Španělská substituce

Je přirozené hledat si náhrady. Například, když se vám děsně nechce psát esej, která měla deadline 3. června, ale visí vám na ní čtyři kredity, a 5. září máte odevzdávat index a do té doby tedy potřebujete esej napsat, odeslat, donutit lektora, aby si přečetl email, donutit lektora, aby si přečetl esej, donutit lektora, aby opravil esej, a chytit lektora, aby se vám podepsal do indexu, tak si vymyslíte práci, která má minimálně stejnou důležitost. Mě kupříkladu napadlo, že by vás ze Španělska zajímaly i jiné zážitky než ty, co se musí cenzurovat.


1) Spolubydlící a lidé všeobecně
Za zmínku jistě stojí Pauline, sedmnáctiletá Francouzka, se kterou jsem sdílela pokoj. Je to vskutku jediná žena, která se budí nalíčenáa to ne tak, že má řasenku rozpatlanou tři centimetry kolem očí. Disponuje také zvláštní schopností namalovat se během jízdy autobusem, což je něco, o co jsem se během puberty několikrát pokoušela a vždy dospěla maximálně tak k bulvě na podlaze.
Co Pauline nabrala na eleganci při ranním vstávání, ztrácela při večerním stolováním – já nevím, jestli všichni Francouzi běžně odhazují použitý příbor na čistý ubrus. Stejně ho pak seberou a dají na talíř, tak proč to nemůžou udělat rovnou?

A pak Němky – já vím, že bych tuhle věc kritizovat neměla, protože všichni máme přízvuk a tak... a Němci mají navíc tak hezkou angličtinu... ale slyšet je mluvit španělsky je skoro horší než se bavit se Španělem anglicky. A když pak každý večer Katrin každé jídlo okomentuje slovy "Es muy rrrico (když se navíc používá estar), tak jak já chtěla, aby mlčely...

Mercedes – svého času nejkrásnější ženská ve Valencii

A vůbec milí lidé... I když: zeptáte-li se jich na cestu, budou vám tvrdit, že "todo recto" – "pořád rovně" a nikdy nikam nedojdete.
Ale přesto to byl drsný přechod, když jsem ve Frankfurtu na letišti hned potkala pár postraších Čechů a už mě srali. S pánem jsem pak jela výtahem, ale manželka už se do výtahu nedostala, protože z nějakého důvodu stála přede dveřmi a začala křičet, až když se zavíraly. Pán se pro ni pak vrátil a už jsem je neviděla.

Zvířata:

Alvaro, pes, co s námi týden bydlel.

Občas udělal loužičku na chodbě a poté ho Mercedes honila s mopem v ruce a pokřikem: "Qué has hecho?! Has hecho pipi?!" "Cos to udělal? Počůral ses?!"
Pokud jsme byli s Alvarem doma sami a dlouho jsme o něm nevěděli, obvykle sebrala odvahu Ana, aby se podívala, co přesně Alvaro na chodbě udělal. Vždycky se naštěstí vrátila s úlevným: "Sólo número uno. No hay Scheisse." "Jenom číslo jedna. Žádný hovno."


Cucarachas. Švábi. Ty jsme naštěstí neměli v bytě, ale zásadně proti mě vybíhali v noci na chodníku. Jeden mě dokonce několik metrů sledoval! Víc než dvoucentimetrový, velmi rychlý šváb. Myslím, že jsem objevila zvíře, které je hnusnější než pavouk. Tak hnusné, že jsem ho ani nedokázala vyfotit.

3) Doprava:
Tak autobusy jsou věčné téma, že. Vedle toho, že si je člověk musí stopnout, a pokud nezná město, tak během pěti minut jízdy ztratí přehled o tom, kde je, tak ve Valencii autobusy také nemají jízdní řády. Dozvíte se pouze, kdy jede první a kdy poslední autobus a přibližně v jakých časových intervalech. To znamená, ž třeba potřebujete jet dvacítkou, která jezdí každých 19-20 minut. Po třiceti minutách čekání na zastávce se rozhodnete jít radši na devatenáctku. Kterou cestou potkáte. Vracíte se tedy zpět na dvacítku, kterou cestou taktéž potkáte.

Něco jiného je metro – po ránu v něm pouští klasiku a večer a rock. A ani si ho nemusíte stopnout!

Jakožto všechny jižní národy, i Španělé řídí jako magoři. Když jim na semaforu naskočí červená, buďte jako chodci připraveni, že ještě tak dvě tři auta projedou.
Jinak ale červeného panáčka ve Španělsku respektují jenom turisti. Mně to vydrželo první den. To totiž čekáte pět minut, je pětatřicet ve stínu, paří na vás slunce, nic nejede, čekáte deset minut, je pětatřicet ve stínu, paří na vás slunce, nic nejede, a tak prostě jdete. Pokuta je když tak třicet čtyři euro. Ale většinou jen ústní varování, že "příště..."

4) Když jde Kopřiva za přírodou...

To jsme takhle jednou chtěly s Němkami navštívit přírodní park Albufera. Kde je i pláž. Předpokládala jsem, že si teda půjdeme prohlédnout tu přírodu a pak na chvíli na pláž. Němky přepokládaly, že si prohlédneme jezero přímo před zastávkou autobusu a pak půjdeme na pláž. Pláž jsme dlouze hledaly a přitom prošly něco, co vypadalo jako poušť. A pak vylezly... na nudapláži. Kde jsem se odmítla svlíknout, dokud mě nebude chtít někdo pokutovat. Docela mi to zkazilo náladu, protože všem tam bylo přes šedesát, kromě dvou poníků, kteří ale byli také oblečení. Při této příležitosti jsem také zjistila, že můj krém na opalování měl exspiraci v květnu 2007. Podařilo se mi vytvořit na spálené fleky o průměru cca pět centimetrů – jeden dva centimetry od pupíku a druhý pod pravým prsem, takže jsem po zbytek týdne nemohla nosit podprsenku.