středa 3. dubna 2013

Vykoupení z Creepy Village



Nenechaly jsme se s Jelenou sice přemluvit k pokračování v účasti v reality show (konec konců, ani nám neřekli, co můžeme vyhrát, když vydržíme do konce – ale dle čistoty záchodů a přísunu teplé vody bych řekla, že tak maximálně filcky), ale nechaly jsme se přemluvit, že se alespoň rozloučíme s organizátorem, se kterým jsme se setkali v Mexico City a který byl vedle Ježíše jediný, kdo mluvil anglicky a kdo vypadal, že zvládne zařídit něco víc než najít někde ve vesnici pani, co nám ohřeje tortillu s chilli, a vysvětlíme mu, s čím jsme měly problém. Což mi přišlo fér.

Dokud se samozřejmě hodina jeho příjezdu nepřesunula z „jedné odpoledne“ na „někdy k večeru.“ Mezitím jsem zjistila, kdy a odkud jezdí camionety do menšího města, kde musíme přestoupit, abychom se dostaly do našeho dalšího cíle, a Jeleně jsem nekompromisně oznámila, že ať klidně čeká, ale že já nastupuju do camionety odjíždějící ve dvě.

Jelena si mezitím ještě střihla „procházku“ s Jesúsem, donem Franciskem a zbytkem naší skupiny, jejímž cílem měla být blízká pyramida v lese. Don Francisco trochu opomněl specifikovat terén, do kterého se chystají, takže většina lidí vycházela strmý, v období dešťů značně rozbahněný kopec v žabkách. Když se prý po půl hodině Jesús zeptal, jak daleko je ještě ta pyramida, don Francisco se pousmál a pravil, že tam žádná pyramida není. Takže se vrátili, jeli se převléknout a Jelena mi řekla, že v ty dvě se mnou určitě jede.

Já jsem si pro změnu zatím střihla akci „konečně přebookovat letenku.“ Po dalších třech pokusech jsem se smířila s tím, že na mexickou linku se prostě nedovolám a budu muset volat do Španělska. Koukala jsem na svůj rezervační kód a zaboha jsem si nemohla vzpomenout, jak se sakra španělsky řekne Q! Ale tak kamarádka s nimi mluvila anglicky, takže jsem, jak mi automat sdělil, zmáčkla příslušné číslo a byla jsem přepojena na anglicky hovořící operátorku. Která mi sdělila: „Sorry, but changes are not possible.“
„Jak nejsou possible, když jste mi včera řekli i datum, na kdy si to můžu přerezervovat?“
„Sorry, changes are not possible.“
Nadechala jsem se a šla do internetové kavárny vygooglit, jak se španělsky řekne Q. O dvacet minut později jsem si u španělsky hovořícího operátora přebookovala letenku. Akorát už ne za šest stovek korun, ale za osmdesát euro, dík, Jasmíno!

Rozloučily jsme se s ostatními a ve dvě odjely z vesnice. Nedokážete si představit ten úlevný pocit, když jsem ze zadního okénka camionety koukala na vzdalující se latrýny. Přesto jsem pořád čekala, že na jedné ze zastávek přistoupí Jasmína nebo Ernesto a dotáhnou nás zpátky.

Pohled na vzdalující se vesnici


Pocit úlevy byl ještě umocněn mým posledním zážitkem v Creepy Village – před odjezdem jsem si šla koupit do obchodu vodu. První obchod byl sice otevřený, ale nebyl v něm nikdo, komu bych mohla zaplatit. Šla jsem do druhého. Vytáhla jsem láhev z lednice a čekala u pokladny. Nikde nikdo. Do třetího obchodu už se mi fakt nechtělo. Zavolala jsem. Nic. Nakoukla jsem tedy do místnosti za pokladnou. Byl to jakýsi poloprázdný sklad. Vedle něj byla další místnost bez dveří, kde seděla na záchodě bába. Takže jsem vycouvala a přemýšlela, jestli tam nechat peníze a vzít si vodu, jestli tam nechat vodu a odejít, anebo jestli tam nechat obojí a utéct. Bába se vykolébala ven, zjebala mě a důrazně vysvětlila, ať tam my, jako že ty bílý tlamy, nelezem.  Tak jsem ani za vodu nechtěla drobný nazpátek a šla jsem.
Jelena sice mluvila o tom, že se před odletem staví v kanceláři Neschopné organizace a bude chtít svoje peníze zpátky, ale mně to bylo jedno, brala jsem to holt jako vykoupení. A další peníze na další workcamp ode mě už neměli vidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat