neděle 8. listopadu 2015

Hledá se Kopřiva


"Je to buď Bublanův Dzeržinský nebo Grossův Dzeržinský.“ Ivan Langer


Včera se můj notebook, kterého mám jenom o měsíc dýl než Hostujícího profesora, bez předchozího varování odebral do křemíkového nebe. První moje myšlenka byla, že se vyhnu reinstalaci systému, kterou odkládám půl roku, a druhá moje myšlenka patřila lidem, co položí stupidní otázku: „A mělas zálohu?“ Na kterou bych poprvé v životě mohla napůl odpovědět kladně, ale to jenom shodou náhod. Na normální foťák už dávno nefotím a fotky z mobilu se mi zálohují automaticky při připojení na net. Překladová paměť je na cloudu a všechny ostatní překlady jsou v mailu. Filmy a knížky jdou stáhnout znova. Blog je online. Rok odevzdaná diplomka a eseje ze školy nebolí. Zamrzí vypsané citáty z knížek. Ale bez toho se dá žít. A potom jsem na vlastní kůži prožila knižní obrat „zamrazilo ji v zádech a v žilách jí ztuhla krev.“ Blog z bloguje.cz. 2004 – 2011. Jediná věc, která byla uložena jenom na mém počítači a která fyzicky zmizela z virtuálního povrchu.

Než jsem padla na kolena a začala notebook s černou obrazovkou prosit, aby neumíral, a slibovat, že ho určitě vyčistím a i klávesnici mu vyluxuju, zauvažovala jsem. Vzpomínáš si, žes ani podle návodu nebyla schopná ten blog zazálohovat? A někdo ti tu zálohu poslal? Mailem, vole! A tys nikdy z mailu nesmazala ani powerpointovou prezentaci plnou blýskajících se koťátek!  Doufej, že ti to neuložil někam na net, a hledej. Pod čím? Deset hesel a vylezly maximálně staré komentáře. Kdo ti to poslal? Galahad? Lední brtník? Kde jste všichni?! Poslední pokus a… byl to graver. Balím se do alobalu, poklekávám směrem ke Štatlu a třikrát udeřuji (?) čelem o zem a volám „Svědčím, že není boha kromě gravera“.

Doteď jsem netušila, že tak lpím na svých virtuálních výlevech. Když jsem zálohu blogu znovu stáhla a otevřela, pochopila jsem proč. Primárně to není proto, že Netopýří underground má sloužit jako podklad pro budoucí společenský román s nádechem surrealismu a debility nesoucí název Klub perverzních lingvistek a proto, že člověk zapomíná, a kdybych si nebyla jistá, že na blog jsem nikdy nelhala, tak některým historkám nevěřím, ale proto, že na pár příspěvcích mi blog ukázal, jaká jsem byla.

Poslední příspěvek je z posledního dne roku 2011. V perexu stojí: 2011: Kopřiva má: nový titul, nové běžecké boty, nového milence i další věci. Ó, Kopřiva se má.  
V roce 2015 získala Kopřiva další nový titul, běžecké boty má pořád stejné a znova je vytáhla ze vzteku nad pořád stejným milencem, který už není nový. Status změnil na toho-jenž-byl-představen-rodině, o svém statutu u něj svádí Kopřiva neustálý vnitřní boj, ve kterém stojí na jedné straně pochybnosti a na druhé odhodlání, kterážto kombinace – neboť skóre zůstává již rok a půl nerozhodné – ji nechává stát paralyzovanou na místě. Je to boj mezi „Ale jaký je smysl života a jaký je smysl pitomých filmů, když občas nezjistíte, že tak, jak jste si mysleli, že to není, tak, jak jste si mysleli, že je to jenom ve filmech, je to i ve skutečnosti?“ (Graham Swift: Mimo tento svět) a mezi „Říkal jsem si, že když se propásne správný okamžik, když se někdo něčemu až příliš dlouho vzpírá, je na vše pozdě, i když to dohání vší silou a přijímá s radostí. Nebo snad neexistuje příliš pozdě, ale jen pozdě a to je vždycky lépe než nikdy? Nevím.” (Bernhard Schlink: Předčítač)

Příspěvek zakončuji slovy: „Stejně jako se mi chce mít aspoň ještě pár dní, nebo aspoň ještě chvíli po půlnoci, tenhle vyrovnaný postoj k životu (Není to třeba stav, kvůli kterému chtějí být děti a puberťáci dospělí? Ne proto, že si myslí, že až budou dospělí, budou si moct dělat, co chtějí?) , protože po letech konečně necítím tu vtíravou, otravnou melancholii, která mi říká, ať se ohlídnu a podívám se, co jsem všechno prosrala.“

V roce 2011 to bylo naposledy, kdy jsem měla vyrovnaný postoj k životu. Zeptala bych se, jestli tu někdo z dospělých neví, jestli je to normální. Ale dospělá jsem tady teď já. Neohlížím se za sebou a nedívám se, co všechno jsem prosrala. Nejhorší na tom je ta nejistota, že já nevím, jestli jsem to už prosrala, nebo teprve proseru a jestli se tomu dá nějak zabránit.

