neděle 10. prosince 2006

"V mlá-dí jsem se u-čil hro-ba-řem..."

Životní soundtrack našich dvou pánů ředitelů, markraběte a Kulhavce (dlouho jsem se bránila tuto přezdívku používat, ale svým chováním v posledním týdnu mi opět dokázal, že netřeba brát ohledy, takže žádný pan "MámDvacetTitulů", Kulhavec to bude. A kdybych byla hodně zlá, mohla bych z něj udělat i Bradavičnatce, vzhledem ke vzrůstajícímu počtu bradavic na jeho jazyku a s přihlédnutím k jeho zvyku při hovoru jazyk vyplazovat).
Kdybychom ve škole měli rozhlas, obsadila bych ho, a při každé další nesmyslné vyhlášce, nařízení či inovaci školních osnov z popudu našich dvou géniů bych tu písničku pustila.

Tak schválně, co myslíte? Známe už přesný termín předmaturitních testů? Muhehehe!!! Na nástěnce včera visel rozpis, kdo z čeho předmaturitní testy píše, asi kdybychom náhodou zapomněli, z čeho maturujeme. Ale kdy... Ne, už se nebudu smát. Zeptala jsem se proto procházející profesorky Engelhartové (fakt vypadá jako blond kopie té komisařky z Kobry 11!), která mi se přede mnou sice chtěla schovat, ale jelikož má asi metr devadesát, nepodařilo se jí to, a tak musela s pohledem upřeným kamsi mimo mě přiznat, že "Kulhavec už na tom pracuje a snad zítra". Na dnešek jsem si samovolně udělila studijní volno (asi abych o tom mohla blognout) a čekám na SMS od těch pěti lidí, kteří si studijní volno neudělili a hlídkují před nástěnkou. Nepřekvapí mě, když nám rozpisy pošlou o půlnoci emailem, což bude situace poněkud prekérní, protože mailovou adresu jsem jim sice dala, ale oni nebyli schopni ji správně přepsat do počítače a já jsem se nenamáhala je opravit, protože i tak furt musím vysypávat z koše spamy.

Včera jsme se k tématu předmaturitmích testů dostali s Fidmanem (o kterém existuje velice pozitivní zmínka v článku o stužkovacím večírku, který už mám měsíc a půl rozepsaný) a i zeměpisáři někdy pronášejí moudra: "Když se v relativně mladém věku setkáte s relativně velkým množstvím idiotů, získáte tím neocenitelné zkušenosti a hlavně nadhled nad dalšími idioty, které budete potkávat celý život. Někteří lidé prostě nejsou schopní sebereflexe, nikdy nepřijmou kritiku a vy s tím nic neuděláte. Můžete si o tom jenom myslet, co chcete."
A nejlepší je, že pak nastane chvíle, kdy jim to budete moct i říct. Ne že by to snad pochopili... I když mě napadá spoustu věcí, které bych markraběti a Kulhavci chtěla říct, stejně vím, že to neudělám. Ne proto, že budu mít strach, neudělám to ze stejného důvodu, z jakého jsem na konci ZŠ neposlala do prdele profesorku Bohumilu, ačkoliv jsem to čtyři roky plánovala. Kvůli profesorce Bohumile jsem ještě v patnácti letech byla schopná ráno předstírat bolesti hlavy, břicha, zubů, vlasů... Abych nemusela na hudebku. Někdy jsem dokonce na jednu hodinu "ztrácela" hlas. Abych nemusela zpívat. V mém případě "zpívat". Je s podivem, že jsem se svým "hudebním nadáním" skutečně pět let hrála na klavír a na flétnu. Bohumila mě strašně ráda nutila zpívat duety s Jonášem, který chodil do Boni Pueri. Spolužáci, kteří uměli zpívat, mohli odzpívat jen jednu sloku písničky, my, nenadaní, všechny. Bohumila nebyla jenom příšná, ona byla zlá. A měla školní sbor přezdívaný "Vytřenka". Měl strašné kroje složené z blůzy zelené barvy nejvíc ze všeho připomínající vyzvracený zelený toaletní papír, neforemné bílé sukně, bílých ponožek a sandálí. Když někdo ze sboru odešel, už nikdy neměl jedničku z hudební výchovy (ale to já taky ne, že ano). Ale kdo vytrval, tak, slovy Bohumilinými: "Tomu, kdo chodí do sboru, nenadržuju, jenom u mě má imunitu."
Maximálně odpor, na který jsem se zmohla, byl, když jsem v osmé třídě zarapovala "nýč-ko-už-dlou-hej-čas-nesly-ším-ptáč-ka-hlas" a v deváté třídě prohlásila, že zpívat prostě nebudu a nechala si napsat pětku. Jistěže jsem Bohumilu v červnu nikam neposlala. Ta patetická atmosféra loučení, dramatické slzy prolévané nad rozdělením třídy, která se devět let vzájemně nesnášela, a z níž kvůli jisté formě šikany dva lidé odešli. V takové atmosféře se Bohumily do hajzlu neposílají.
A jelikož za půl roku ta atmosféra bude stejná, nevykážu tam, kam bych chtěla, ani Kulhavce s markrabětem. Ale nashledanou jim neřeknu. Zase tolik se atmosférou strhnout nenechám.
A vlastně by mi jich mělo být líto. V relativně mladém věku totiž nepotkali své relativní množství idiotů, a proto nemohli získat patřičný nadhled a aspoň minimální schopnost sebereflexe, a tak se stali idioty, kteří jsou nám zdrojem užitečných zkušeností.

Ráda bych řekla, že je to začarovaný kruh, ale není. Protože poslední dobou mám dojem, že kruh se porušil, když jsem někde ztratila ten nadhled, o kterém jsem přesvědčená, že tu ještě před rokem byl. Když čtu články o škole, které jsem psala ve druháku, možná ještě ve třeťáku, tak se bavím, někdy se i zasměju. Když si čtu články z konce minulého roku a z oktávy, vidím v tom jenom únavu. To, že se už nerozčiluju, není důsledkem nadhledu, ale jakési otupělosti. Už jsem z toho všeho unavená. Pořád dokola ty samé problémy s těmi samými lidmi. A zas další a další noví lidé, kteří nechápou, že tohle se opravdu děje, požadují vysvětlení, které taky nemůžou pochopit, protože viz naše maturitní stužka. Už prostě nic neočekávám – nic, co se v našem ústavu stane, mě nemůže překvapit a ten pocit je hrozně únavný. Třeba zítra – kolik lidí asi zjistí, že má psát dva testy najednou, nebo že má psát test z předmětu, ze kterého vůbec nematuruje. My už se nedohadujeme, jestli se to stane, my jenom přemýšlíme, komu se to stane.

Dostali jsme se do stádia, které Degenka popsala už ve třeťáku, když profesoru Jabkovi odpovídala na otázku, co tady vlastně dělá: "Já? Já tady čekám na maturitu."

Žádné komentáře:

Okomentovat