Tak šel čas

Jako písek v přesýpacích hodinách, tak ubíhají dny této obstarožní formy sdílení života, která nezahrnuje normostranu textu na jedné fotce s hudebním podkresem, kterou stihnete přečíst maximálně do půlky, než zmizí, a který používají už jen lidé, kteří poznali parafrázi na znělku devadesátkového seriálu a to, že nemám Instagram.

A kvůli těmhle lidem jsem si vzpomněla, jak se sem přihlašuje. Od jisté doby, asi od té, co si je vybírám sama, tvrdím, že mám v životě štěstí na lidi. Teda takhle – je to zhruba tak, že na jednoho kokota připadá deset lidí, co bych chtěla mít na svatbě i na pohřbu. Omlouvám se těm, které jsem nepozvala na svatbu, ale rozpočet. Na pohřeb našetřím a nebudou se na něm vybírat peníze.

U těch internetových lidí je ten poměr zhruba stejný. Díky blogu jsem osobně poznala galahada, psici, rulisu a Lišku. Do výčtu bloggerů a komentujících, které osobně neznám, se pouštět nebudu pro jistotu, že by se po prvním příspěvku po roce a půl objevila smršť komentářů a já ty lidi musela průběžně doplňovat, protože kvůli přihlášení na blog se vždycky musím odhlásit ze svého gmailu a přihlásit se na molí a obtěžuje mě to. Ale vidět na jiném blogu komentáře od lidí (protože já vás furt čtu), kteří komentují i u mě, je jako potkat na dětském hřišti takovou tu matku ze školky, se kterou sice nechodíte na kafe, ale pohledem se na každých velikonočních dílničkách ujistíte, že si o výrobě věnců a barvení vajíček myslíte to samé.

Moje pokusy o obnovení blogu dopadají vždycky stejně – v hlavě a mobilu spousta myšlenek a poznámek a potom dvě hodiny pročítám roky starý příspěvky, směju se u komentářů, obdivuju svoje mladší já, říkám si, že jsem někdy strašná kráva, a připomínám si, který postupy fungujou a který ne a že je škoda, že tady nemám zaznamenaný poslední roky života, abych si některý věci připomněla, až to zase budu potřebovat. O dvě hodiny později zavírám blog, myšlenky rozptýlený a poznámky v mobilu nedávaj smysl. Jo, demotivace je dvouvaječný dvojče motivace.

Když byl kdysi blog v největším rozpuku a chrlila jsem minimálně jeden příspěvek týdně, protože excitovat mě dokázal zpožděnej vlak nebo blonďatej melír, a pod ním se objevovaly desítky komentářů, fascinovalo mě, že jsou lidi, co by mě chtěli poznat osobně. Měla jsem pocit, že naživo by ze mě byli zklamaní. Kdyby dneska někdo řekl „Chtěl bych osobně poznat Kopřivu“, měla bych tendenci to odbýt, že jsem byla Kopřiva před mnoha lety a dneska už to neumím.

Cestou ze školky se Suchým únorem chodíme kolem kopřiv. Na podzim a v zimě řešíme, že kopřivy uschly, na jaře, že rostou nové, a v létě zkoušíme, jestli už pálí.

„Kopřiva vždycky znova vyroste?“ zeptal se mě Suchej únor.

Já jsem se zeptala chatu GPT:

Většinou nevyroste úplně stejná, ale může být ze stejného kořene.

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je vytrvalá rostlina, což znamená, že její kořenový systém (oddénky) přežívá zimu pod zemí a na jaře z něj vyrostou nové nadzemní části – tedy nové lodyhy a listy. Takže:

• Nadzemní část (stonek a listy) každoročně odumře.
• Podzemní část (kořen s oddenky) přezimuje a na jaře zase “nastartuje”.

Takže když se na jaře objeví kopřiva na stejném místě jako loni, je pravděpodobné, že vyrostla z té samé rostliny (tedy ze stejného kořene) – i když fyzicky to není ta samá kopřiva, kterou jsi viděla loni nad zemí.

Chceš vědět třeba, jak rychle se šíří nebo co s ní dělat?

Šířím se pomalu. Ale ještě to se sebou zkusím.

Správně tušíte, že nad tímto takřka bezobsažným článkem sedím už několik hodin, stihla jsem dojít na nákup, vyklidit kočičí záchod a pročíst se někam do roku 2017.

Kromě divných kolegů, na které jsem skoro zapomněla, a gastronomických zážitků v mých různých zaměstnáních, na které bych nejraději zapomněla úplně, mě to přivedlo ke článku s oznámením o přesunutí Netopýřího undergroundu sem. Článku, který vznikl vlastně jen kvůli nadpisu, ale který využiju jako odrazový můstek pro zajisté mnoho příspěvků, které budou ještě následovat:

-          Už si nedopisuju s Českými drahami. Po komunikaci s magistrátem jsem korespondenci eskalovala na zastupitelstvo. Tohle je jenom click bait, protože už teď vím, že tady to pravděpodobně zveřejňovat nebudu, protože ještě jedna obsáhlá, politická odpověď paní zastupitelky na můj jednoduchý dotaz a půjde to na socky pod mým pravým jménem.

-          Proč jsem při přesunu blogu všude nahradila slovo „srát“ slovem „štvát“? Můj kolega to nazývá šrapnely. Ten kolega je nový. 16. dubna to bude rok, co vyrazili Vrchního entomologa. Teda, co jsem ho nechala vyhodit. Prej. (Taky bulvár – předpoklad je, že čtenáře bude zajímat, jak moc velká jsem svině.)

-          Třetím adeptem na příští příspěvek je samozřejmě Sucháč. Jak se říká, že na dětech je kouzelná upřímnost, tak… Jo. Zatímco dospělí vás pomlouvají nebo se vás nechají vyhodit z práce, dítě vám sračky, co si o vás myslí, sdělí do očí a práskne za sebou dveřma. Od vaší ložnice.

Za měsíc mi když tak připomeňte, že jsem chtěla něco publikovat.

P.S.: Vím. Mohlo to být lepší.

P.P.S.: Vím, že ta videa jdou zastavit přidržením prstem (řekl mi to Příde). Ale co když na to koukám na počítači?