neděle 6. května 2012

So what?

To si teď říkám já skoro pořád:

-          když odejde Hostující profesor. Něco jako malá postkoitální deprese.
-          když skončí přednáška na kolokviu, kde máme povinnou účast. Za dva kredity. Těžce vydřený. Neskutečné, kolik nudy dokáží akademici vtěsnat do zajímavého tématu. (I podle akademika Hostujícího profesora.) Následně pak dotazy od akademiků z publika. U kterých je těžké identifikovat, co je ten dotaz. Aneb akademik v publiku: „Děkuji za přednášku, byla velmi podnětná. Myslím si, že pes může být černý a hnědý. Ovšem profesor Veterinář ve své publikaci Disputace o barvě jezevčíka uvádí, že pes může být i bílý. Nevím, jaký na to máte názor, ale já s tím souhlasím a také bych rád dodal, že pes může být také strakatý.“ Odpověď akademika před mikrofonem: „Tak ano, samozřejmě, pes je chlupatý. Pes může mít dlouhé nebo krátké chlupy. Podle docentky Dojičky krav mohou psovi chlupy vypadat. Ovšem – a o tom se již Dojička nezmiňuje –  pes se také musí česat.“ A tohle jsem poslouchala celý víkend. Navíc chlebíčky byly jenom pro přednášející.
-          když plánuju blízkou nebo vzdálenou budoucnost. Rozhodnu se, že něco udělám a potom následuje: A?

Poslední dobou mám dojem, že ostatní píší o tom, o čem bych chtěla psát i já, akorát líp. Což je taky jeden z důvodů, proč zmizel minulý příspěvek. Protože nikdo, kdo na něj reagoval, ho nepochopil. To není výčitka, protože pravděpodobně je chyba na straně autorky. Internetový rybníček je malý a každým postem se vydávám všanc náhodným spojením v googlu. A to riziko mi za to nestojí, ne, když musím v komentářích vysvětlovat, co jsem příspěvkem myslela a nemyslela. Navíc z toho pak mívám výčitky svědomí. Když ve vzteku napíšu něco o Hostujícím profesorovi (mimochodem, vztek je nejlepší „Visiting profesor summon kit“ – udělat si večeři, oblíknout se do županu a být nasraná a Profesor se hned ozve, že je za hodinku u mě) a on potom, sice pozdě, ale přece, přijde s tím, že „Měl jsem pro tebe tulipány, ale nechal jsem je na sluníčku a asi jsem je uvařil.“

Tak třeba zoe. Líbí se mi to spojení "krok zpátky ve vlastní evoluci." Potřebovala bych si promluvit asi tak se sedmnáctiletou Grétou, která by mi dala pár rad do života. Jak ta měla ve všem jasno! Je to stejné jako třeba s angličtinou - ta taky byla jednoduchá, dokud jsem o modálních slovesech věděla jenom to, že ve třetí osobě přítomného času se k nim nepřidává sufix -s. 
Je snadné nebýt připosraný, když toho moc nevíte. Taky mám plány. Nějaké. A zjistila jsem, že největší překážka v jejich realizaci je zřejmě strach, že když se mi podaří je uskutečnit, tak zjistím, že jsem tohle vlastně vůbec nechtěla. Tak tu tak sedím a tvrdím, že nevím co bych. Co bych měla dělat v létě? Měla bych jet do Mexika? Co když za to dám tolik peněz a nebude se mi tam líbit? A vůbec tam nebudu mluvit španělsky, protože tam budu se samými cizinci, se kterými budu mluvit akorát tak blbě anglicky? Neměla bych zkoušet dostat stipendium na semestr v Argentině, abych stihla magistra v termínu a mohla se přihlásit tam, kam chci, a když se tam zvládnu dostat a udržet se tam, tak pak mít možná job polosnů? (Protože úplně původně jsem chtěla být herečka v Hollywoodu a taky slavná zpěvačka, akorát neumím zpívat a dělá mi problém svlékání na veřejnosti). A co když se mi to povede a pak zjistím, že vlastně chci dělat něco jiného a všechny ty věci jsem tomu podřídila úplně zbytečně? A radši bych za sebou měla semestr v Argentině? Měla bych zkusit Hostujícímu profesorovi říct, že teď spolu nestrávíme večer, ale odpoledne a mimo postel? A on by to možná udělal a co kdybych pak zjistila, že mi je s ním stejně nejlíp v posteli?
Jo, na ty chlapy by sedmnáctiletá Gréta byla nejlepší, protože neznala rozsah a dosah Ale ten už nepřijde. Nikdy se nevracela do ještě vyhřáté, ale už prázdné postele s úvahou, jestli to nebylo naposledy. A jestli to ještě někdy s němým bude takové. No dobře, ta starší Gréta už se neptá, jestli, ale kdy. Stejně ale špatně snáším ta tranzitní období a kazím si jimi náladu ještě dřív, než přijdou. Tady má asi kořeny ta moje klínová metoda - vytloukat klín klínem, najít co nejrychleji náhradu za pána, co už nepřijde. Však posledních pět let trávím tím, že na nějakého chlapa zapomínám.

Poslední necelý rok si zase zvykám navštěvovat někoho, kdo nemluví, čůrá do plastikového pytle, co visí z postele, a koho krmí piškoty rozpuštěnými v čaji, z čehož by mi mělo být ještě víc špatně, než když někoho vidím namáčet si sušenky v kakau. A přesto je mi z některých věcí víc úzko než z těch jipek, ripek a interny. Ty hadičky a zápach moči jsou aspoň konkrétní, víte, jak se s tím vyrovnat, ale tyhlety psychodiagnózy nějak neumím uchopit. Navíc to asi fakt máme v rodině. Ale toho už jste si asi všimli.
A taky by asi věci usnadnila normální komunikace s vlastní matkou. Třeba bych pak nemusela shánět informace přes další dvě osoby. Nějak to ale zatím nejde. Vedle tranzitních období taky ještě špatně snáším, když se dveřmi práskne moc hlasitě.

A taky jsem zjistila, že poslední dobou nějak moc solím.





2 komentáře:

  1. Greto, neblbni, nevim o nikom, koho bych cetla radsi! Ziju sice uplne jiny zivot, ale ziju stejne strachy a radosti. Pis! Konvalenka

    OdpovědětVymazat
  2. Gréto, nesol. Víš, že to způsobuje agresivitu. Balička

    OdpovědětVymazat