O desetinu

Jaké to je, když ve dvaceti dvou letech zjistíte, že neumíte uvařit brambory.

Přestala jsem mít problémy s nízkým tlakem. Už žádné motání hlavy po ránu nebo při nečekané změně pohybu z pozice sedící do pozice stojící. Jak mě totiž permanentně někdo sere, tak můj tlak usoudil, že nemá cenu klesat.
Ty tři týdny jsem čekala, co všechno se ještě posere, abych vás o tom informovala najednou a mohli jste si příspěvek zazipovat, jak mi jednou bylo laskavým čtenářem v komentářích sděleno.

Ale tak abyste tady nestrávili mládí (ačkoliv to už jenom někteří z vás, že – ano, toto je provokace, protože jsem zjistila, že pořád automaticky někoho, kdo se narodil po roce 90 považuju za dítě... a ty děti už můžou volit... A ročník 95 je někde ve třetí třítě... a oni už můžou souložit... A narození v roce 2006 jsou přece mimina... a oni už mluvěj!), tak ze seznamu nasíracích faktorů vyškrtnu Restaurátora (o kterém se mi zdálo, že spí v komoře v našem starém baráku a nechce mě k sobě pustit – ano, úplně živě vidím tu scénu, jak Kopřiva škrábe na dveře a dožaduje se sexu), Lektora (který je i po dvou letech takovou stálicí. Nikdy se neměla stát ta věc s Facebookem, kdy změnili nastavení soukromí a někteří jedinci si toho nevšimli, takže mají veřejný profil... Ano, sere mě, že je stále se slečnou Oficiální, která za ním lítá různě po světě, ať už je ve Španělsku nebo v Anglii, a mluví o tom, že mu upeče k narozeninám dort, zatímco on tam nepochybně šuká každou, která mu to nabídne), takže zbyde už jenom: Koordinátorka pro pracovní stáže z kanceláře pro zahraniční styky, Ta Organizace v Madridu, Ta Organizace v Londýně, anglicko-španělská organizace v Londýně, Koordinátor stáží z katedry, celá katedra romanistiky, ve slabých chvílích i katedra anglistiky.
Poté, co mi v únoru Koordinátorka včas oznámila o rozhodnutí Evropské komise, vytvořila jsem si slušivé životopisy a motivační dopisy ve třech jazycích a proškrtala jsem všechny organizace, které jsou příliš praktické, než aby Evropská unie dospěla k závěru, že já pro ně nejsem příliš teoretická. Zbyla mi jedna. Nejmenovaná španělská organizace v Londýně. Ze které mi na můj slušivý motivační dopis v angličtině a španělštině pro jistotu ani neodpověděli. Pár dní po odeslání nezodpovězeného emailu mi od koordinátorky Miss Cancer přišel e-mail, že Evropská komise rozhodla, že by to vlastně do Těch Organizací šlo, když jsou v zahraničí, že jo. Takže jsem do Té Organizace v Madridu napsala, jestli se mnou ještě počítají. Jasně, šlo by to, od září 2011, protože už tam mají jinou stážistku! Teď mi do prdele řekněte, jak si to mohla zařídit, když se oficiálně do Těch organizací nemohlo? Měla štěstí a trefila se? Anebo si Miss Cancer zase počkala dva měsíce, než se obtěžovala mi něco říct?
Takže jsem zkusila stejnou organizaci v Londýně. Se stejným výsledkem.
A všechno jenom kvůli jedný blbý vyhlášce, která ani nevstoupila v platnost!
Takže tak nějak o desetinu.

