Tak jsme došly

Nazdar, babi

Je to starej a trochu primitivní vtip:

Jdou slepý a jednooký lesem na návštěvu k babičce, když jednookému vypíchne oko větev. „Tak jsme došli,“ prohlásí. „Nazdar, babi,“ reaguje slepý.

Nevím, proč mě ten vtip napadl v souvislosti s mojí matkou.

Na blogu je jenom pár příspěvků, které by byly o ní nebo ji zmiňovaly, ale díky jednomu jsem našla autora komentáře, který mi zní  v hlavě už řadu let:

Jedna kamarádka byla u psychologa poradit se, co je špatně, když v některých situacích téměř nenávidí svou matku. Několik situací popsala (podobné tvému psaní) a ten OSVÍCENÝ MUŽ pravil: "Víte, některý ženský sou prostě krávy...a vedle toho shodou okolností i matky, což jim jejich blbý vlastnosti nijak neubírá.“

Jarko, nepamatuju si, kdo jsi, ale díky!

Jako krávu moji matku označíte, když vám povyprávím pár historek. Ale za tou krávou je mnohem komplexnější příběh.

Já to svojí mámě nevyčítám. S tím, co vím dnes, z vlastní zkušenosti, kterou jsem udělala s Chlapcem, i ze zdrojů, ze kterých jsem čerpala na cestě ho definitivně opustit, vím, že z toxického dětství s mým dědou, jakkoliv mě jeho povaha poznamenala jen minimálně a můžu o něm vykládat spoustu zábavných historek, nemohl nikdo vyváznout tak úplně normální.

Máminu bratrovi se to povedlo o něco líp, ale já nebudu soudit, jestli to, co moji mámu potkalo a formovalo dál, jí mohlo pomoct se v určitou chvíli rozhodnout, že taková nebude.

Nezlobím se na ni, beru to jako fakt, se kterým jsem se musela sama nějak vyrovnat, ale nikdo se ani nemůže zlobit na mě, že už prostě dál nechci. Když vám někdo opakovaně nasere na hlavu, taky si to po stopadesátý s úsměvem neotřete, neřeknete si, že za to nemůže, a nepočkáte, až to udělá znova.

Nemůžu říct, že by na mě byla taková vždycky. Ještě ze třetí třídy si pamatuju, že mi nechávala ve svačině vzkazy a jak se mi po ní ve škole stýskalo. Řekla bych, že se to začalo lámat zaprvé s tím, že se narodila sestra, vzhledem k věkovému rozdílu mnohem tvárnější materiál, navíc na rozdíl ode mě společenská a prokazující nějaké inklinace k něčemu, čím by se matka mohla pochlubit (ve druhé třídě ségra vyhrála soutěž v kreslení, mě v jejím věku vyloučili pro neschopnost z tanečního kroužku). Zadruhé s tím, že jsem začala oponovat a zpochybňovat její verzi reality.

Jedna z mých prvních vzpomínek je z chalupy. Syn od kamarádů z údolí si k nim vzal přítelkyni. Zůstali na chalupě, zatímco ostatní šli do hospody. Cestou zpátky jsme jen já, matka a ségra procházely kolem jejich chalupy, kde bylo zhasnuto. „Nesvítí se, co tam asi dělaj, hahaha,“ pronesla matka. O den později se všichni sešli u nás na chalupě. Matka, která si myslela, že už spím, vykládala včerejší historku, kterou zakončila: „… a Žena povídá: Nesvítí se, co tam asi dělaj, hahaha.“ Zvedla jsem se z postele s tím, že to přece říkala ona. Přede všemi to popřela a odvedla řeč jinam.

A zatřetí si myslím, že ji muselo strašně srát, že jsem si svou mateřskou figuru místo ní našla v babičce. Zpětně myslím, že litovala toho, že to nezarazila, ale vzhledem k tomu, že jsme bydleli v jednom baráku, který byl navíc babičky, to asi moc nešlo. Proto se o ní jako o tchyni nevyjadřovala hezky. Tady uznávám, že můj pohled může být jiný než pohled snachy, ale na tu despotickou tchyni-generála si nevzpomínám. Konec konců i moje druhá babička, ta z matčiny strany, se nechala slyšet, že její dcera se dobře vdala a její zeť se špatně oženil.

