Moli v Americe. Latinské.

Jak tento blbý nápad začal? No, kompromisem. Prostě jsem někam do Latinské Ameriky chtěla a nikdo nechtěl nebo nemohl se mnou. Přesto, že skutečně nejsem typ, co posílá dětem do Afriky zbytky od večeře, a moje charitativní aktivita se omezuje na koupi Nového prostoru, posílání DMS a občasného zaslání peněz na účet něčeho, co mě zrovna dojalo, nechala jsem se zlákat – nebo lépe vystiženo uchlácholit, že spojení složené ze slov work (jako fyzická práce?) + camp (jako stan a žádná sprcha?) vnímám téměr jako synonymum pro concentration camp prostě jenom proto, že jsem o tom v pubertě přečetla moc knížek, kdy jim taky tvrdili, že jenom budou někde pracovat – historkami kamarádek z workcampů na Islandu a v Portugalsku, ve kterých převažovalo především jídlo, pití a cestování s lidmi, které tam potkaly. Takže jsem si řekla, že to stojí za to, že si pár týdnů nebudu lakovat nehty (ačkoliv na manikúru nakonec bylo času dost) a že přece ve smlouvě je, že nebudu bydlet nikde ve stanu, ale v domě.

Na oba workcampy, na které jsem se přihlásila, mě přijali. Jak jsem později zjistila, nebylo divu. Organizace, která za nemalý poplatek z Čech přihlášku vyřizuje, před odjezdem do rozvojových zemích organizuje povinné přípravné školení. Ze dvou blbých termínů jsem si nakonec vybrala ten blbější, protože jsem to měla blíž. Takže víkend před nejtěžší zkouškou studia (na kterou jsem se nakonec radši ani nedostavila) a v okamžiku, kde se na mě v mailu usmívalo několik urgentních tiskových zpráv z kongresu na překlad, jsem se chystala na školení, které mělo v programu večerní vyprávění u ohně! Ze kterého jsem se ovšem vykroutila, protože jsem zase na úkor toho, že si u ohně poslechnu, jaké to je mít malárii, nehodlala ztratit soudnost při snaze během tří dnů přeložit šedesát normostran a naučit se na zkoušku. Uznávám, že jsem se původně snažila zazdít to úplně, ale nálakali mě tam na to „praktické info.“

Přestože jsem se snažila nebýt předpojatá, měla jsem podezření, že budu vystavena přesile sluníčkových lidí. Jak jsem pochopila z mailů, kde si všichni tykáme, nehledě na to, že autorka sluníčkových mailů s „Ahojky:-)“ je mladší než já (což tam ale asi bude každý), bude akce takových lidí plná a budeme se tam nejen navzájem informovat, ale zažijeme i spoustu legrace při teambuildingových aktivitách. V jednom z mailů mi poslali plán trasy, jak se na místo školení dostat. Od vlakové zastávky je to 45 minut krásné procházky neznačenou luční cestou. Nejdřív jsem jim chtěla odepsat, jestli se náhodou neposrali, pak jsem se ale rozhodla, že nebudu předpojatá, protože to opravdu mohou být milí lidé s pozitivním vztahem k alkoholu a nebudeme tam mít ranní rozcvičku, ani hru na způsob „najdi v místnosti někoho, kdo měl jako miminko opruzeniny,“ ani nebudeme spát v tělocvičně, a pouze jim napíšu, jestli se tam dá parkovat. Dále pak v mailu píší, že se budou ochutnávat „multikulturní dobroty“ (které přivezeme my – budu to táhnout tou luční cestou, neasi?) a že na večer můžeme přivézt i něco dobrého k pití. Takže doufám, že tím dobrým pitím myslí alkohol (budu to táhnout tou luční cestou, neasi?). Pro jistotu jsem se rozhodla vzít si s sebou dva litry vína v krabici od rajčatového bio džusu z fair tradu.

Začala bych pozitivy.

Jídlo i alkohol tam byly. Jedno jídlo nám dokonce uvařili, myslím, že to bylo něco jako cibulovo-bramborová polévka a pohankové „rizoto,“ akorát mě trochu vyděsilo, že si někteří účastníci dali druhé jídlo do talíře od polívky! Tak to ne-e.

Již v autě, které jsem nezištně nabídla ke spolujízdě (nezištně jako že jsem očekávala, že někdo jiný si zjistí trasu a bude navigovat), jsem se seznámila s člověkem ze stejné univerzity, pouze v zaměstnaneckém poměru. Dodnes už to naše seznámení vedlo k několika vánočním punčům a několika pivům. 

Pokračovala bych negativy.

Nejenom, že na školení jsme hráli hru „najdi v místnosti někoho, kdo měl jako miminko opruzeniny,“ hráli jsme tam taky seznamovací hru se smetákem (řekni něcí jméno, upusť smeták a on ho musí chytit), nebo hru na evoluci (z kuřete nevím k čemu, protože já jsem se zasekla u toho kuřete). Nejintenzivněji jsem ale na šedesát normostran a nadcházející zkoušku myslela, když jsme hodinu seděli v potěmělé místnosti ozářené svitem svíček a načichlé vonnými tyčinkami a účastnili se fingovaného afrického obřadu přijetí do kmene, u kterého jsme z jednoho hrnečku pili čaj, dostali kandovanou třešeň a mlaskali na sebe a potom o tom diskutovali. Sluníčkový úsměv mě opouštěl.

Na semináři jsem se sešla s lidmi, co měli namířeno do Ugandy, Rwandy, Nigérie, Indie nebo Indonésie. Mexiko bylo ve školení zahrnuto v jednom promítání fotek na notebooku, o které jsem si řekla a dívali jsme se na ně dvě (s autorkou tři). Ačkoliv Mexiko nepovažuju za nejcivilizovanější zemi, fakt to není Uganda, Rwanda, Nigérie, Indie ani Indonésie. Takže jsem zabila dva dny tím, že jsem si poslechla, kde se dají koupit tablety na čištění vody (v Mexiku se sice nedá pít voda z kohoutku, ale zato tam v každém obchodě koupíte vodu balenou), a předstírala, že jsem hrozně přemýšlela o své motivaci dobrovolníka v rozvojové zemi a co jim to dá a co to dá mně.

Přestože pro ostatní možná mohly být některé informace přínosné, ani jednou tam nezazněla věc, která je podle mě nejpodstatnější a je jedno, jestli se týká Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky, a v podstatě by se tak v jedné větě dal shrnout celý obsah školení: „Hlavně si pamatujte, že nejste v Evropě.“