Mezitím jsem s Blondýnou toho času pracující v Segovii v hotelu domlouvala poslání knížky na bakalářku a tak nějak jsem skončila s adresou na ředitelku hotelu, protože tam berou studenty na praxi. Sice je to přesně to, o čem mi Koordinátorka řekla, že "nesouvisí s oborem," ale vzhledem k tomu, že s kýmkoliv jsem na katedře mluvila, to nechápal, a protože se taky nemůžu zbavit dojmu, že s Tou organizací mi to tak trochu posrala ona, tak ať to kouká vykompenzovat, jsem si řekla, že půjdu vyvíjet nátlak. S ředitelkou hotelu jsem byla domluvená, že tenhle týden jí dám vědět, na jakých podmínkách jsem se dohodla se školou. Když si praxi sháněla McBealová, měla jeden čas přes Zakopaného psa domluvenou práci v hotelu v Málaze. Koordinátor na katedře jí tenkrát řekl, že v pohodě a ještě jí nabídl, že jí napíše doporučení. Takže jsem mu jenom tak pro jistotu poslala email, abych měla na zahraniční ještě další argument vedle těch, že jako béčko máme turismus a že v profilu absolventa na webu školy je zmíněná práce v turistické oblasti:o) Tam, kde Koordinátor McBealové nabídl doporučující dopis, mně odpověděl, že to "musí probrat s katedrou," protože "mi to nepomůže při budoucím hledání práce" (jako kdyby mi šlo o tohle) a "taky toho na recepci moc nenamluvím" (zajímalo by mě, jestli někdy byl v hotelu).

Od té doby jsem ve fázi, kdy tak nějak už nemám slov. A teda hlavně ani chuť tady pokračovat. Úplně si představuju, jak až budu chtít na magistrovi vyjet do Kolumbie nebo Mexika, kde máme smlouvy, tak mi řeknou, že už jsem byla na Erasmu, takže ty peníze daj radši na Čínu.
Když se mě pseudointelektuálka ptala, jestli jsem neuvažovala, že bych si udělala celýho magistra venku, tak... no, neuvažovala. Teď jsem o tom přesvědčená. Ono sice studovat španělskou filologii se Španělama je těžký, ale zkusila jsem si to, a není to ani nezvladatelný. Co se týče angličtiny, tak jdyž jsem slyšela Španělku z Madridu, co je u nás na Erasmu, tak na anglistice bych byla za machra. Navíc jsem našla program, který se tváří, jako že já si najdu univerzitu, která mě vezme, a oni mi možná daj peníze, abych tam mohla rok studovat. A když budu hodná, tak mi po tom roce zaplatěj i další rok. A to už je celej magistr. (Akorát to vypadá moc dobře, aby to mohla být pravda, takže on v tom někde bude problém).
Momentálně jsem příliš znechucená, abych tady mohla zůstat. (A samozřejmě se ukájím představami, kterak katedra romanistiky hořce lituje mého odchodu. Poté, co si mé nepřítomnosti všime.) Mimochodem, znechucení katedrou romanistiky v posledních dnech roste geometrickou řádu. Studuju tady tři roky a z toho přibližně dva a půl říkám, že nás je moc a že španělštinu je potřeba proselektovat. Ovšem začít to dělat před státnicema je sviňárna. V prváku a druháku měli několik jedinečných příležitostí slabší kusy, co ještě neodpadly samy, povyházet. Ve druháku nebyl problém nenechat udělat třicet procent lidí gramatiku. V prváku nás nemuseli nechat projít přes první komplexku – to by ovšem gramatika nesměla být na úrovni střední školy a na ústní by se nás Zakopanej pes musel ptát i na něco jinýho, než jestli máme přítele.
Ačkoliv se mě to netýká, tak to, co se teď děje, je hnus. Komplexní zkoušku nedala čtvrtina lidí. Z tý třetiny další třetina ani na druhý pokus a třetí je až v půlce června, takže je nepustí ke státnicím. Musela jsem se nahlas rozesmát, když Koordinátor rozdal testy z gramatiky se slovy, že "tam je to, co Enrique říkal, že jste tak nějak probrali." Kdyby Enrique nebyl dlouhovlasej Španěl, tak bych se mohla zeptat, kdo to je. Protože Enrique měl pouze jednooboráky, dvoobor měl poslední jazykový cvičení v zimním semestru ve druháku. (To je další specialitka – ten dvouobor si držej asi jenom tak pro formu. Přitom ty největší blbky jsou z jednooboru – já si nedokážu představit, že by na anglistice taky někdo tragicky fňukal, že musí přečíst šest knížek, když má tenhle semestr přece dvě literatury!)
Ne že by ta zkouška neměla nárok být těžká. Jenže když po nás tři roky nikdo nic nechce, tak co se čeká, že předvedeme u komplexky? V podstatě bych klidně mohla říct, že lidi, co to nedali (až na několik výjimek dle pravidla "kde nic není..."), předvedli to, co nás naučili. Protože tak dvě třetiny toho, co umím teď a neuměla jsem po maturitě, jsem se naučila sama.
Mě se to netýká, protože z komplexky mám dvojku (mimochodem o desetinu bodu, jinak by nás bylo sedm, co by měli jedničku), ale přijde mi nefér, aby lidi, co na to nemají, nechali tři roky prolízat a pak je vyrazili měsíc před státnicemi. Někteří jedinci dokonce s potěšením.