V dobách, kdy byl Hostující profesor jenom klínem, který měl vyrazit Bruce, navíc čistě platonickým klínem, se kterým jsme si vyměňovali odvážné emaily, jsem o něm napsala: „…ale je to natolik šílený a riskantní, že mě baví už jenom ta představa, že kdybych sebrala odvahu a trochu víc se snažila, tak by to šlo.“ A ono to šlo. Tak proč teď nedokážu být stejně odvážná a jít do riskantní akce „buď anebo“? Je překonání vlastního odporu k ultimátům, která rozhodují o tom, jak bude můj život vypadat za deset let, těžší než se svého profesora zeptat, jestli si mě v těch plavkách představoval i v extralingvistických kontextech?

V dobách před Hostujícím profesorem, v Brucových dobách, byl zahájen projekt „Chlapi ti nejdou, věnuj se radši něčemu jinýmu.“ Prohlásila jsem „Milý Bruci, dokud jsem dávala, tak nebrals, tak jdi do prdele“ a po stopadesáté jsem si podala přihlášku na pracovní stáž, překládala jsem do školy, překládala jsem za peníze, chodila jsem s Baličkou cigaret a Rebekou spát ve tři ráno po tom, co jsme probraly úplně všechny chlapy v našem životě plus Baliččinu matku, která jí při úklidu pokoje udělala z metr sedmdesát vysoké skříně noční stolek, protože si řekla, že k té posteli se hodí, odjela jsem na měsíc do Skotska, kde jsem si nezačala s Němcem, který jako by z okna Bruceovi vypadl, dva dny se zbytečně stresovala tím, že si chudák myslí, že něco bude, a já si to pak rozmyslím (no, jako ještě by mi chybělo, abych s někym spala, protože mi ho je líto, vopravdu), abychom se civilizovaně sešli na oběd v den jeho odjezdu, kdy mi řekl: „A ještě ti musim něco říct... I have a girlfriend.“ A na rozloučenou mi sdělil, že jsem žena snů, protože cestuju, netancuju a nemám ráda zvířata (jeho girlfriend totiž chová králíky a morčata, který on nesnáší.)

Nyní již rok a půl dobrovolně participuji na projektu Hostujícího profesora s názvem „Slibem nezarmoutíš“, pro velký úspěch opakujeme již po čtvrté, jen data se mění. Denně se vracím z práce, která mě nebaví a kde pomalu v angličtině rezignuji na souslednost časovou, domů, kde jsem sama a pět až šest nocí  v týdnu trávím ve své nové velké posteli se dvěma kocoury, z nichž jeden se drápáním do kůže této nové designové postele dožaduje v pět ráno vypuštění ven, a těším se na víkend, o kterém se v pátek odpoledne dozvídám, že nebude. Když mám kliku, nominuju svoje přátele, které jsem jinak schopná  se svými hysterickými výlevy obtěžovat dvacet čtyři hodin denně, na náhradní program, a jedu si sto padesát kilometrů do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, postěžovat, jak jsem neschopná.    

Takže otázka zní, kde je do prdele Kopřiva, aby Hostujícímu profesorovi vysvětlila, že rok a půl je dlouhá doba na to, aby se rozhodl, co vlastně chce, a že na něj nebudu čekat, protože někde je nějaký Němec, který neví, že jsem si zatím pořídila dvě kočky, a pro kterého jsem žena snů.
Jasně, že bych na tom mohla být i hůř. Třeba Gross je mrtvej, že jo.
Notebook měl nakonec jenom v háji baterku. Třeba taky pořád ještě stačí vyměnit baterku a nemusím si hned pořizovat všechno nové.    

26 komentářů:

  1. Výborný spot.
    Je zvláštní, že ač je mezi námi rozdíl zřejmě téměř celé generace, docházíme k témuž.
    Otázka, zdali proto, že toto docházení je nezávislé na věku, leč pouze na prožitých okolnostech, či proto, že ty jsi raná, zatímco já pozdní, a nebo proto, že k podobnému docházení dochází cyklicky vícekráte za život, akorát člověku to medochází, neb mu dycky přijde jako poprvní.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkné. A smutné.
    Úvahy na téma, zda ten život prosráváme, nikdy nekončí dobře, protože je pravděpodobně jediná správná odpověď, ta horší. Takže se na takové úvahy vyprdni:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Blbý je, že život je prosranejch příležitostí plnej... V tom je lepší se nenimrat...