Historkami, které si máma upravila, aby z nich vyšla lepší a ostatní jako idioti, je prošpikované celé moje dětství. Od drobnůstek, jak se sestrou večeříme každá dvě balení chipsů a potom si stěžujeme, že nezapneme džíny (chipsy večeřela ona, aby jim následně šla prstem do krku pomoct ven), po černocha, který se živí prodejem bot a ségra s ním ve Francii chodí. Některé historky neměly žádný reálný základ, jiné byly překroucenou verzí toho, s čím jsme se jí svěřily. Časem jsme se jí samozřejmě přestaly svěřovat s čímkoliv.

Když jsem dostala první menstruaci, neřekla jsem jí to, protože jsem očekávala, že by z toho udělala historku pro svoji třídu a všechny kamarády a známé o tom, jak jsem za ní přiběhla s krvavýma rukama a přesvědčením, že umřu, ptát se, co se mi děje. Brala jsem jí množství vložek tak, aby to nebylo poznat, a jinak jsem si do kalhotek cpala toaleťák (hádáte správně, jsem velkým zastáncem menstruačních potřeb ve školách).

Když se naši rozváděli, byly jsme i se ségrou plnoleté a já na výšce, i tak ale matka pustila do oběhu historku, že bychom hrozně rády bydlely s ní, bohužel to nejde, protože se svým novým přítelem má malý byt (nový přítel bude každou chvíli druhým bývalým manželem).

Když jsme se rozešli s Chlapcem, došlo mi, jak moc se spolu spřáhli, když na mě s několikaměsíčním odstupem vytáhl něco, co jsem mezi čtyřma očima řekla jen matce (v konverzaci na téma, se kterým přišla ona).

Když  se poprvé potkala s Přídem, vyzvedávali jsem u ní Sucháče. Příde šel odnést věci do auta a u toho auta, dvacet metrů od zavřených dveří do obýváku, kde jsme byli, si zapálil. O den později mě Chlapec žádal, aby Příde před Sucháčem nekouřil.

Když mě Příde požádal o ruku, neřekli jsme to rodině hned, ale Chlapec a Příde mají jednoho společného známého, se kterým byl shodou okolností zrovna Chlapec na kole. Někde se jim ovšem v překladu a v alkoholu ztratilo, že se jednalo o zasnoubení a ne o svatbu, takže Chlapec začal mého otce přes noc spamovat, že jsme se tajně vzali a neřekli jsme to ani rodičům. Jelikož to tímhle způsobem propálil, tak jsem do našeho rodinného chatu poslala fotku prstýnku s vysvětlením. O pár hodin později mě Chlapec konfrontoval s print screenem z rodinného chatu, který musel mít od matky, protože nikdo jiný tak blbý v tom chatu nebyl.

Když jsem na dědově oslavě narozenin byla se Sucháčem a počínající horečkou (svojí) a když mi v podstatě sdělila, že si ho vezme na noc, souhlasila jsem. Ségra mi pak prozradila, že verze matky, kterou předložila sestře i strýci a sestřenici s rodinami, kteří u ní spali, byla, že se těšila, jak se konečně vyspí a já jsem jí nacpala dítě.

Když se se mnou na dědově pohřbu strýc ani sestřenice téměř nebavili, pochopila jsem, že to zřejmě nebyla jediná věc, kterou jim řekla.

Když jsem vloni v létě slavila u táty na zahradě narozeniny, zmizela na několik desítek minut se Sucháčem, který za mnou následně přišel s replikou, která rozhodně nebyla z jeho pětiletého mozku: „Maminko moje milovaná, nevadilo by ti prosím, kdybych šel spát k babičce?“ Měla jsem říct, že vadilo? No, měla. Následně matka nemohla trefit branku a opakovaně ji hledala tam, kde už přibližně dvacet pět let není. Příde mě pak upozornil, že za dvě hodiny zvládla vypít tak lahev a půl prosecca. Druhý den jsem vyzvedávala Sucháče, který koukal na film na tabletu.

