Jak jsem se asi stala zakázaným autorem

Školním. A také nastínění projektu DSJG.

Jestli jsem v našem ústavu měla na něco štěstí, tak to byly češtinářky. Ta první – shodou okoností VB – mi pomohla, abych nezpychla a abych si snad nezačala myslet, že když mi něco jde, tak to znamená, že se nemůže najít někdo, kdo zařídí, aby mi to nešlo.
Díky té druhé – říkejme jí třeba Vondra – zase nemusím psát politicky korektní slohovky. A psát politicky zcela nekorektně mi umožňuje fakt, že Vondra nepatří k profesorům, u kterých je vrcholem invence zadání "Co jsem dělal/a o prázdninách", při čemž nemají jako jejich trapní kolegové na mysli prázdniny letní, nýbrž prázdniny zimní.

Možná jsem jen neobvykle blbá, anebo to je opravdu intuice, která pozná, jakým profesorům se dá věřit. Intuice vypěstovaná za pomoci růžovocidů, markraběticidů, mcmackocidů a jiných sajrajtů. Třeba u takové magistry Ploché mám dojem, že i kdybych se co pět minut vrhala k zemi s výkřikem "markrabě je veliký a VB je jeho prorok" nebylo by to dostatečné prokazování úcty autoritám. Zato u Vondry, která je schopna přijít do třídy a se slovy "pan ředitel říkal, že podle účtu za elektriku pak dostanem prémie" zhasnout a vůbec nechává i jiné indicie, že co se vedení týče, jsme na naladěni na stejnou vlnu, si jeden může dovolit... třeba napsat reportáž o návštěvě naší školy z nezainteresovaného pohledu zvenčí.

Já vím, že dávat na blog slohovky je skoro stejně trapné, jako umístit k příspěvku anketu "o čem byste chtěli, abych psal/a?", ale zachvátila mě mohutná touha dokázat vám, že to, co zde píšu je pravda a nic než pravda, protože někomu, kdo v tom taky žije, bych přece lhát nemohla...

Materiály doporučené k prostudování ještě před přečtením:
Veřejné domy, jejich využití a zaměstnanci
Pojednání o tloušťce toaletního papíru
Hloubkový průnik do psychologie reality show


Jeden den v PSÚPSI aneb kdo nepoznal, nepochopí

V prvním díle našeho nového cyklu reportáží z prostředí českých středních škol vás zavedeme do PSÚPSI – Prvního soukromého ústavu pro snižování inteligence, jehož jméno se však – pokud bude autoritami schváleno – v dohledné době na žádost ředitele změní na Gymnázium Kam Chodila Miss World.
Jako průvodkyně místem, které důvěrně zná, se mi nabídla studentka čtvrtého ročníku, jež si však přála zůstat v anonymitě. Její přání budu respektovat, a proto o ní budu psát pouze jako o slečně J.

Se slečnou J. jsem měl smluvenou schůzku ve tři čtvrtě na osm přímo před budovou školy, která byla předmětem mé zvědavosti. Slečna J., dívka malého vzrůstu a mdlého pohledu, na mě čekala skryta ve stínu pralesa vyhřezávajícího z útrob školního pozemku a s několika dalšími osobami s obdobnou apatií v očích si dopřávala ranní cigaretu. Hlouček mě ihned přijal mezi sebe, jen vysoká dívka, která se představila jako A., si mě podezřívavým pohledem změřila: „Ty nebudeš od nás, co?“
Až později jsem pochopil, že student PSÚPSI se pozná na první pohled; svěšená ramena, letargický pohled a vlasy sem tam prokvétající stříbrem. „Holky, co tu jsou už od tercie, si od čtrnácti musí barvit vlasy.“ prozradila mi slečna J., když jsem se otázal na některé specifické znaky studentů PSÚPSI. „Na tak mladý organismus je taková míra ironie a cynismu prostě příliš velká zátěž,“ vysvětlila mi později školní psycholožka, která si taktéž nepřála být jmenována, původ těchto jevů.

