pondělí 18. srpna 2008

Jedenáctého dne Bůh pravil:

"Běž do muzea. Je tam Goya. A poníci."


Tak, jak jistě víte, poník číslo jedna byl trapný pokus. Omyl. Samozřejmě jsem – i bez Inés – tušila, že nemůžu sebrat hned to první, co najdu v Mnichově na letišti. Nicméně zoufalí lidé dělají zoufalé věci, že, a proto jsem si na letenku nechala napsat telefonní číslo a pak jeden večer vyrazila na chobotničky.
I bez Inés jsem – a předpokládám, že to tak mají všichni lidé – vždycky mívala seznam iritujících detailů, které zabraňují jakémukoliv kontaktu, i kdyby měl probíhat s desetimetrovým odstupem. Například, když někdo v takřka třiceti letech mezi věty v smsce vkládá "jajajaja" a "hehe." Například jako reakci na to, když na otázku, jak se mám odpovím, že už jsem se, kurva, zas ztratila v centru, protože jsem kvůli tomu zasranýmu systému autobusů vystoupila na špatný zastávce, a nemám tušení, kde jsem. No jako fakt, já se z toho taky smíchy div neválela po náměstí. Jednu chvíli jsem dokonce myslela, že se posadím doprostřed Plaza del Ayuntamiento a začnu brečet a počkám si, dokud mi nezastaví nějakej chlap v autě a neodveze mě domů. Nakonec jsem to ale neudělala, páč jsem emancipovaná, a nepřesvědčila mě ani Inés.
Zřejmě mě považoval za osobu nesmírně zábavnou, protože se takřka každé mé větě – třeba "nerada se opaluju, mám krém číslo padesát" nebo "mám mladší sestru" – půl minuty smál a chytal se přitom za břicho, lámal v pase, případně mlátil do volantu, a když zjistil, že já se k jeho záchvatu smíchu nepřipojuju, zeptal se, proč na něj tak koukám.
Viděli jsme celkem dvakrát, podruhé v přístavu, kde mi půl hodiny ukazoval nějakou tribunu na nějakej závod v plachetnicích (je sailing ten sport s plachetnicema, ne?), ačkoliv jsem asi pětkrát řekla, že mě skoro žádný sport kromě hokeje nezajímá (ale to možná přeslechl v záchvatu smíchu z předchozí věty).
Do seznamu nejblbějších otázek (z nichž použil asi tři) přidal další: "Na co myslíš?" Kdybych chtěla, aby ostatní věděli, na co myslím, tak to řeknu nahlas, ne asi? Já nevím, ale zeptat se někoho, na co myslí, mi přijde nejen stupidní, ale zároveň drzý a nevychovaný. Co je komu po tom? Navíc téhle odpovědi by se zaručeně nesmál.
Poslední dvě hodiny jsem si představovala, že jsem v jeho nepřítomnosti. A nechala ho, ať nás fotí mým foťákem – kdybych nezachovávala zbytky anonymity, tak sem snad dám fotku, kde mám výraz k nezaplacení.
Nakonec došlo k té věci s oslintáním šatů a to už jsem opravdu myslela, že vezmu tu flašku od Heinekena a umlátím ho s ní. Může mi někdo vysvětlit, jaké myšlenkové pochody přivedou chlapa na nápad, zanechat ženské na bílých šatech uslintaný otisk?! Pokud mu ještě není víc než osmdesát?
Pokudivu to ještě nebyl vrchol. Ten nastal, až když jsem prohlásila, že o půl desáté musím být na večeři a on mi řekl, ať ho na ni pozvu taky, že by to seňoře, co u ní bydlím, určitě nevadilo. Nevím proč, ale jeho smích už nezněl tak upřímně, když jsem řekla, že nechtěla.
Neklamné znamení, že bych si neměla nic začínat s chlapy, jejichž jméno končí na "o." Čímž se počet použitelných Španělů redukuje na Javiery, Juany a Miguely.
A všechny tyhle ošklivé věci nemám na svědomí já, ale zlá a zištná Inés.

Dozrála jsem tedy k rozhodnutí, že když není s kým chodit na tahy, protože jsou buď všichni hned unavení nebo mluví německy, a jediní poníci, na kterých se mohu pokochat pohledem, jsou na obraze visícím v mém pokoji:

