Moje cesta k dospělosti, 2. díl: Vhodné pro studenty

Tak já bych s dovolením zopakovala, že na některé věci jsem už prostě stará.

Volně navazuje.

Po skoro čtyřech letech jsme na našem bytě zůstaly z původního složení já, Balička cigaret a spousta našeho nábytku (+ dvě matrace, které původně naše nebyly a které jsme při návratu z hospody našly u kontejnerů a z nějakého důvodu usoudily, že je určitě budeme potřebovat). Po čtyřech letech a dvanácti různých spolubydlících je na čase tomuto – alespoň pro nás legendárnímu – bytu 3+1 v pěti lidech říct: „Game over.“ Na jednu stranu tak činíme s těžkým srdcem, neboť těžko najdeme jiný byt situovaný patnáct minut od centra, v jehož bezprostředním okolí se nachází tři vinotéky, čtyři hospody, večerka a nejlepší pizzerie ve městě, avšak na stranu druhou, stále intenzivněji zjišťujeme, že nechceme: při mytí nádobí deset sekund čekat než začne téct voda a následně pod čůrkem vody omývat nádobí střídavě v ledové a vařící vodě; za byt 3+1 platit zálohy na plyn skoro stejně vysoké jako v rodinném domě a přitom mít během zimy teplotu v kuchyni stále asi tak o tři °C vyšší než v lednici; čekat, kdy se mokrá skvrna v kuchyni na stropě opět zvětší a něco z ní na něco upadne (minule to odnesl mixér); čekat, kdy ten záchod prostě jednou spláchne naposledy; lovit při vaření kousky jídla zapadávající do prakticky umístěné pěticentimetrové mezery mezi sporákem a dřezem; říkat pánským návštěvám: „Miláčku, teď až do jedenácti, než se vrátí holky, nemusíme souložit s hlavou pod peřinou“, protože dveře mezi pokoji sice nepoužíváme, ale zvuk izolují asi tak stejně, jako kdyby tam nebyly.

Co ale nechceme ze všeho nejvíc, jsou spolubydlící. Momentálně si objektivně vzato nemám na co stěžovat. Se současnými spolubydlícími žádný problém nemám (až na otázku kýble, který se nachází v koupelně, a jedna spolubydlící má vždy nutkavou potřebu vytřít, když se někdo sprchuje, takže klepe na dveře a dožaduje se kbelíku). Slovena je daleko natolik dostatečně, že i kdyby jí v kuchyni začala bujet radioaktivní plíseň, může mi to být jedno. Ale pět lidí, byť na sto patnáct metrů čtverečních, je prostě moc.

Už mě nebaví, když mi o zlomek vteřiny unikne prázdná koupelna. Třikrát za sebou. Nebaví mě, když se dva lidi o půl minuty dřív než já rozhodnout uvařit si, takže se nevejdeme na sporák ani na linku a navíc pak na mě nezbyde žádný čistý hrnec. Nebaví mě, že musíme mít dvě lednice, a přesto se v nich pořád nachází nějaká zelenina měnící skupenství, protože po odjezdech domů na víkend zapomínáme, čí je co, a protože nechceme nikomu nic omylem sežrat, čekáme, až zelenina vesele shnije. Nebaví mě, když v lednici zabírají místo láhve nedopitého vína, protože tři otevřené flašky Bordeaux tam můžu mít jenom já! Nebaví mě, že když přijdu domů jako poslední, nezbyde pro můj kabát místo na věšáku. Nebaví mě, když někdo dává cedník tam, kam nepatří. Nebo když míchá hluboké a mělké talíře. A nejvíc mě nebaví čekat, kdy se konečně podaří, že čtyři lidi odjedou na víkend domů a já tady budu sama.

Výše jmenované jsou věci, kterými nepochybně seru své spolubydlící i já. Není to charakterová vada jako to bylo u Sloveny, ale je to nevyhnutelný efekt toho, když spolu žijí v domácnosti více než dva lidi ve stejném hierarchickém uspořádání (protože kdyby to byly moje děcka, tak nemají co mít v lednici víno a z koupelny bych je vyrazila).

