Vánoce jsou pro děcka

Vývoj vztahu k celeru

Můj vztah k tomuto svátku prošel těmito třemi fázemi:

Fáze 1: Demo: Dětství. Vánoce jsou kouzlo, dárky nosí Ježíšek a cukroví se peče samo. Miluju je.

Fáze 2: Hodnocení produktu: Puberta a post-puberta. Koledy v listopadu jsou trapné, stromeček stačí umělý a fakt ho musím zdobit já? Ať to udělá ségra, já zdobila loni. Pivo máme kde?

Fáze 3: Excel: KPI, logistika, deadliny, rozpočet. Od příštího roku vánočnímu Excelu přibyde ještě záložka dárky, jejichž seznam si nejpozději koncem října posíláme mailem, ale letos se mámě podařilo dát místo „odpovědět všem“ dvakrát odpovědět jen mně, čehož jsem si všimla, až ve chvíli, kdy jsme měli pro neteř dvě koloběžky a pro Sucháče dvě sady stejných knížek.

Vrcholem fáze dvě byly tedy celerové Vánoce 2010, jejichž cílem bylo hlavně přežit, což se nám ve dvou, jen táta a já, s 1,8 v žíle podařilo.

Mezi fází 2 a 3 jsem měla ještě mezifázi, kdy jsem očekávala, že s příchodem Sucháče se všichni vrátíme do fáze Demo a nestalo se tak. V podstatě, co je Suchej únor na světě, takže posledních pět let, se snažím Vánoce dostat na úroveň maximální snesitelnosti pro sebe a zážitku pro Sucháče. Což je s následující matematikou úkol roven tomu dostat do rodinného receptu na bramborový salám hrášek:

-          Sucháče mám na Štědrý den jen každý druhý rok

-          Moji rodiče jsou rozvedení a mají nové partnery

-          Bydlíme 140 km od nich

-          Rodiče sestřina manžela jsou rozvedení a mají nové partnery

-          Přídeho rodiče jsou rozvedení. Dvakrát.

A teď, kouzlo Vánoc, pojď do mě!

Roky, kdy nemáme na Štědrý den Sucháče, jsem po dvou opakováních odmítla dělat experiment v podobě, jestli, když přijedu do Salónu republiky, 24. dopoledne navštívíme tetu a strýce, kteří bydlí kilometr a půl od táty, ale nemůžeme Štědrý den trávit společně, večer sníme večeři, která bude zakončená tátovým prohlášením, že se přežral a že to máme pro tenhle rok za sebou, druhý den navštívím matku, pak si dojedu 140 km pro Sucháče, 140 km zpátky a celé to absolvujeme znova, akorát teď už vinné klobásy a bramborový salát budou čtyři dny staré, při čemž to může vypadat taky tak, že přede mě se Sucháčem předloží ohřátý řízek z kapra a dárky a půjdou si dát na terasu cigáro, protože část rodiny už je ve fázi 4: Zrušte Vánoce, tak se pořád zvládnu tvářit, že mě to baví.

První rok, kdy jsme byli s Přídem spolu, jsem si malovala, jak 24. vypadne k mámě a k bratrovi a já si udělám krásný Štědrý večer sama doma s knížkou, Příde ale došel k závěru, že 24. je nejlepší termín pro to, aby mě potenciální tchyni představil, takže jsem jeli k Přídejovým, jejichž styl komunikace spočívá v tom, že po sobě štěkají a verbálně se předhánějí, kdo je větší kokot, na přespříští rok jsem tuhle variantu rovnou zavrhla a celkem nebyl problém Přídeho přesvědčit, že nejlíp uděláme, když skočíme po jednom z posledních ubytováních v Zakopanem, které rodina zřejmě jen přes vánoční svátky zapomněla stáhnout z bookingu a bylo jim blbý nám to zrušit. 24. jsme si zalyžovali, večer si na plynovém vařiči udělali boloňskou z Express menu, ráno posnídali zbytky od polské štědrovečerní večeře a vylezli si na Kasprowy wierch. Přestože nás polští přátelé před Zakopanym varovali jako před přelidněnou turistickou a předraženou pastí, my jsme ji vyhodnotili jako Livigno pro chudé (jako ok, nesmíte být chudí zase moc) a letos jsme se tam dokonce chystali i se Sucháčem, než předpovědi začaly ukazovat, že mezi svátky bude víc sněhu i v Hrubé Vodě.   

