Jizerská osmička

Cesty Páně a Českých drah jsou nevyzpytatelné

S Přídem jsme první výročí svatby devět měsíců po něm oslavili pobytem na Ještědu. Tento příběh má svou genezi. Tady je časová osa:

-          Leden: hráblo mi a připitá a asi s nějakými výčitkami svědomí jsem koupila jednu noc na Ještědu v retro pokoji za šest a půl tisíc, protože Příde mluvil o tom, že by se tam chtěl podívat.

-          Únor: na výročí jsme se rozhodli udělat z toho tradici s tím, že jeden koupí zážitek a druhý píčovinu

-          Červenec: pořád někde jsme

-          Srpen: pořád někde jsme a chtěli bychom být jeden víkend doma. Hodná recepční v hotelu nám umožňuje o den později, než je to možné, přesunout pobyt ze srpna na listopad, protože ví, že v měsíci, kdy je jistá šance, že z Ještědu bude něco vidět, pokoj prodá, a ať si to ti dementi klidně změní na listopad. My si pobyt měníme s tím, že když máme tak dobré vybavení do hnusného počasí, byla by škoda chodit do Jizerek v létě.

-          Září: moje geografické znalosti nikdy nebyly valné, proto s překvapením zjišťuji, že Ještěd tak úplně není součástí nějakého pohoří, kam se dá dojít po hřebenu, ale že je to prostě hora u města a pravděpodobně si můžeme akorát tak udělat hřebenovku, po které slezeme zpátky do Liberce a vyjdeme si zpátky na horu. Navrhuju, že si můžeme udělat tu hřebenovku a dojet tam autem.

-          Říjen: Přídemu se podařilo na Ještěd naplánovat zkratku:

 

-          17. listopadu ráno: Přespáváme v Salónu republiky, probouzím se o půl třetí ráno a do půl šesté nemůžu usnout, budík mám nastavený na tři čtvrtě na šest. Po necelých pěti hodinách spánku při pohledu na předpověď počasí navrhuju, jestli nemůžeme vynechat tu hřebenovku a dojet tam autem. Nebo jít do aquaparku, to nevadí, že nemáme plavky.

No nic. Po osmé jsme zaparkovali v Liberci, cestou na nádraží se stavili na benzince, kde jsme si koupili čaj, protože nám bylo blbý jít na záchod jen tak. Prostě takový to, když máte v batohu litr čaje v termosce, ale za další utratíte kvůli ranní stolici sto dvacet korun.

Příde koupil lístky na vlak a vydali jsme se na nádraží, kde nám před devátou měl odjíždět vlak. Prvním podchodem jsme na nádraží vlezli, ovšem tabule žádného z nástupišť neoznamovala odjezd našeho vlaku a ten čas nikde taky neseděl. Po chvíli zmateného pobíhání mezi nástupišti se nám podařilo oslovit ženu ve středním věku a oranžové vestě Českých drah s dotazem na náš spoj: „Ale tam je až do prosince výluka, to nevíteee?!“ No, nevěděli jsme, když jsem sem kdysi jela se školou do zoo, tak jsem se zapomněla zeptat. Nevěděla to ani interaktivní informační tabule v sekci „výlukový jízdní řád“, nevěděla to ani žádná cedule z hlavní nádražní haly, kam nás poslala náhodná kolemjdoucí pozorující náš marný boj stihnout spoj, který odjel před pěti minutami. Nevěděla to ani aplikace Českých drah, která nás ten lístek nechala koupit. Nevěděl to ani IDOS. Věděla to jen tabule s odjezdy vlaků v hale, kde tato informace běžela ve spodní liště rychlostí, kde bychom se k tomu, že náhradní autobusy odjíždí z nástupiště č. 3, dostali zhruba půl hodiny po jejich odjezdu, a pak pokladní. Problém spočíval v tom, že linku provozoval jiný dopravce než České dráhy a tomu bylo evidentně šumák, jestli a jak se cestující o výluce dozví. Jízdenka na vlak jiného dopravce sice šla koupit přes aplikaci Českých drah, ale těm taky bylo šumák, jestli a jak se cestující o výluce dozví. Zato mají v Liberci na nádraží trampolíny:

Fakt byly mezi nástupišti.