    OdpovědětVymazat
  4. dovolím si nesouhlasit s pt komentátory: uvědomění, že dochází k prosírání za aktivní účasti uvědomitele/prosíratele je vzácná příležitost k akcleraci rozhodnutí a akcí vedoucích k nápravě prosíraných situací = vem ho pod krkem, ať se rozhoupe ! (k čemu všemu může být lpění na křemíkových exhalátech dobré !)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, že bys neměl v zásadě pravdu. Je ovšem experimentálně ověřeno, že se rozhodnutí mnohem snadněji akcelerují v situacích, kdy člověku na výsledku záleží spíše méně...

      Vymazat
  5. tláča: Pravdu máš tady největší. Ale z které strany ho pod tím krkem mám chytit, poradíš?

    Galahad: Taky máš pravdu. Rok čekám, až mě na tom bude záležet míň, ale postupně zjišťuju, že až mi na tom bude záležet míň, bude to už jedno... anebo, že ještě vede cesta ke zjištění, že míň mi na tom záležet nebude nikdy:o)

    OdpovědětVymazat
  6. zpra-va, zleva ho drží pod krkem jeho vlastní smrť (něco jako "jestli mě okamžitě nepožádáš o ruku, taks dohostoval a šanci dostane další")

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslela jsem, že vy muži jste jednotní ve svém odporu k ultimátům;o)

      Vymazat
    2. no, bude to bolet, ale je to i pro jeho dobro. Nic tak neposune vnímání sama sebe jako ultimátní situace s očekávaným zásadním rozhodnutí ve smyslu ANO/NE do 3 sec (vzpomeň si pak, že jsem ti nesliboval, že řekne ANO).

      Vymazat
    3. Dík. I proto je dobrý mít blog.

      Smířit se s tím, že neřekne ano, je ten poslední krok, který mi ještě zbývá.

      Vymazat
    4. kde je tady like ?

      Vymazat
  7. "protože někde je nějaký Němec, který neví, že jsem si zatím pořídila dvě kočky" :-DDDD

    Bruce! jak jsem mohla zapomenout! Kolečkové brusle (brucle:-) ! Prostě Bruce! To je důkaz, že zálohování má smysl!

    Ad víkendy, které v pátek najednou nejsou - nó, tak to je jedna z mála výhod single života. Totiž že víkendy se takto nechovají.

    Takovéhle chování víkendů by pro mě bylo hodně těžko snesitelný - asi hůř než pro tebe nebo pro rulisu, mě by to umlátilo do roka. Do půl roka. Takže nikdy nepoznám, jaký to je, když se vydrží. Co to pak dělá. Asi cokoliv, může to pokračovat jakkoliv (?) - do něj! Ať ty víkendy nepožírá! Řekni mu, co chceš. - jsem ovlivněna včerejší svojí úvahou, která mi vyústila v heslo: Když nic nechceš, nic nedostaneš.




    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ultimáta bych nedávala, žádné podmínky, žádné kauzality typu když uděláš tohle, já udělám tamto.

      Mluvila bych jenom za sebe, co chci já, co bych ráda, odkryla bych asi ze zoufalství to, co chci nebo jakou mám představu v nejnaivnějších snech.Po čem toužím, bych to asi formulovala.

      A dál nic. Jen bych to nějak předestřela. Jenže to asi jen tak nenápadně volně lehce jakobynic nejde, co...

      A pak bych nechala prostor a čas. Co udělá on, ten druhý. Já vždycky myslela, že druhý nějak zareaguje, něco udělá. Ale bacha, můj minulej právě nedělal nic. To mě mátlo :-)) Nečekala jsem to. Ale vlastně to byla jasná odpověď. Záporná. I když ani on sám to asi nevěděl...

      No nevim. To radím spíš sama sobě, ex post.Já neměla koule na to, říct mu, co bych chtěla.

      Vymazat
    2. U Bruce jsem si na tebe dokonce vzpomněla:o) Že se ti to bude líbit.

      Vymazat
  8. Tyjo, asi ještě nejsi zralá (ještě jsi asi málo trpěla) se zdravě nasrat a udělat jasnou akci - jemu se ale jevící jako jemný netlačící dotaz, ale s důsledky z jeho reakce odvozenými. Tj. nasrštvat se jako chlap, ale promluvit k němu jako dáma. Léta mě dovedla k tomuto postupu, lepší nenalezen, páč ani trpělivé mlčení ani italská scéna moc nefungují. On by měl vidět jen vrchol ledovce, ale měl by to být křišťálově čistý mesidž. Dát mu nějaký čas na rozmyšlenou, prostě netlačit, ale přesto začít dialog. A necouvat v něm. Koneckonců čas běží, ale vývoj stojí. Bosorka

    OdpovědětVymazat
  9. Koukám zatím naskočil Lišky komentář dost podobně laděnej. ;-) Bos.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ladies, tyhle možnosti už bohužel byly vyčerpány.

