Návrat Bobří bandy

Vracíme úder.

Někteří pamětníci mých několika blogů možná ještě vzpomínají na reporty z každoroční letní akce Vejr nazvaných například "Tučňák v Patagonii", "Sršatci a psí vojáci", "Krška" nebo "Největší choceňská událost léta 2005". Vejr po maturitě začal nabírat sestupných obrátek, až se poslední oficiální a velmi slabý ročník, který nezískal ani jméno, uskutečnil roku 2011.

Mezitím jsem pro jistotu smazala všechna kompromitující fota z dostupných sociálních sítí a internetových úložišť a nechala je existovat pouze na svém starém notebooku, který jsem poté, co doba otevírání wordového dokumentu překročila pět minut, jmenovala svým externím harddiskem.

Nezaškodila by však malá exkurze do historie Vejra, aby byla z následujícího článku jasná síla úderu, který jsme vrátily.

Častý dotaz se týká samotného původu názvu Vejr, jenž je ve východočeském dialektu odvozen nikoliv od výra, nýbrž od víru. Tento dotaz odmítáme zodpovědět, pouze prozrazujeme, že k vejru potřebujete jeden bazén kruhového tvaru o průměru max. 3 metry (ale samozřejmě záleží na počtu a síle osob, které vejra vykonávají) a pak ten bazén, ve kterém Sanchin dědeček vybírá listí a mušky sítkem na čaj, musí váš spolužák jedno léto prokopnout, zatímco vy právě vodkou jakožto jedinou dostupnou dezinfekcí poléváte Sanchinu rozříznutou nohu. O bazénu a spolužákovi, kterého vlna několik metrů nesla, zatímco se ještě pokoušel dělat tempa, se v Chocni mluvilo ještě několik měsíců.

Z dalších ročníků Vejra, které se již konaly na naší horské chalupě, bych zmínila například můj a Adlétin podnikatelský záměr začít dětem prodávat lahváče s kondomem pod víčkem (protože větší kondomy by se tam nevešly), mučení Tolstolobikova plyšového medvídka Kršky, vyprošťování mého prvního auta zvaného Buquoy, které jsem posadila na břicho na hromadu štěrku, když jsem chtěla ráno dojet pro čerstvé rohlíky, nebo jak byla Adléta kvůli rozsvícené fotobuňce přesvědčená, že chalupu obklíčili psí vojáci, a ročník na to v deliriu tremens začala vidět Bílé postavy, které tam od té doby vídáme všichni dodnes.

Jinak bývalo běžnou náplní Vejra kromě alkoholu také hraní společenských her pro děti 6+, občas upgradované tequilou, takže dle fotek z jednoho ročníku Vejra je možné soudit, že se na naší chalupě natáčelo lesbické porno.

Tolstolobik účast na obnoveném Vejru odmítl se zdůvodněním, že má "v sobotu svatbu" (neptaly jsme se čí, takže s litováním nevěsty jsme zatím posečkaly) a Kačátka si "musí šetřit volno v práci" (i o víkendu asi), takže po letech jsme se sešly v původní sestavě já, Socka, Adléta a Sancha.

Při příležitosti Kačátčiny svatby, kterou přiznala až na Socčin přímý dotaz, "jestli se třeba nebude vdávat", jsme si neodpustily spočítat, kolikrát jí kdo pomáhal při zvracení (když si jednou poblila všechno svoje oblečení, Socka jí půjčila svoje, akorát když Kačátka při provětrávací procházce poznamenala, že "jí je zima na nožičky", zjistila Socka, že jí zapomněla obout boty; na Vejru jsem ji zase jednou musela budit, když zvracela ve spánku na peci, a když jsem se poté chystala vyprat poblité povlečení, zapojila jsem pomocí kabelu od pračky a prodlužovačky něco, co fyzici jednou nazvou dokonalý obvod (ne, nepralo to); jak Sancha tak tak stihla uskočit, když Kačátka na výjezdovém anglickém kurzu na gymplu ohodila stěnu v koupelně, ani nepočítám) a shodly jsme se, že teda aspoň oznámení poslat mohla.