 

Další vlak jel za hodinu, to by ovšem znamenalo, že na Ještěd půjdeme při nejmenším poslední dvě hodiny za tmy. Vybavení jsme na to měli, chuť ne. Takže jsme přeplánovali trasu z 21 km na 11 a rozhodli se pro spoj za dvě hodiny do Kryštofova údolí. Nasraný Příde si šel koupit pivo a já jsem se šla na lavičku dospat a zdálo se mi o tobogánu v aquaparku Babylon. Následovala polívka u místního Vietnamce, který neměl pivo:

 

V 11:20 jsme vystoupili v Kryštofově údolí. Cca po prvním kilometru nás zastavuje zamčený dřevěný kostel s krásným, z větší části německým hřbitovem a márnicí. Údajně je to jeden z mála německých hřbitovů v okolí, co přežil komunistický režim, a o poničené hroby se tam postarali místní. Ze hřbitova je vidět na kiosek s punčem, který nás zastavuje po dalším půl kilometru:

Tam si nás ihned adoptuje početná a nesourodá skupina lidí, kde je nejhlasitější makedonská Řekyně Konstantina, která tam se svým manželem slaví padesáté výročí svatby a mně a Přídeho oslovuje „děvče a chlapče“. Před padesáti lety na Ještědu měli mít svatební hostinu a strávit tam svatební noc, jenže namrzlo a po marných pokusech vytlačit na vrchol taxíka, nakonec noc strávili v hotelu Imperial v Liberci. Jak nám Konstantina prozradila, svatební noc se neuskutečnila a jak jsem pochopila, dodnes požaduje náhradu. Konstantina byla kamarádka s jednou z místních, která zrovna s farářem, který se den předtím stavil na husičku a vyspával kocovinu, jak nám sdělila, domlouvala, že početné a nesourodé skupině lidí, ke které jsme už v tu chvíli patřili, ukáže kostel.

Z toho, o čem jsem si původně mysleli, že nám farář prostě odemkne kostel a my se podíváme dovnitř, byla téměř dvouhodinové prohlídka fary v rekonstrukci, kterou si farář, který ještě nebyl farář, od církve koupil a opravoval. S arcidiecézí vzhledem ke svému občanskému povolání právníka, které mohl dále vykonávat, protože církev ho neplatila, uzavřel asi neprůstřelnou smlouvu, že fara bude v jeho vlastnictví do jeho smrti a, cituji, „až natáhne ráfy, zase to přejde pod církev“. Vzhledem k tomu, že obec se nachází na Svatojakubské cestě, v patře fary buduje dva pokoje pro poutníky a už se mu podařilo zprovoznit sál pro obecní akce. Vzal nás i do bytových prostor, kde v kuchyni byly ve dřezu dvě skleničky od vína a v obýváku dva kocouři z útulku, které pojmenoval Cyril a Metoděj. Majitelky útulků mají všechny pravděpodobně stejnou historku o nerozdělitelných sourozencích, kteří musí jít do adopce společně. Farářovi dva zrzaví bratři jsou asi stejně tak sourozenci jako naši dva černí, kde majitelka útulku zřejmě dala dohromady dvě černé kočky, aby se jich zbavila.  

Konstantina projevila přání stát se jeho farní hospodyní, ale bylo zamítnuto s tím, že tento institut byl zrušen, protože měl efektivitu úplně jinde, než mít měl. Nebudu lhát, že bych si taky nedala říct. Ale byla jsem tam s manželem.

Dostalo se i na prohlídku kostela, kde nás nejdřív nalil mešním vínem (jsem myslela, že katolíci běžně můžou jen tělo Kristovo) a pak povyprávěl legendy z obrazů, což zakončil prohlášením, že je rád, že Ježíše ukřižovali a třeba ho neutopili, protože to by tady všude měli akvárka. Na konci jsem hledala kasičku nebo QR kód, ale nikde nic nebylo. Po dvou hodinách v přítomnosti velebného pána jsem měla pocit, že jsou lidi, co by mě dokázali obrátit na víru. Duka to nebyl. No hele, bydlet v Kryštofově údolí, možná bych se sice nenechala pokřtít, ale zřejmě by mě dostal na mši, minimálně na půlnoční. A mohla bych tam dát Sucháče do dětské skupiny od dvou let. A v důchodu by mě obec brala na výlety. A mají tam dvě hospody a prvorepublikovou kavárnu.

Zákristie, kde jsme nasávali

Když jsme Kryštofovo údolí opouštěli, od kiosku s punčem nám mával farář a hlásil, že už jede turbo mošt. Měla jsem chuť si k němu přisednout, ale tak daleko v překonávání své introverze ještě nejsem. Později se k tomu přiznal i Příde (vidíte, tak to nebylo proto, že byl hezkej), tak nechápu, proč to neudělal on. K čemu jsem si teda brala extroverta?

Takže jsme na cestě od čtvrt na sedm, do Kryštofova údolí jsme dorazili v 11:20 a po kilometru a půl ho ve 14:30 opouštíme, zkracujeme trasu o další dva kilometry a zdoláváme posledních sedm kilometrů na Ještěd.

Vevnitř je to přesně tak ošklivé, jak jsem předpokládala, není nic vidět, ale Příde má radost. 

 

Záchodovou štětku ve tvaru Ještědu bylo možné zakoupit jako suvenýr. Příde mi dokonce nabídl, že ji koupí, když si ji přivázanou na batohu dotáhnu dolů.

Podařilo se mi zachytit cca pět vteřin, kdy mraky uhnuly.

 

Příští rok je na řadě on a slíbil mi secesi.