"Seš fakt moc hezká holka."

Já nevím, jestli je tohle to, co chci slyšet.

Ačkoliv minule mi k tomu bylo řečeno, že jsem i chytrá.

Přemýšlím, jestli mi to někdy k něčemu bylo.
Mám dojem, že kdybych byla hnusná, blbá a jednoduchá, jsem mnohem šťastnější. Nemohla bych si moc vybírat, nemohla bych moc přemýšlet, a tak bych se chytila každé příležitosti a věci prostě dělala. A asi bych se tolik nebála.

Víte, tenhle článek není o chlapech, i když to tak vypadá. To je jenom takovej bonus.


Minulý rok jsem od dubna do června byla hrozně šťastná. (Což je jako něco, když já tohle prohlásím, neboť jsem nevděčný parchant a zapomínám, že globálně vzato mi nic nechybí, protože hladovějící Afrika, Blízký Východ atd., no znáte to. Nemusíte mi to připomínat, jsem si toho vědoma.) Maximálně jsem se tady sem tam zmínila o Fidelovi, profesoru Slinovi nebo markraběti, aby blog neztratil imidž.
Nejdřív jsem měla před maturitou a jasně, že jsem byla chvílemi i hysterická, ale tak nějak jsem stejně věděla, že to zvládnu, navíc nás se spolužáky – i s těmi, kterým jsem tu věnovala tak krásné spoty – spojovaly všechny ty maturitní projekty, předmaturitní testy, neschopnost vedení říct nám, kdy třeba budeme maturovat... A pak jsem měla po maturitě a po pomaturitním večírku a měli jsme spoustu srazů "týden od maturity" apod., chodili jsem do školy za profesory, kteří nám říkali, že jim chybíme, a měli jsme se tak strašně rádi a mysleli jsme si, že na tom nic nemůže změnit, když najednou budeme studovat/pracovat v jiném městě a potkávat nové lidi. Dostala/skoro všichni jsme se dostali na školu, na kterou jsme chtěli, a před sebou jsme viděli jenom tu hezkou budoucnost a nikdo si nepřipouštěl, že by něco mohlo být jinak.
Snad poprvé v životě jsem neviděla sklenici prázdnou, ale plnou. Teď ji vidím spíš rozbitou.
A celý tenhle pocit štěstí byl zřejmě postavený na tom, že všechno zavánělo změnou. Změnou k lepšímu, jak jinak. A ta změna se nedostavila. Já vím, že nemůžu spoléhat na to, že nějaká změna se dostaví jenom kvůli mému hezkému zadku. Že se pro to musí něco udělat. A myslím si, že jsem se docela snažila. Za poslední půl rok jsem udělala několik věcí, které pro mě nebyly zrovna jednoduché. Tím ze sebe nechci dělat chudinku, protože pro někoho jsou zase těžké jiné věci, které jsou pro mě normální. Ale každý máme svoje nelogické neurózy, bloky a komplexy. A když je překonáme, tak máme (nevím, jestli oprávěný) pocit, že teď bychom za to měli dostat nějakou odměnu. A když ji nedostaneme, rozbije nám to sklenici.
Během toho půl roku se nezměnilo vůbec nic. Nepřišla změna k lepšímu, ale zřejmě ani změna k horšímu. Docela mě to děsí. Když říkám, že jsem stará, že mi už vlastně táhne na třicet, dělám si srandu. Ale já z toho mám vážně strach. Žiju teď skoro stejně jako když mi bylo patnáct. To už ve dvaceti nestačí. A co když se ve třiceti otočím a uvidím úplně to samé, co teď?
Jenže já už nevím, co mám ještě dělat.
Ačkoliv bych teď měla být hrozně spokojená, nemyslím si, že bych se kdy dřív cítila tak sama. Zase jsem četla to o hře na schovávanou: "... Už je tam dlouho a všechny ostatní se podařilo najít a u pikoly už ho brzy nechají plavat. Uvažoval jsem o tom, že zajdu k pikole a řeknu jim, kde se schovává. Taky mě napadlo, že to listí zapálím a vykouřím ho ven. Nakonec jsem jenom zakřičel z okna: "NECH SE NAJÍT!"
Já jsem se nechala najít. Několikrát. Ale neřekla bych, že to něco přineslo.
Víc by mi asi vyhovovala ta hra na sardinky: Víc než na schovávanou se mi líbí hra na sardinky. Při sardinkách se jeden člověk jde schovat a ostatní ho hledají. Kdo ho najde, vleze si k němu, a dál se schovávají spolu. Za chvíli se všichni schovávají namačkaní na jednom malinkém místě jako štěňata. A za chvíli se někdo začne hihňat a někdo jiný chechtat a všichni se najdou.
Jenže lidi si nechtějí hrát na sardinky. Aspoň ne se mnou.
Na začátku roku jsem tady taky zveřejnila ten slib, že se budu snažit míň se řídit heslem "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." A náhodou jsem se toho docela držela. Zřejmě k vlastní škodě. Je mi jasné, že by bylo praktičtější místo odstraňování následků rovnou odstranit příčinu. Tak si na sebe asi najmu nájemného vraha. Tajně, takže se pak chudák bude shánět po penězích.

Mucho tenemos en común. Máme hodně společného. To je na zápalkách Delta, kterými jsem si včera na balkoně zapálila cigaretu. Když nebudu počítat pár potáhnutí od Baličky cigaret, tak to byla první po roce a půl. Poslední camelka v balíčku, kterou jsem tam nechala "pro jistotu", kdyby mi někdy bylo mizerně. Jasně, že ještě bude hůř, ale nebojte se, odnaučený kuřák má železné zásoby.

Asi nemám společného s nikým nic.