Jedna za dvacet

„Co je to?“ zarazím se ještě před vstupem do školy s pohledem upřeným na jakousi krabičku, na níž září časový údaj 13:21. Slečna J. se rozpačitě podrbe na hlavě. „Mám dojem, že to kdysi bývalo na čipové karty – jako pro vstup, rozumíš.“
„A fungovalo to rok,“ vstoupí do našeho rozhovoru dívka, kterou podle čerstvě obarvených vlasů identifikuju jako jednu z těch, které jsou na PSÚPSI od tercie. „A 13:21 je čas, kdy veškerá logika tohle místo opustila.“ Chci se zeptat, jak je možné nechat si nainstalovat čipový systém a pak ho nepoužívat, v tu chvíli ale apatii v očích slečny J. vystřídá děs. Ukáže kamsi nad svou hlavu, kde spatřím kameru, jejíž čočka se upírá přímo na nás. "Velký bratr nás vidí," zašeptá. Chápavě přikývnu a následuji slečnu J. do vymrzlé chodby se skříňkami, kde jsem posléze svědkem toho, kterak se dá přežít náraz několikakilové učebnice fyziky do lebky. „To se tu stává běžně?“ táži se slečny J., která ze země sbírá mimo učebnice fyziky i několik dalších. „Jenom těm, co maj metr padesát a skříňku až nahoře,“ vztekle zasupí v odpověď. Vymrzlou chodbou se skříňkami pokračujeme do stejně vymrzlé chodby bez skříněk. Zachumlám se do kabátu. „To nic,“ uklidňuje mě má průvodkyně, „zadejcháme si třídu. Topit se tady začíná tak v prosinci. Musí se šetřit. Proto taky nesmíme moc svítit a kopírovat.“
„Mladíku,“ zastaví nás přísný hlas. „Vy nemáte přezůvky?“ Octnu se tváří v tvář elegantní dámě – a nedá mi, abych pohledem nezabloudil i k jejím neméně elegantním koženým lodičkám. Zřejmě nový druh přezůvek. Incident je nakonec ukončen tím, že zaplatím čtyřicet korun jako pokutu za nepřezutí. Slečna J. mi vysvětlí, že oficiální výše pokuty je pouhých dvacet korun, ovšem prakticky se asi platí dvacet korun za každou nepřezutou končetinu. Několik rebelantů z řad studentů se chce pokusit o zjištění skutečného způsobu vyměřování pokut a nechat se chytit pouze s jednou nohou nepřezutou. V souvislosti s nespravedlností vybírání pokut za nepřezouvání se mi jeden nejmenovaný student zmínil o další křivdě, kterou studenti cítí – tentokráte kvůli mravencům: „Mravenci navštěvují naši třídu a hlavně oblast okolo odpadkového koše každý rok od dubna do září. Mravenci nejsou přezutí. Mravenci nemají povolení k opuštění školní budovy. Mravenci nemají zaplacené školné. A nic se neděje. Tak co je tohle za spravedlnost?“
V rámci objektivity jsem chtěl získat i vyjádření ředitele PSÚPSI, ten mi však přes svou zástupkyni vzkázal, že nemá čas řešit mravence a mám se obrátit na školníka. Zřejmě si mě spletl se studentem, neboť těm ohledně migrace mravenců údajně doporučuje to samé.

Vejce nebo slepice?

