Zápočty lidem dobré vůle

All I want for Christmas.

V pondělí ráno před odjezdem do školy jsem doma slavnostně prohlásila, že tenhle týden do hospody nejdu, neboť následky sobotní noci ještě nebyly zcela zažehnány. Inu, tátův kamarád slavil narozeniny. Bylo to fajn, ale byla bych ještě o něco šťastnější, kdybych si pamatovala cestu domů. (Otec prý také. Kdyby si pamatoval tu svou.) Proto taky nevím, kde jsem si odřela dlaň a vrchní stranu prsteníčku levé ruky. (Podle nejnovějších informací si strejné zranění přivodili i další dva účastníci. Shodní lidé také tvrdí, že jsem se údajně nemohla strefit do dveří, ale jelikož si na původ odřeniny taktéž nevzpomínají, rozhodla jsem se jim to nevěřit.) (A nepijte tvrdý alkohol, děti! Přede mnou v sobotu přistálo několik panáků, a jelikož jsem důvěřovala jejich čiré barvě, tedy že to bude něco, co mi neubližuje, vodka nebo slivovice, jsem je vypila. A pokaždé to byl bílý fernet!)

V pondělí odpoledne po zápočtu z Úvodu jsem Baličce cigaret a Pruhované navrhla hospodu. V aktuálním stavu jsem si nebyla jistá, zda by mou snahu o zachování psychického zdraví nezmařil večer se skripty na dějiny Španělska, byť by mi společnost dělal Filip II., co se týče bonmotů, Miloš Zeman španělských dějin.
Protože jako... představte si, že poserete zápočet z Úvodu do studia jazyka a to stylem, že vám každá otázka něco připomíná, akorát si nemůžete vzpomenout co! Aneb jak pravil kolega Japončík: "Nebylo to tak těžké, jak jsem předpokládal, ale ani tak lehké, jak bych potřeboval." A k tomu si představte, že několik dní předtím jste posrali zkoušku z latiny, protože jste sice všechno přeložili správně, akorát jste neuměli jediné vzory deklinace a on vám do zkoušky dal doplnit tabulku. A k tomu ještě někdo jen tak mimochodem prohodí, že támhleta se vlastně jazyky živí a s vámi si přišla, asi jen tak z prdele, vystudovat anglickou a španělskou filologii!
Abych to zkrátila – byla jsem v takovém stavu, že být mi o pět let míň, nakoupim si emo hadry, přes voko načešu patku a u zápěstí si uříznu ruku. A být mi o dvacet víc, začnu si psát zápisky jako peť... Bridget Jones. Jelikož mi je ale dvacet, šla jsem do hospody. (Irské, kde jsem potkala Big Translatora, u něhož zatím jediný (dobře, z těch z posledního týdnu, nebudu počítat zápočet z Mgr. Bez Vlasů, jo? Takhle to totiž vyzní líp.) zápočtů na anglistice nebyl úplný provar. Dočkat se v prvním kole ohodnocení překladu "fajn" je nad očekávání. Navíc mi ani neřekl, že tam mám sračky.) (Byť mezi obdobími "jsem dement, jsem dement, jsem dement, co tu dělám" a "třeba to půjde" se intervaly stále prodlužují, období první ve mně oproti očekávání evokuje spít katedra anglistiky. Ale to jsem ještě nedělala zkoušku z Teorie litaratury u docenta Recorrense, v ústraní přezdívaného "Ten debil.")
No, tak jsme byly v hospodě. V několika. Vedle toho, že mi Balička dala šňupnout tabáku, který mi z nosu padal ještě druhý den, jsme zase skončily u chlapů. Tentokrát bohužel u těch z katedry. Z obou. Pokudivu jsme se dostaly až k číslu pět, ve prospěch katedry romanistiky. V rámci vlastního dobra a dobra mých zápočtů doufám, že poblíž neseděl nikdo ze zainteresovaných (byť třeba jen oborem), neboť jsme všechny degradovaly na pouhé sexuální objekty. Ale zase to byla sranda...

Abych tedy dodržela vánoční mainstream – stav nakoupených dárků se dneska z "nemám ani jeden, ale už jsem koupila balicí papír" zvedla na "už mám skoro půlku, zbytek o víkendu." Počet upečených druhů cukroví je jako každoročně nula a odpověď na peťulčinu otázku (protože to Bobíka zajímalo) byla: "Ále, najdu si chlapa, co mi koupí nejdražší na trhu..." (Podívej, nemohla jsi nečekat, že zadržování komentářů nebude voda na můj mlýn. Já nejsem zlá, jenom škodolibá.) A co budu dělat, až budu mít děti, jejichž psychický vývoj by mohl být vážně narušen absencí vánočního cukroví? Pak z toho samozřejmě budu frustrovaná (42.komentář) a jinak taky budu trochu jako moje matka. (Ale jenom trochu!) Budu mít kamarádky, které to baví.
Ovšem, řekla bych, že pokud svou spotřebu vánočního cukroví srovnám s něčím jiným, tak správná otázka není, kdo mi bude píct, až budu bydlet sama, ale kdo mi sakra bude tahat ty basy piva, až budu bydlet sama?! Ale mohly by ty děti, že jo?
Jinak se neoklepávám při představě vlastních dětí, spíš při představě dětí cizích. A jejich výchovy. Jo, to jsem vám chtěla říct! Matky! Když svým synům strčíte do ruky hadr na podlahu, tak mu ta pracka neupadne. Další fakt, na kterém jsme se s Baličkou shodly. Nikdy, nikdy, nikdy nechceme chlapa, který nikdy nebydlel sám, ať si klidně říká, že doma neměl servis. Protože teď se dvěma takovými žiju. Ilustrativní příklad: minule jsme kupovala toaletní papír já. Předminule Káčátka. Předtím Sancha. Vlastně jsme ho vždycky kupovaly my. Až když jsme Kytaristu a Dreda nechaly sedět na záchodě se zoufalým pohledem upřeným na prázdnou ruličku, zřejmě si uvědomili, že ten papír na tom držátku neroste sám. Prostě dokud ho někdo nekoupí a nedá tam, tak tam nebude. Dva dny tedy na záchodě byly papírové kapesníky, protože ani jeden z nich si nějak nevzpomněl, že by bylo potřeba koupit toaleťák.

A na závěr, STAG hlásí: Ten-co-napsal-tu-knihu je také Ten-co-přečte-Kopřivin-rukopis-a-z-dějin-jí-dal-za-jedna. Ještě aby ne, když to byla jediná zkouška, po které jsem si nepřipadala jako debil. Teď se na to budu tak do půlnoci dívat.