chodím do práce dvacet minut pěšky), že jedno ze dvou míst nesplnilo očekávání, že jsem neposlechla intuici a neřekla si splněno hned po koupi kosatky, když bylo nádraží pár set metrů pěšky. Suchej únor nepřijel z výletu nijak rozladěn, Národní muzeum hodnotil jako skvělé, o Zemědělském taktně pomlčel a připomněl pouze gumový hamburger. A máme doma sítko na čaj. Akorát v neděli večer jsem Suchej únor předala jeho otci, ve středu ho vyzvednu ze školky, v pátek ho do ní odvedu a pak ho uvidím až další středu a pondělí teď trávím s neodbytným pocitem, jak jsem ty tři dny mohla využít líp. Suchej únor měl celý víkend dobrou náladu a spoustu energie, kterou jsme v sobotu mohli investovat do tradiční velikonoční procházky s hledáním vajíček, ne hnít v muzeu. I kdybychom v sobotu v Praze místo muzea namířili do nejbližšího obchoďáku s dětským koutkem, Sucháč by z toho měl větší radost. A já jsem to blbě vyhodnotila. A možnost udělat to znova a lépe dostanu zase za dva týdny. Už mi bylo řečeno, že nemůžu vždycky udělat všechno správně, že dítě se musí naučit, že ne vždycky všechno vyjde a že i na failu jde hledat pozitiva a že stačí, když to budu dělat, jak nejlíp umím. Nezbývá mi než souhlasit, ale tohle Velikonoční pondělí asi mé mateřské sebevědomí z hrobu nepovstane, protože na hrobu mu tančí výčitky svědomí, že když něco dělám jen padesát procent času, mohla bych to teda dělat líp. Vzhledem k tomu, že letos Suchej únor nestihl dostat ani žádnou koledu, nemám ani nic, čím bych je mohla zaplašit tím, že mu z ní něco sežeru.