Během velké přestávky, kdy vyměňuji kazetu v diktafonu, abych mohl zaznamenat hádku, zda ve třídě udržet teplo, či čerstvý vzduch, zaregistruji na školním pozemku něco, co bych na takovém místě nečekal; po trávníku kráčí pták. Za ptákem se plíží zajíc. A za zajícem se plíží kočka. A za kočkou se plíží dvě postavy, prokazatelně rodu Homo sapiens sapiens. „Profesoři,“ vysvětlí slečna J. „Ředitel jim zakázal kouřit, takže musí do křoví.“
V druhé půli přestávky mě má průvodkyně pozve na svačinu do automatu. Nemohu si nevšimnout, že oba dva automaty – jak na jídlo, tak na pití – jsou barevně perfektně sladěny s okolními stěnami, tedy zeleným a žlutým sektorem. Nikdo mi však není schopen zodpovědět, zda byly automaty nabarveny po vzoru stěn, či stěny nabarveny po vzoru automatů. Na PSÚPSI je tato filozofická otázka stejně neřešitelná jako pro lidstvo otázka, zda-li bylo dřív vejce nebo slepice?
Slečna J. mě provádí po škole. Když míjíme nástěnku, nedá mi, abych se nezeptal: „Co znamená verze 5/2006, platí do 15.10.?“ Šum kolem mě utichne. Z pohledů, které na mě okolostojící vrhají, mi běhá mráz po zádech. I slečna J. mírně zbledne. „To neřeš. Prostě kdo nepoznal, nepochopí. Věř mi. Máme to i na maturitních stužkách a ty vždycky hlásají pravdu.“


Pravda, pravidelní čtenáři možná postřehli, že něco chybí. Že toho chybí dost. Jenže... zaprvé už se mi chtělo spát a zadruhé to měla být reportáž, nikoliv epos, jehož rozsah rovná se rozsahu Ilias a Odyssey na druhou.

První čtení proběhlo v přítomnosti praktikanta zvaného Pošuk. Před rokem jsme ho měli na několik hodin ZSV a nevím, co si o tom pánovi mám myslet – nějakým záhadným způsobem se mu podařilo ke stoikům zatáhnout Marxe a přitom v komunálních volbách kandidoval za Evropské demokraty.
Z mé reportáže byl poněkud rozpačitý (jak mi potom Vondra vysvětlila, zřejmě proto, že dle jeho názoru se má respektovat i vedení při nejmenším dikutabilních morálních kvalit, ale na tohle už jsem asi stará) a nesměle poznamenal, že mu možná vadila ta větší než mála míra ironie. Což mi připomíná problém, kterém budu čelit u maturity, jestliže žádné z nabízených témat nebude kompatibilní (proč dneska používám takový slova? Že by se na mě začalo podepisovat vzdělání? To snad ne!) s ironií. Po dvou letech blogování už asi bez ironie nedokážu napsat ani vlastní strukturovaný životopis a něco mi říká, že odevzdat úvahu na téma "Význam Evropské unie pro světový mír", kde bude každá druhá věta myšlena ironicky, asi není nejlepší postup, jak odmaturovat.

Slohové práce se většinou odevzdávají vedení na kontrolu. Vondra mě dnes poprosila, zda by si slohovku nemohla nechat a zároveň podotkla, že mou práci ke kontrole neodevzdá. V tu chvíli mi došlo, že na tento drobný detail jsem zapomněla a že sedm (!!!) měsíců do maturity je přece jenom na některé věci ještě dlouhá doba... Zároveň mě však napadlo, že až budu pryč, mohla by moje slohovka Vondře naprostou náhodou zapadnout mezi jiné slohové práce ke kontrole... No nic. Každopádně by mě zajímalo, jestli by mi ředitel mohl zakázat psát slohovky, případně zilegalizovat jejich veřejné předčítání. (Aby bylo jasno, já tohle nemám ráda tak moc, jak to vypadá – vždycky mám pocit, že vlastně vůbec nejsem tak vtipná, jak jsem si myslela, že jsem, když jsem to psala, a že se nikdo smát nebude. A taky že je ve třídě určitě někdo, kdo se ptá, proč se čte zrovna tohle. Jenže i profesorka si myslí, že jsem větší machr než Cyril s Metodějem dohromady, a tudíž se posledních sedm minut budeme věnovat mému dílu a né hlaholici, víme :o) ).

A o DSJG až někdy jindy. Být unavený a muset dopít to víno. (Dobře, nemuset, ale chtít). Zatím můžete hádat, co to DSJG je. Kdo uhodne, nebo bude aspoň nejblíž (protože si myslím, že neuhodne nikdo, tak perverzní nejste), tak tomu do příště vymyslím nějakou cenu (podle toho, kdo to bude).