Občas na Vejru zvracel i někdo jiný než Kačátka. Vzpomínám si například na sebe.

Letošního Vejra jsme zahájily pěticentimetrovým rezavým hřebíkem v zadní pneumatice auta. Naštěstí jsme ho získaly až s výjezdem do kopce vedoucího k chalupě. Prvním úkolem tedy nebylo dát na mrazák chladit pivo, ale najít v údolí někoho, kdo nám ho vymění. Z první chaty nám odjeli doslova před nosem a zanechali za sebou jen zavřené okenice. V druhé chalupě nikdo neotvíral. A to byli všichni, koho jsem v údolí znala. Nakonec jsem se u chalupy s červenou Kiou představila jako ta, jejíhož otce určitě znají, a požádala paní o jejího manžela.

Myslím, že běžně se rezerva vyskytuje v kufru auta. Inženýři v Renaultu však byli jiného názoru. Proto jsem byla ráda, že jsem nepodlehla emancipačním tlakům, že to přece zvládneme samy, a došla si do údolí pro cizího manžela. Kdybych si to vygooglila, tak možná jsem schopná vyměnit pneumatiku. Nebyla bych však schopná dostat z auta rezervu, protože bych podle nákresu nedokázala ani za deště v opuštěných horských serpentinách bez signálu, kde projede jedno auto za dva měsíce, a pod vidinou, že budu muset pít vlastní moč a pak si uříznout a sníst vlastní nohu, zatáhnout za lanko držící pneumatiku se silou 20kg a to nikoliv k sobě, ale nahoru, takže by rezerva v životě nevypadla pod auto, abych následně mohla předvést, jak vím, jak funguje hever.

Cizí manžel si za hodinovou výměnu kola v dešti vzal pouze dva panáky slivovice, které byly ty první a poslední, které se během Vejra vypily.

Další panáky a to panáky Havany dovezené z Kuby (ano, i to, že flaška rumu mi nenačatá vydrží rok, o něčem svědčí) se ocitly pouze v kole. Spát jsme chodily před půlnocí (Sancha vstává do práce v pět třicet a je zvyklá chodit spát v devět, Adléta vstává v šest a je zvyklá chodit spát o půl desátý, já jsem se svým budíčkem v sedm třicet a postelí ve čtvrt na dvanáct podnikatelská mrdka, jenom Socka chodí spát ve čtyři, protože dělá na směny) a vývar jsme měly jako jídlo, ne jako vyprošťovák. Nikdo nezvracel, jenom Adléta měla průjem, protože asi něco snědla.

Z rejstříku her zmizel macháček a přibyla intelektuální Evropa (kolik žaludů vyplodí ročně průměrný dub, aha?) a Bobří banda (doporučuju přečíst popis), která slavila největší úspěch. Ani letos se nezměnilo nic na tom, že za deset návštěv stále v okruhu chalupy všichni kromě mě znají pouze oblast od garáže po kadibudku. Tentokrát jsme nikam nešly ne proto, že každý den měl kocovinu někdo jiný, ale prostě proto, že pršelo.

Na podzim chystáme buď útok na moravské sklípky, nebo na budapešťské lázně. A máme velkolepé plány na důchod. Rozhodly jsme se na stáří odjet k nám na chalupu, kde se pokusíme uchlastat se. Pokud se nám to nepodaří, protože na to vzhledem k tomu, že my už do žádného důchodu nepůjdeme, nebudeme mít peníze, uvaříme si čaj z tisu. S výhledem na naši důchodovou situaci jsem navrhla, abychom si založily společný účet, kam každá měsíčně pošleme alespoň sto korun, abychom měly rezervy také na případnou ošetřovatelku a striptéry.