Jsou to věci, které vám jsou jedno ve dvaceti a kvůli kterým v pětadvaceti radši podstoupíte stěhování celého bytu, i když si nemůžete být jistí, jestli to není jenom na tři čtvrtě roku.

Navíc tři holky z bytu odcházejí, takže bychom zůstaly já a Balička a kdo mi zaručí, že jedna z třech možných nových spolubydlících (nebo všechny tři) nebude další Slovena. Ne, dvacet tři spolubydlících myslím stačilo, abych v současné době byla ochotná akceptovat ve stejném bytě výhradně Baličku cigaret.

V domě se k našemu diskomfortu navíc přidali noví sousedi nad námi – tři studenti, pravděpodobně v prváku. Tak jako párty jednou do týdne bych třeba ještě pochopila. Se třídenními tahy v kuse každý týden se nám sžívá trochu složitěji. Navíc máme zcela rozličný hudební vkus. Na Rytmuse, kterého sousedi pustí v deset večer (nová vychytávka ovšem je pouštět ho v sobotu o půl sedmé ráno), že se nám třesou lustry, obvykle Balička odpovídá Nirvanou nebo Deep Purple ve stejné intenzitě. Třikrát už to asi i pochopili. Po našem upozornění taky ve večerních hodinách přestali cvičit aerobic.

Bonusem je soused zvaný Močič, přibližně pětačtyřicetiletý muž žijící se svou matkou, která tahá tašky s nákupem, zatímco on jde pět schodů před ní, a který se nás svého času snažil šmírovat v koupelně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme mu v tom efektivně zabránily, každopádně se ale začal pomočovat – nejdříve do sklepa, takže občas vás při vstupu do domu ovál autentický odér pražského podchodu, před několika měsíci ovšem také na schody.

Prostě odsuď chceme pryč! Hned!

Na nový byt máme jisté požadavky. Které postupně seškrtáváme. Nicméně v nich zůstávají například neprůchozí pokoje (ne, pokoje, které mají jedny dveře z chodby a jedny mezi sebou, neprůchozí nejsou) a plastová okna, protože po čtyřech letech tady, kdy nám každým rokem zvedli zálohy na plyn, jediným pohledem na stav oken odhadnu potenciální nedoplatek.

Proto při hledání bytu škrtáme inzeráty s dodatkem „vhodné pro studenty“ či rovnou „pronajmu studentům“  a pokládáme telefony, když nám majitel řekne „tak před ty dveře si můžete dát skříň a stejně jezdíte na víkendy domů, tak tolik neprotopíte, né?“ Né!

Otázka taky je, do jaké míry jsme pořád studenti. Podle záloh na zdravotní a důchodové pojištění, které budu platit od šestadvaceti, jsem asi spíš Kellnerová. A dialogy typu: Já: „Půjdeme na pivo?“ BC: „Do osmi učím a budu mrtvá.“ nebo obráceně: BC: „Půjdeme na pivo?“ Já: „Tak do dvou do rána mám dost práce.“ tomu studentskému životu taky moc nenasvědčují. A rozdíl je mezi studenty, kterým je dvacet, a studenty, kterým je o pět víc. (I když to neplatí univerzálně – pořád mám spolužáky ve svém věku, kterým vyhovuje bydlet na koleji, účastnit se chodbovic a pak řešit, kdo poblil chodbu – ale to už fakt radši ty pochcaný schody.)   

Každopádně vhodné pro studenty obvykle znamená byt, do kterého by normální člověk samozřejmě nešel. Takže při hledání bytu už tajíme studentský status, ani ne tak proto, aby majitel neměl obavy o naši platební schopnost, ale aby se nám nepokoušel podstrčit byt, kde budou zálohy činit půlku celého nájmu. Jsem už student dost dlouho na to, abych si to uměla spočítat!