Vánoce 2023 byly tak trochu protest Vánoce. Protože jsem nechtěla opakovat zkušenost z předchozích let a tahat přinasraného Sucháče (o mně ani nemluvě), který poté, co si na jednom místě rozbalí dárky a je okamžitě odtažen na další místo, kde si rozbalí další dárky, při čemž jakákoliv vánoční atmosféra s každým dalším rozbalováním a variací na bramborový salát mizí a u třetí až čtvrté návštěvy je na nule, navrhla jsem jednu velkou rodinnou oslavu. Jedno, jestli 23., 24., 25. nebo 26. Prostory na to máme, zařídím všechno ostatní včetně jídla a pití, od ostatních jenom chci, aby se dostavili. Aby se v jeden den sešla celá rodina, děti si v jeden den rozbalily dárky za přítomnosti všech, co jim je dali. Ve svých nejdivočejších představách jsem se dostala až tak daleko, že by byl přítomen i Chlapec s některou z aktuálních tet. Přestože jsme jedna velká, rozvrácená rodina, tak například všechny oslavy narozenin se takto konají, a to bez účasti policie. Oporu jsem trochu očekávala od sestry, toho roku povivši mou neteř, tedy že by mohla korigovat svůj názor z předchozích let „A to je takovej problém Sucháčovi ty hračky zabalit a převízt?“ Na konci tohoto odstavce už jistě tušíte, že to nedopadlo. Jelikož jsem ale trucovitě trvala na svém, že je pro mě problém po republice převážet kufr hraček, odjeli jsem na chalupu a rodině řekli, od kdy do kdy nás tam najdou. Den před příjezdem napadlo asi třicet centimetrů sněhu, takže Sucháč si může odškrtnout bílé Vánoce, což většina jeho vrstevníků asi nikdy nezažije, v noci z 24. na 25. těch třicet centimetrů roztálo a příjezdovou cestu proměnilo v potok, kde si Sucháč pouštěl dinosaury, co dostal od Přídeho mámy, která se i s mojí částí rodiny na chalupu dostavila, takže aspoň tři hodiny jsme skutečně trávili společně. Zatím to byl vlastně byl nejúspěšnější vánoční kompromis.

Adventní čas místo vyrábění věnců a pečené cukroví trávím v jednom okně s otevřeným webem lowcostových leteckých společností a v druhém s otevřeným Bookingem a hledám, jestli by se náhodou za mrzký peníz nedalo dostat do destinace, kde bych měla v průměru aspoň tři hodiny slunečního světla denně. Dalo. Do toho mi ale hází vidle Suchej únor ve fázi Demo. Od půlky listopadu nám strýc s minimaxem zavlažuje byt několikrát denně a v tramvaji mi vyšvihl Vánoce na míru, že by ho Ewa Farna mohla vzít jako předskokana (ideálně na koncertě v Krakově, protože se odtamtud dá levně letět na Maltu, by si na to třeba i vydělal). A mě aspoň trochu vrací do mezifáze. Třeba když mi potřeboval něco strašně tajnýho říct. Zavřeli jsme se v ložnici. „Mami, co se stane, když si vezmu znova něco z adventního kalendáře? Byla tam 1 a 7.” Když jsem byla ve sprše, tak tajně sežral čokoládku navíc a pak se asi začal bát, že kvůli tomu zruší Vánoce, tak se šel udat.

Do mezifáze mě to vrací do chvíle, kdy začne neoficiální soutěž o největší piču Vánoc.

Nemůžu samozřejmě nikoho nutit, aby trávil Vánoce podle mých představ, ale chtěla bych aspoň obecný konsensus, že Vánoce jsou pro děcka. V rodině je máme dvě a víc jich pravděpodobně nebude. A než se stihneme vzpamatovat, přesunou se do fáze 2 a zhodnotí nám naši práci.