Od té doby u babičky sám nebyl, dala jsem si vždycky pozor, aby spolu nezůstali o samotě a případné diskuze o neplánovaném přespání jsem utnula ještě ve chvíli, kdy jsem tím nezkazila Sucháčova očekávání. O naší přítomnosti v Salónu republiky o víkendu jsem ji informovala na poslední chvíli, aby byla vyšší šance, že nebude mít čas ani na odpolední návštěvu. Vzhledem k tomu a asi i vzhledem k tomu, že poslední půl rok řešila svůj druhý rozvod, mi volala minimálně a jí taky. Nechtělo se mi, strašně se mi nechtělo. Naposledy jsme se viděly o Vánocích, kdy jsem zjistila, že jsem si celou akci, aby se obě kozynažraly a já jsem zůstala celá, mohla odpustit, protože matka už byla dávno dohodnutá s Chlapcem, že k němu mezi svátky přijede.

Nechtělo se mi volat jí ani na začátku února, ale usoudila jsem, že po zápisech přece mám s učitelkou první a druhé třídy společné, bezpečné téma, neasi.

Prvních zhruba deset minut asi bylo. Potom mě učitelka první a druhé třídy, tedy prakticky někdo, koho bych měla v dohledné době svěřit své dítě, odrovnala prohlášením:

„A víš, co mě nejvíc sere? Že ti Ukrajinci, co tady jsou na ubytovně, budou zabírat místo českejm spádovejm dětem, co se třeba v losování nedostanou. Plus mi na zápis přišli dva smradlaví negři, co neumí pořádně česky…“

Následoval monolog hodný spodních patrech sociálních sítí Tomia Okamury, který jsem, zamrzlá, nebyla schopná zastavit. Tímto způsobem si mě načala a pak se se mnou pustila do diskuze.

Tady si dovolím krátkou vsuvku pro ilustraci, jaká je matčina schopnost argumentace: Když se Chlapec rozhodl pro střídavou péči, prezentovala mi na příkladu rodiny jednoho svého žáka podle ní nejlepší možný model: Oba jeho rodiče mají nové partnery, se kterými mají děti. S těmito rodinami každý žije ve svém domě a v původním době žije společný syn, u kterého se střídají. Kromě toho, že pochybuji o existenci toho žáka, tak po částečném proniknutím do bizarní mysli svého ex, jsem ochotná pracovat i s teorií, že věřil tomu, že bych někdy byla ochotná přistoupit na to, že – především přes zimu, kdy mu v jeho baráku s vytápěním na tuhá paliva bez přikládání co dvě hodiny mrzne prdel – se na polovinu času, který tráví se svým dítětem, nakýbluje do bytu, který jsem koupila já a hypotéku splácela sama i během rodičáku, kdy mi na dítě přispíval čtyři tisíce (z původních pěti, protože „po úplném odstěhování má teď náklady na dojíždění“) a já se odsunu někam do podnájmu. Ale třeba mu křivdím a někoho, kdo prohlásil, že „čas se Sucháčem bude trávit u mě v bytě, ale jenom, když já tam nebudu“, tohle vůbec nenapadlo a nenaočkoval moji matku, aby se mi pokusila implantovat tuto myšlenku. Nicméně, když jsem se jí zeptala, jestli to znamená, že polovinu času nejsou s rodičem ty ostatní děti nebo jestli je vždycky spakuje a odstěhuje a co tomu ty děti říkají, neměla co odpovědět, bo ji na to asi Chlapec zapomněl připravit. A takto vyzbrojená se se mnou pustila do diskuze na téma současného školství:

„A jak se to ty děti jako mají naučit, když s nimi rodiče nebudou dělat úkoly a nevysvětlí jim to doma?“ – „No já nevím, mami, nemohla by je to třeba naučit ta učitelka?“

„A ty Ukrajinci a ty dva smradlaví negři ve školce ještě po roce pořád neumí pořádně česky a nezapojují se do aktivit.“ – „A nemyslíš, že to je třeba chyba učitelek, pokud po roce nedokázaly s dětmi pracovat tak, aby se posunuly?“ (Protože přirozeností každého pětiletého dítěte je být stranou kolektivu a s nikým se nebavit.)

„A ta ukrajinská holka prostě odmítla to písmenko napsat, tak jsem jí řekla, ať si dělá, co chce.“ – „Není náhodou tvoje práce naučit psát všechny děti?“

(Tady bych podotkla, že bych si i ráda poslechla argumenty přímo od zdroje. Kdyby to byly argumenty. Vážím si každého učitele, který se snaží dělat svou práci dobře, ale náročností a zodpovědností profese nejde donekonečna omlouvat, kolik z nich zůstává v roky překonaném systému, protože je to pro ně tak pohodlné.)

