Speak Scottish, please!

A taky se oblíkni a osol to!

Tak původně jsem to chtěla vzít z lingvistického pohledu a věnovat článeček skotským samohláskám, aspiraci a výslovnosti hlásky "r" a okořenit to zmínkou o lingvistickém orgasmu, ke kterému stačí sedět u stolu se Skotkou a Angličanem, ale předpokládám, že turistická perspektiva bude taková víc reader friendly.

O skotském počasí se toho namluví hodně, takže bych to vzala stručně – sice se říká, že ve Skotsku můžete zažít čtyři roční období v jednom dni, já bych to ale ještě zjednodušila. Ve Skotsku existují v podstatě dva typy počasí. Zaprvé: prší. Zadruhé: neprší.
Už mám nacvičený elegantní pohyb při rozevírání deštníku, zatímco vyskakuju z autobusu a po vzoru místních pronáším směrem k řidiči ledabylé "thank you!" Ještě si musím osvojit eleganci, když v jedné ruce držím deštník a druhou se snažím otevřít kabelku, najít v tom bordelu doklady a vyndat z nich průkazku na autobus. Pro začátek by možná stačilo, kdyby to sice nebylo elegantní, ale aspoň mi nic z toho neupadlo na zem.
Taky musí existovat nějaký manuál na to, jak se s deštníkem pohybovat po ulici v případě, že ten deštník má v ruce opravdu každý a to navíc v období
Edinburgh Festival Fringe. Nejhorší deštník je deštník v rukou turisty. Po týdnu zde (kdy už umím najít svůj autobus, ačkoliv jsme asi historicky první osoba, která se dokázala ztratit na Royal Mile) předstírám, že já přece žádná turistka nejsem, a děsně mě rozčilujou ti krabi, co si fotěj hrad, a já je kvůli deštníkům nemůžu obejít!

Dále se mi líbí, že Skoti, potažmo asi všichni Britové, na to počasí naprosto neberou ohled – takže proč si při patnácti stupních nedat na pláži zmrzlinu a nevyrazit v letních šatech a sandálích. Naprosto chápu, že když už si ty letní šaty koupila, tak ji přece déšť a teplota, při které si já jdu kupovat kabát, nemůžou zabránit, aby je nosila. Kterak poznamenal někdo, u koho jsem zrovna stála poblíž, když to říkal, tak "they are waterproof." No a já procházím postupným procesem skoticizace a v klidu si nechávám mrznout zadek. Páč tady to vypadá úplně normálně.

Samostatnou kapitolou je kuchyně. Jestli jsem snad na okamžik podlehla iluzi, že ta skotská by mohla být lepší než anglická, tak ano, spletla jsem se. Když se řekne haggis, tak spousta lidí zvrací ještě před tou druhou souhláskou. Tak vedle toho, že jsem prase a nesežrala bych asi jenom želvu, protože v minulém životě jsem jedna byla, tak haggis je tady jediné jídlo, které má aspoň nějakou chuť. Ne že by Margaret vařila špatně – při pohledu na talíř je objektivně vzato všechno v pořádku, akorát... bych prostě vzala všechny ty ingredience a připravila je úplně jinak. Třeba s kořením. Nebo bych to aspoň osolila. Ale tak při nejmenším to není rozvařený.
Když už jsem u jídla, tak zde bych udělala takovou mimoskotskou odbočku. Jak tak poznávám cizí kultury ať už v jejich přirozeném prostředí nebo z přirozeného prostředí vytržené, docházím k závěru, že málokterá národnost má kultivovanější stolovací návyky než Češi. Ono je sice hezký, že na rozdíl od nás mají na stole ubrousky a k večeři vždycky salát, ale je to dost k ničemu, když pak dojem zkazí, když všichni ti Španělé, Italové a dokonce i Francouzi drobí, mlaskají, někdy si dokonce olíznou prsty a pak odhodí špinavý příbor na stůl!!!
A ještě jeden zvyk, který mě neskutečně vytáčí a zvedá se mi u toho žaludek – namáčení pečiva nebo sušenky do mlíka/kafe/čaje... Prosim vás, lidi... já chápu, že každý máme nějakou úchylku – já například miluju chrupavky, ale rozumím tomu, že kdyby někteří jedinci slyšeli ten zvuk, kdy zuby odtrhávám chrupavku od kosti a následně koušu, tak vrhnou, takže to prostě v dané společnosti nedělám. Namáčet si cokoliv do nápoje, který máte k snídani, je nechutné. Zatímco odpornost rozmočeného rohlíku může být pouze můj subjektivní dojem, tak že ty drobky, co vám pak plavou v kafi, jsou prostě humáč, je nepopiratelný fakt! Pečivo si do melty namáčela moje babička, když jí zbývaly poslední tři zuby. Takže pokud vám není víc než sedmdesát, prostě nemáte nárok přede mnou tohle udělat!

No nic, zpět k lingvistice. Když se dostanu do kontaktu s nějakým rodilákem, ani si nedokážete představit, mé zklamání, když řekne (pokud teda nepoznám po první větě sama, že jo, cha!), že je z Anglie. Vedle toho, že edinburghský akcent na rozdíl od anglického (především jihoanglického) miluju, tak mi na Angličanech prostě něco vadí. Ale třeba jsem už jenom moc skotizovaná.
Každopádně naposledy mě vytáčela známá Margaret z Londýna, která o České republice evidentně slyšela poprvé v životě a navíc si ani nebyla schopná zapamatovat název, ale místo toho, aby se snažila, abych na to nepřišla, pokaždé, když se na mě obrátila s dotazem, jak je něco u nás, pravila: "... a co na tom místě, odkud pocházíš? (Mikrovlnku tam znáte?)" Možná jsem jí měla říct: "Slyšela jsem, že na tom místě, odkud pocházíš, si teď lidé zadarmo odnáší z obchodů televize? To je tam běžné?"

Dále pak miluju, jak tady po mně všude chtějí ID. Jsem z toho dokonce nadšená natolik, že když jim jako odpověď na otázku "Are you over 18?" stačí "yes," tak se ujišťuju, jestli opravdu, ale opravdu tu občanku radši nechtěj vidět.
Taky je hezké, jak mi tady už několik lidí řeklo, že sice vypadám mladší, ale že si mysleli, že jsem starší, protože jsem taková dospělá. Takže by mě zajímalo, proč, když si přečtu poslední zprávy vyměněné mezi mnou a Brucem, tak mám dojem, že tý holce, co to psala, nemůže bejt víc než patnáct. Bruce se totiž zase ozval, což by asi spíš dělat neměl, pokud si nemůže vybrat, jestli bude ryba nebo rak, protože mám tendence být z toho pak taková poněkud rozhozená.
A jinak jsem tu tuze hodná holka – jsem tady už přes tejden a furt žádnej Ital!:D Nicméně včera večer jsem v pubu potkala Němce. Vzhledově typ Bruce, spíš usedlejší, takže vůbec ne můj typ, že jo. Vlastně kdybych vzala jenom ty oči, tak asi nepoznám, že to není Bruce. Strávila jsem tam s ním o tři hodiny a o tři piva víc, než jsem měla v plánu (a cítila to pak celý den), při čemž asi bylo jasný, že tak od jedenácti oba myslíme na to samý (teda jasný... u Bruce to přece taky bylo jasný, že jo), pak mě doprovodil na noční autobus a pak... jsem neudělala vůbec nic. Nevzala jsem si ani jeho číslo. Takže tímto už jsem musela přesvědčit i toho posledního zoufalce, co do mě snad vkládal nějaké naděje, že jsem naprostý balicí tragéd.