Letošní Štědrý den máme Sucháče my. Už v říjnu jsem začala sondovat, jakého kompromisu jsme letos schopni. Sestra s rodinou musí 24. večer k manželově rodině, protože tchánovi je 86 a vzkazuje, že se má přizpůsobit náš táta. Ségra nechce jako vloni po první štědrovečerní večeři spěchat k tátovi na druhou. Nemám potřebu se s šestaosmdesátiletým člověkem dohadovat, jestli by každý druhý rok nemohl ustoupit. Takže jsem vymyslela, že 24. budeme s tátou já, Sucháč a Příde, jehož se táta, kterého přiměl z bramborového salátu odstranit celer až rozpad manželství, zeptal, co je zvyklý večeřet. Jako ne, jak má rád salát, ale co chce jíst! Že mu udělá řízek! Dál bychom jeli svátky americkým způsobem, kdy bychom se všichni sešli 25. dopoledne u táty na brunch a rozbalili dárky. Brunch je pro mě skvělou záminkou, proč svátky naplním půl tátovy lednice vlastním jídlem, protože jsem vždycky nenáviděla, že zbytky štědrovečerní večeře se dojídaly i k snídani ještě další tři dny. Rozbalování dárků ráno mi dává větší smysl, než tím trávit tři hodiny po večeři, protože jich je o třetinu víc, než bylo na seznamu, a pak excitovaný a přetažený děcka nahnat do postele. 25. dopoledne by někomu nemělo narušovat jeho vánoční zvyky ani program. Sestra byla nadšená. U ostatních jsem předpokládala, že mlčení znamená souhlas.

Jestli je v něčem můj táta fakt dobrej, tak v tom nechat překračovat svoje hranice. Teda takhle – ne třeba v obchodních věcech, protože já bych si taky takhle chtěla umět usmlouvat 50% slevu v Makru za lososa, protože tam v lednici našel prošlej jogurt, ale rozhodně od lidí, které má rád. Vyhýbá se s nimi konfliktů, co to jde, což je naučená strategie přežití ze soužití s mojí matkou. Celoživotně tedy přitahuje ženy, které mají překračování hranic jako koníčka. Netrvalo ani tak dlouho a poznal, že rozvod patřil k jedné z těch lepších věcí, co se mu v životě staly. Aby pak v jeho životě zakotvila asi před čtyřmi lety Princezna. Některé vzorce se nemění.

Jakožto spíš pozorovatel, protože naše průměrná perioda návštěvy Salónu republiky je cca co šest týdnů, mám, respektive měla jsem, k Princezně vlastně nejsmířlivější postoj. Navíc mám ráda jejího syna, snachu a nejvíc vnoučata, protože na několik hodin zabaví Sucháče. Abych to uvedla na pravou míru, tak nikomu nikdy nevadilo, že měl táta nějakou přítelkyni a netřásly jsme se o dědictví. Co nám vadí na Princezně, jsou její pokusy o manipulativní hry, citové vydírání a tendence k tomu být drama queen. Jak kdybychom na tohle nekoukaly půlku manželství našich rodičů. Během těch čtyř let se „rozešli“ přibližně tak osmadvacetkrát, při čemž nějak záhadně buď Princezna druhý den dorazila na kafe jakoby nic nebo otce bombardovala vyčítavými zprávami, ve kterých ho přesvědčila o tom, jak je to celé jeho chyba. Jak kdybych viděla sebe a Chlapce, že jo.

Takže když při naší mikulášské návštěvě Salónu začal táta nenápadně sondovat, jestli tam jako bude i máma, což bylo zřejmé už od začátku, bylo mi jasný, odkud vítr vane, a celkem bez diskuze jsem potvrdila, že stejně jako na mých, neteřiných a Sucháčových narozeninách – ano, bude. Na oběd dorazila Princezna. Nevím, jestli oznámit jí to ještě v naší přítomnosti byla blbost nebo obranná strategie.

Scéna, která následovala, byla velmi špatně zahraná, protože Princezna si při svém dramatickém odchodu, kdy kolem mě prošla se slovy „Takhle ne, Ženo! JÁ jsem řekla, že takhle ne!“ zapomněla bundu a mobil. Potom se jela vyplakat recepční k tátovi na penzion, která mu psala, jestli může Princezně dovézt ten telefon.  