Co se ke mně dostalo s odstupem asi dvou týdnů při návštěvě Salónu republiky? Při telefonátu jsem matce řekla, jak mě štvou ti Ukrajinci, kteří Sucháčovi zabírají místo na základce, a křičela jsem na ni, jak jsou učitelé líní a co by ještě chtěli.  

A mně v tu chvíli nerupla cévka, nerozčílila jsem se, neměla jsem potřebu nic korigovat, ségře jsem poděkovala a rozhodla jsem se, že to byl náš telefonát poslední. Žádný překonávání nechuti zvednout telefon, konec ostražitosti, co řeknu, aby to nebylo překrouceno a použito proti mně, žádná snaha utajit, že jsem v Salónu republiky, abych nemusela vysvětlovat, proč jsem se neozvala. Prostě no contact, no stress.

Jeden z  příspěvků o matce na blogu jsem uzavřela: A pokud udrží tuhle tendenci a poroste z ní dál něco jako jsem já, tak co bude mít matka? Dvě zatvrzelé dcery, které si s ní nemají co říct. Gratuluju, mami. Ale nedá mi to, abych neutrousila poznámku, že co sis zasela, to taky sklidíš.

O dvacet jedna let později můžu říct: Tak jsme došly.

Jediný problém spočívá v tom, že Sucháč na to odpovídá: „Nazdar, babi.“

Protože jediné období od mých pěti let, kdy jsme s matkou vycházely, bylo čtyři až pět let zpátky, kdy byla moje jediné hlídání. V době covidu, když probíhala výuka online, za mnou jezdila do Salónu republiky, ona dopoledne učila, odpoledne si vzala Sucháče a já šla do práce. Byla moje jediná možnost se dva roky vyspat osm hodin v kuse. Večer jsme spolu pily víno

Sucháčovi se samozřejmě propsal čas u babičky, její non-stop pozornost a rozmazlování. V pořádku. Od toho babičky jsou. Ale tahle babička ho taky učí aktivně lhát, manipuluje s ním, pravděpodobně volila SPD a hlavně - babička tu náklonnost necítí, ona ji hraje. A bude ji hrát velmi přesvědčivě, ale jenom do okamžiku, kdy jí bude sloužit jako doplněk k jejími sebeobrazu skvělé babičky.

Je to jako s její překroucenou realitou a bájením, kdy svým historkám opravdu věří, aby si uchovala svůj sebeobraz a nedochází jí, že ostatním lidem tím způsobuje problémy. Kolikrát slíbila věci, které nikdy nemohla splnit, lidi čekali a ona svůj slib buď nechala vyšumět nebo se vymluvila na externí okolnosti, ale jinak by to samozřejmě hravě zvládla. Radši poradí úplnou blbost, než by přiznala, že neví (Chlapec například přišel s tím, že u zápisu vůbec nemáme říkat, že žádáme o odklad… Žádost o odklad se předkládá při zápisu). A je to přece paní učitelka, tak ta ví, co říká, že jo.

Mohla bych se tvářit, že jí Suchej únor nechci dávat z morálních důvodů, protože nechci, aby moje dítě bylo vystavované názorům, že Ukrajinci někomu zabírají místo, a narativu o smradlavých negrech, co se nechtějí učit česky. Dokonce bych to mohla zdůvodnit jejím pitím, ale moje matka vždycky byla vysoce funkční alkoholička, pije míň než dřív a nemyslím si, že by Sucháče ohrozila.

Ale já s ní nechci komunikovat. Nechci si s ní domlouvat termíny ani se s ní vidět na těch deset minut při předání. To si může vyřídit Chlapec, se kterým očividně vychází líp než se mnou, a Chlapec si může odkrojit ze svých padesáti procent trávených se synem, a věnovat je babičce. Sucháč je chytrý dítě. Věřím, že mě pochopí. Když ne teď, tak později.

Na závěr se mi vybavuje reklama Kofolu.  Ale jenom na část: „Ne ne, já nemusim…“