      Vymazat
  10. ŽIVOT JE NEPŘETRŽITÁ ŘADA PRŮSERŮ NEPRAVIDELNĚ PO SOBĚ JDOUCÍCH (Ivo Jahelka cituje ze soudních spisů). Pokud zvládneš tuto pravdu zpracovat ve svůj prospěch, čekají Tě už jen samé světlé zítřky. Co se HP týče, jsem pro variantu "přestat chodit kolem horké kaše" a pěkně zpříma mu říci, jak to vidíš, co si myslíš, a dát mu pár dní na jasnou odpověď. Když to nedopadne, jak bys v tuto chvíli chtěla, máš pořád ještě šanci na to, že se ukáže, že to navzdory Tvému zklamání dopadlo vlastně dobře. I negativní zjištění je zjištění a aspoň budeš mít volné i ruce a hlavu, protože jak to čtu, postel máš volnou skoro pořád :-) (kocoury nepočítám). Hlavně si to neschovávej na Vánoce nebo Silvestra!
    Vivien

    OdpovědětVymazat
  11. A ještě k té otázce "Kde je, sakra, Kopřiva?"
    Kde by byla - pořád v Tobě, ale lehce ji semlela realita života a maličko ji vyšťavil tlak okolní společnosti. Potřebuje restart - přesadit, přihnojit, správně zalívat :-)...
    Od prvního přečtení názvu Tvého nového blogu si říkám, jestli to bylo schválně nebo je to kouzlo nechtěného - smola, neboli slovensky smůla - má Kopřiva tak intenzivní pocit, že se jí smůla lepí na paty?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemá. Právě, že má pocit, že měla v životě štěstí, takže nechápe, proč nad sebou pořád tak fňuká:o)

      Vymazat
  12. Když se spolu lidé zapletou, mají se do roka buď vzít, nebo se rozejít. Tak to tvrdíval zakladatel manželských a předmanželských poraden u nás, MUDr. Plzák.
    Myslím, že v zásadě (odhlédnutě od výjimek) měl pravdu. Utahaná známost je k ničemu, to je dobré leda tak pro důchodce ve stavu vdovském a vdoveckém.
    My jsme to kdysi pradávno s manželkou takto stihli a náš zatím jediný ženatý syn to s naší snachou také stihli. Tak doufám, že jim to také vydrží jako mně s babičkou. Jiný syn má právě už přetaženou známost a to mne trochu zneklidňuje. To totiž končívá většinou (ne vždy, ale většinou) špatně: po studiích se vezmou a rozvedou se za dobu kratší, než po jakou spolu před tím chodili.
    Prostě když z toho ani po roce není jasný termín svatby, je vhodné se poohlédnout jinde.
    Tím Vám, slečno, neradím - jen vyjadřuji svůj stařecký názor.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  13. Já s Milanem souhlasím.
    Taky jsem jednou musela formulovat jasně, co v budoucnu chci - ale šlo přece o mne a o takovou formu vztahu, kterou jsem hledala, tak co?
    Nechala jsem mu na rozmyšlení 14 dní, po tu dobu jsme se neviděli - a vyšlo to.
    Ale kdyby ne, tak to samozřejmě bylo riziko, musela bych to vydržet a časem si najít někoho jiného.
    Protože tyhle předržené známosti nejsou na nic. Leda to ženám bere čas!
    ALena Z

    OdpovědětVymazat
  14. Je zvláštní, že ačkoliv se považuji za optimistku, ve vztazích jsem se naučila hledat jako negativistická fatalistka vždycky ty nejčernější scénáře (což je bez pochyb vliv máminy rodové větve a zažitého tvrzení, že s chlapama jsou v životě jenom potíže a pak ještě umírají naschvál pomalu a komplikovaně). Proto jsem se s M. rozešla už na druhém rande a jenom silou vůle, že to se mnou tenkrát (a ještě párkrát jindy) nevzdal, jsme se posunuli k dalším deseti rokům a pár děckám. To je samozřejmě odstrašující způsob uvažování, ale viděno touto optikou bych to v sobě i navenek s Profesorem ukončila a dost popřemýšlela o tom, jestli se necháš ukecat zpátky. Protože dokud ho budeš mít v hlavě, stejně si místo pro případného jiného kolemjdoucího neuvolníš.

    OdpovědětVymazat
  15. Já jsem hlavně ráda, že záloha existuje! Protože si to chci ještě jednou přečíst! (Ideálně až to vydáš za těžké české peníze.)
    K samotné situaci už padla spousta dobrých rad a názorů; nemám dalších ani lepších. Jen toho Plzáka bych brala s rezervou, o sexu toho věděl dost, ale o vztazích dost hovno.

    OdpovědětVymazat