pondělí 28. července 2014

Hombre de serpientes



Kdo čeká, že konečně napíšu, jak jsem se svým zodpovědným přístupem k nabídkám typu „pojedeme spolu sami dva na lodi – ukážu ti želvu“ v zemi, kde se doporučuje cestovat ve skupině minimálně tří osob, konečně byla prodána do mexického bordelu, tak ho zklamu.


Margarito mě skutečně vyvezl na tříhodinovou vyjížďku na laguně, během které jsme čile konverzovali o tom, že v Čechách neroste avokádo a v Mexiku zase neroste broskev, takže vesmírná rovnováha zůstává zachována. Margarito mě ubezpečoval, že nejen z finančního hlediska (ačkoliv na konci se neopomněl zmínit, že by rád dostal něco navíc k domluvené ceně) je výhodnější jet s ním, nikoliv s agenturou, protože agentury jezdí na motorovém člunu a zvířata vyplaší. Nevím ovšem jaká zvířata, protože kromě čerstvě vylíhnutých ptáků byla většina zvířat, co jsem viděla, mrtvá. Nejzajímavější byla zřejmě mrtvá barakuda a vybydlené termitiště. Margarito mi také chtěl chytit hada, ovšem žádného nenašel, takže zřejmě jako kompenzaci mi do loďky přinesl další kus opuštěného termitiště, nad kterým jsem uznale pokývala hlavou. 




Nevím, jestli je to jenom historka pro turisty, ale Margarito údajně žije v hamace zavěšené asi přímo nad nějakým termitištěm v pralese, zatímco jeho žena Margarita, se kterou je 32 let a bral si ji, když jí bylo patnáct, žije v chatrči ve vesnici a u silnice prodává limonády. Margarito je ale typický chlap - sice chodí chrápat do hamaky, ale u Margarity má zubní kartáček a turistkám se u chýše chlubí, že u plotu tam jen tak roste to, za co v Evropě platíme těžký prachy, abychom si tím odrbali mrtvý epitel:




Je z jedenácti sourozenců a jeho otec se živil jako lovec krokodýlů, což už je dneska zakázané stejně jako lov želv nebo leguánů, jak na maso na kůži.
Margarito začal žít v přírodě, když mu čtyřletý syn zemřel na rakovinu, čímž to přestal věřit farmaceutickým firmám a chodit k doktorovi. Nezmiňovala jsem se, že mi na cestu do Mexika vydělaly léky na rakovinu. Další dva jeho synové žijí v USA, neviděl je dvanáct let a vnoučata zná jenom z fotek.

Návštěvu dalších lagun s možností naživo spatřit zaniklé domovy termitů jsem zamítla. V samotném Puertu Escondidu se toho kromě jídla zase tolik dělat nedalo. I na plážích, které jsou určené ke koupání, jsou takové vlny, že to spíš připomíná vyvrhávání vorvaně, plavat se nedá.

V tuto dobu už jsem věděla, že nejsem schopná zabalit si krosnu tak, aby v ní něco nechybělo a něco nepřebývalo, ale zjistila jsem taky, bez kolika věcí se vlastně obejdu a používám je jenom proto, že „když už to s sebou táhnu…“ Učinila jsem proto pokus vyprat si světlé prádlo gelem pro ruční praní a poté usoudila, že v Chiapas radši seženu „lavanderíu“ (veřejnou prádelnu). Taky jsem se začala pomalu učit nelpět na věcech. I když i za to mohla nepraktická krosna – protože kdyby se mi ty hnusný, starý sportovní sandále někam vešly, rozhodně bych je nenechala v Pueble na hostelu!   

11 komentářů:

  1. To s těmi kartáčky na zuby, to je nějaká obsese. Tohle je snad už desátej blog, kde se mluví o chlapovi a o umístění jeho kartáčku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás žen vznikla asi nějaká falešná představa, že kartáček na zuby poukazuje na stupeň závaznosti vztahu. Další level je, když chlap zcela přirozeně hodí do našeho koše na špinavé prádlo své špinavé fusekle.

      Vymazat
    2. Někdy si připadám, jako kdybych ani neprožil mládí. Já kousek života házel prádlo do koše u rodičů a pak rovnou u NÁS doma. Nikdy jsem nežil někde, kde by bylo něco JEJÍ a něco MOJE (když tedy pominu věci jako podprsenka, lak na vlasy nebo trenýrky). Asi bych to ani neuměl, tak nějak napůl někde žít/nežít a uvažovat o kvalitě vztahu podle toho, kam házím ponožky.

      Vymazat
    3. Ze stejného důvodu nechápu, jak můžou mít dlouholetí manželé oddělené účty a ni nevědět, kolik ten druhý vydělává a za co peníze utrácí.

      Vymazat
    4. To byla nadsázka, Sejra. Každopádně dneska je holt i ta fáze "u mě doma" a nemyslím si, že to je špatně. Já jsem ráda, že jsem si zkusila bydlet úplně sama, už jenom proto, abych zjistila, kolik bordelu opravdu produkuju já a kolik dělali mí spolubydlící:o)

      Společné/oddělené účty jsou další věc, ale chápu, že i takhle to může někde fungovat.

      Vymazat
    5. Šak já vím, že máš básnickou licenci:-)
      Já jsem zase neobyčejně vděčný skoro třem letem na podnájmu ve čtyřech - k mému překvapení jsem zjistil, že ačkoliv jsem se pokládal za šíleného bordeláře, valná většina mých spolubydlících, kteří se tam se mnou vystřídali v bydlení, na tom byla hůř:-)
      A vůbec mám pár pěkných zážitků s bydlením v podnájmech....
      Ovšem teď jsem ve svém gruntu a byť to stojí hromadu peněz (někdy závidím lidem žijícím třeba v bytovce), stojí to za to!!!

      Vymazat
    6. Tak po podnájmech se spolubydlícími jsem bydlela šest let a jsem vděčná, že mi podmínky momentálně umožňují si tento luxus odpustit;o)

      Vymazat
  2. P.S. A díky za povídání o Mexiku!

    OdpovědětVymazat
  3. niektori muzi nehadzu fusekle do kosa na pradlo ani u seba doma

    OdpovědětVymazat
  4. V současné době mám v koupelně 7 kartáčků a jen 2 z toho jsou moje... Opravdu to neznamená vůbec nic, ale archetypálně to do dnešní doby přešlo jako znak, který popisuje Žena... Do Mexika bych jela, ale s někým, u koho budu mít kartáček já. A stokrát radši s kufrem na kolečkách a ani to termitiště bych vidět nemusela!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. terezasamuela: Poukazuje to na nějký problém ve vztahu k sobě samému?;o)

      Mladá dáma: Bohužel ani mít kartáček u někoho nic neznamená.

      Vymazat