Tohle chování u mě na rozdíl od táty vyvolává okamžitou protiofenzivu, takže jsem neměla problém jí vysvětlit, že každý z dospělých udělal ústupek z toho, jak by si představoval Vánoce (včetně jejich zrušení) a že ona by to ve svém věku mohla zvládnout taky a že my jsem řekli, že takhle ano.

Se sestrou jsme se domluvily, že pokud je to pro Princeznu problém, můžeme se sejít u ségry, zatímco Princezna sama počká u táty, než skončíme. Ségra mě informovala o novém dnu Princezniných patologií, kdy začala zdůvodňovat své přání, aby na rodinných akcích figurovala ona a ne naše matka, tak, že po rozvodu přestala být máma součástí rodiny. Říká někdo, kdo je rozvedený, a narozeniny své vnučky u svého bývalého manžela vzal svého současného přítele. Problém měla i s tím, že táta se účastnil pohřbu svého bývalého tchána. Vlastně se docela divím, že se tam nepozvala.

Nicméně měla jsem za to, že je všechno dohodnuto a jak odpovídá jeden můj oblíbený distributor, když mu oznámím nějaký průser, „noted with thanks.“ No tak ne.

Asi za dvě hodiny mi do vlaku do skupinového chatu přišla zpráva od táty, že by měl pod nátlakem jisté osoby zdvořilý dotaz, jestli by dopoledne nešlo rozdělit na dvě části, kdy by se příslušené dary rozbalily u něj, poté bychom se přesunuli k ségře, kde by se už bez něj, ale zato s mámou, rozbalila druhá část dárků.

Návrh, který nedává žádný smysl kromě toho, že by Princezna vyhrála a táta by nestrávil pár hodin za přítomnosti dalších osmi osob se svojí již sedmnáct let bývalou ženou. Jenom tak nějak cíl celé téhle akce nebude splněn.

Bylo jasný, že tady musíme Princezně stanovit hranice, protože jinak by další fáze mohl být požadavek, ať ji oslovujeme mami. Obě jsme si před odpovědí nechaly čas na rozdýchání (moje rozdýchávání teda slyšelo několik řad sedaček v Pendolinu) a zvažovaly následující strategie:

1.       Zachovám se podobně dospěle a řeknu, že dobře, ale že já zase zdvořile žádám, aby na té první části nebyla přítomná Princezna

2.       Řekneme jí, aby si svoje nízké sebevědomí a chorobnou žárlivost řešila na terapiích a ne na nás a pod stromeček jí dáme rovnou kontakt a poukázku

3.       Řekneme jí, že je blbá kráva, čímžto pravděpodobně ukončíme veškerou komunikaci už navždy

4.       Budeme vyvíjet tlak na tátu ve stylu „A jestli si ten fotbal neprosadíš, tak jsi u mě skončil!“

K našemu překvapení se po několika hodinách našeho ticha ozval sám táta, že předchozí zprávu máme ignorovat a všechno bude podle původního plánu. Princezna od té doby nasdílela na svém facebookovém profilu následující moudra z prozeny.cz:

 

Se ségrou uvažujeme, jestli nám spíš plivne do salátu, bude nás ignorovat, vymyslí, jak to zkazit, nebo nám prokáže laskavost a najde si nějaký jiný program. Pro případ třetí varianty jsem připravená aktivovat článek tři předchozí strategie.

Jako se to podobným lidem občas stává, Princezna se svým přístupem sama vyautovala. Byla zvaná a na každou akci se s ní vždycky počítalo, well, jako se členem rodiny. Po dětství a dospívání se svou matkou a pak po víc letech, než by bylo vhodné, s Chlapcem, už ale tyhle hry nehraju a je mi jasný, co s Princeznou náraz do něčích hranic udělá.

Ale na celer jsem si taky zvykla. Od Vánoc 2010 můžu říct, že ho dávám do vývaru i boloňský a dokonce jsem ho jednou snědla i smažený. Trvalo to jen patnáct let. Teď mám jedenáct dní na to naučit se tolerovat Princeznu. Nějaký nápady? Zase 1,8? Není to dopoledne blbý?