Poníci


budu tedy holt sama navštěvovat kulturní místa, fotit a říkat tomu, že jsem nezávislá.
Jedenáctého dne jsem se tedy vydala do Museo de las Bellas Artes, ačkoliv jsem znala pouze tři malíře. A poznala bych akorát Goyu. Ale tak bylo to zadarmo, že jo.
Kromě dvou obrazů byl celý Goya zrovna restaurován.
Nicméně... šla jsem přes park. A tam jsem pod stromem uviděla ležet jiné umělecké dílo. Bylo to tmavé a chlupaté a mělo to dlouhé vlasy. Tak mi řekněte, co jsem mohla dělat? Chvíli jsem umělecké dílo pozorovala z blízké lavičky. Umělecké dílo občas pozorovalo mě. Předstírala jsem, že si čtu (mapu), aby to snad nevypadalo, že nenažraně pozoruju cizího chlapa v parku. Po čtyřiceti minutách jsem si začala říkat, že si ho aspoň vyfotím, ale to už si mě naštěstí přišel očichat jeho pes a umělecké dílo mi přišlo nabídnout cigaretu.
Poník měl oproti původním plánům jednu odchylku – nebyl to poník španělský, nýbrž italský, ovšem do typického Itala měl daleko, neboť mluvil potichu, ve vlasech neměl kilo gelu a po jídle neodhazoval příbor různě po stole, ale odkládal ho na místa k tomu určená. Čerstvě vystudovaný architekt, ve Španělsku toho času hledající práci a učící se na DELE, aby dostal grant. Ale klidně to třeba taky mohl být Cikán živící se prodejem drog. Po tom jsem nepátrala. Ale podle knih v pokoji to fakt mohl být architekt.
A pak to každovečerní dilema, jestli španělská kuchyně s Mercedes nebo italská kuchyně. A to mi italská nikdy nijak zvlášť nechutnala. Ale když on vám tak vařil...! Obávám se, že pokud každý další chlap posune laťku o něco výš, dopadnu jako Kačátka – jako ideál si představuje chlapa, co je pěknej, svalnatej, hodnej, vtipnej a věrnej. Já doteď měla jen ty tři podmínky (aby loupal banán ze správný strany, nekousal si nehty a nelhal, když to není třeba). A teď ještě, aby uměl vařit. Protože mě to prostě strašně neba.
A ten servis:
Nechceš zmrzlinu?
Nebo ovoce?
Nebo pivo?
Tak já ti ho přinesu!
Nedokážu si představit ještě vyšší level, než když mi někdo přinese do postele pivo...
A ráno zamíchá cukr v kafi. "Este piso tiene cinco estrellas, sabes." "Sí, sí, all inclusive."
I tu snídani do postele – potom, co se vrátili jeho spolubydlící z dovolené – jsem mohla mít, tu jsem ale musela odmítnout, protože, znáte mě, musel by pak chudák vymalovat.

Když si vzpomenu, jak jsem, blbka, o půl noci chodila na zavolání kamsi pěšky. Příště nasrat. Dík, Inés!
Nakonec to vůbec nebyl blbej nápad, vytloukat klín klínem. Předchozí klín je blbeček, ať si ho klidně nechaj ostatní.

No, a pak jsem jela domů.

13 komentářů:



  1. chlapi se po tomhle výletě budou muset hodně snažit. teď už snad zbývá snad jen přinést do piva postel

    OdpovědětVymazat
  2. Zmrzlinu do postele????

    OdpovědětVymazat


  3. konečně dochází na má slova, že naše vila může být i v mé milované Itálii ;-)

    OdpovědětVymazat


  4. Já vím, že teď už se mnou na plachetnice nepůjdeš, ale nedokážu zareagovat ničím jiným než: jajajaja! a hehe!
    A taky "vítej zpátky do staré vlasti" :)

    OdpovědětVymazat


  5. Jen tiše závidím :-)

    OdpovědětVymazat


  6. letošek je, koukám, celkem poníkoidní.
    pulpo.

    OdpovědětVymazat


  7. johny: Takový lahátko plavoucí v pivu...

    galahad: Co? Lepší než chleba nebo bagety. To drobí a pak spát na těch drobcích... nebo si omylem šáhnout do mezery mezi matracema... fuj.

    kotě: Když on je ale spíš přes Míláno a Řím. Co se přece jenom víc hodí ta Valencie.

    Danae: S tebou bych možná i šla - důvěřuju ti, že bys mě neoslintala.

    guano: Pulpo snad ne.
    Bohužel všichni poníci jsou buď blbečci, anebo daleko.

    Jajaja: Tentokrát jsem náhodou byl přezodpovědná! Ani žádná infekce močových cest se nekonala.

    OdpovědětVymazat


  8. Má závist dosahuje obřích rozměrů:o) ale je moc fajn, že sis to tam užila:o)

    OdpovědětVymazat
  9. Já nevim...

    ...ani na drobcích, ani na rozkydlý zmrzlině jsem nespal.
    Ale přecijen mi přijde jednodušší vytřepat z prostěradla drobky, než jej praním zbavovat rozkydlý zmrzliny...

    OdpovědětVymazat


  10. na o nekončí eště david a martín...ale vlastně taky nic moc.to bude tim,že španělský poníci většinou prostě nefungujou jak by měli.

    OdpovědětVymazat
  11. Kopřivo,

    taky bych potřebovala Inés, nepůjčíš?

    OdpovědětVymazat


  12. Ness: Ale vrátit. Protože ačkoliv stále ještě nemám v zimním semestru kde bydlet a pořád mi chybí jeden podpis v indexu, tak od té doby, co mám Inés, mám život v některých ohledech opravdu jednodušší.

    OdpovědětVymazat