Takže jsem momentálně plna negativních emocí, které je potřeba proti někomu směřovat a Amazing Aňa už nestačí, protože se za ty roky s vysíracího elementu stala pouhým koloritem. Ovšem pro vaše pobavení přidávám několik momentek: Na začátku semestru se nám Aňa, byť to nikoho nezajímalo, pochlubila se zásnubním prstýnkem od Handsome Pavla. Ale svatbu plánuje až někdy během doktorského studia. Ano, ještě nemá bakaláře, ale už si dělá starosti, u koho bude dělat doktorát, protože "vzhledem k věku už na španělštině nikdo nezbyde." Teda na jejím místě, kdybych už uvažovala o doktorátu, tak ne na španělštině, protože mluví pořád stejně blbě jako v prváku. Takže Aňa teď chodí konzultovat s Králičí docentkou téma diplomky (zatím jenom diplomky, že). Podle očitých svědků jí Kraličí už řekla, ať "proboha neřeší diplomku, když ještě nemá bakalářku." Spravedlnost existuje.
Místo Ani mě teď tedy sere Herec. Herec měl na rok přerušeno, takže jsem ho objevila až tento semestr. Smutné na tom je, že jsem zpočátku poměrně intenzivně uvažovala o tom, že by stálo za to prozkoumat ho podrobněji i mimo školu. To jsem si ale rozmyslela, když si mě přidal do přátel na Facebooku, kde v jeho profilu stojí: "Hledám hodnou, přirozeně krásnou, sympatickou, milou, inteligentňí, skromnou, křesťansky a jazykově založenou pannu, která by byla ochotna trávit čas s totálním debilem," protože z uvedených podmínek splňuju jednu.
Herec je na první pohled typ charismatického, trochu bohemského studenta, kterého mají všichni rádi. Při bližší analýze je to přesně ten typ flákače, kterému kvůli tomu charismatu a taky proto, že se vždycky najde někdo, kdo mu pomůže, všechno projde a to i tam, kde se po normálních lidech pěkně povozí. Shodou okolností spolu máme skoro všechny předměty a shodou jiných nešťastných okolností jsem mu na začátku semestru s něčím poradila, čímž jsem se zařadila do okruhu jeho lidí, na kterých bude parazitovat a dostuduje tak. Takže pro inspiraci jsem mu posílala první esej na literaturu, esej na syntax, vysvětlovala jsem mu, jak má psát esej na překlad titulků, co má mít přečteno na další seminář a co má přeložit na příští překladatelák... Až jsem několikrát řekla, že nevim, a z jeho okruhu zpola vypadla, protože místo třikrát týdně už něco potřebuje jenom jednou týdně. Úplnou náhodou jsem taky zjistila, že se syntaxí mu pomáhá Aňa (utvořili prý jakýsi studijní koutek, což v překladu znamená, že Herec bude hrát, jak tomu nerozumí a jak by to bez nich nezvlád – což je pravda – a dostane vypracovaný otázky na zkoušku) a esej na americkou literaturu – kterou Poslední Mohykán vrací jako plagiát, pokud neuvedete zdroj na dvě parafrázovaná slova – si pro inspiraci nechal poslat od spolužačky z vyššího ročníku plus měl něco postahovaný z netu a myslel, že to složí dohromady a odevzdá jako esej. V den deadlinu ovšem zjistil, že Poslední Mohykán není debil a každej semestr zadává jiný témata.
Herec nepochybně určitě dostuduje, ale ne teda s mojí asistencí. Prostě mi lezou na nervy tyhle lidi, co na všechno kašlou a stejně jim to vychází, zatímco jiní se snaží, ale prostě mají smůlu (třeba já, že jo:o)). A klidně si myslete, že jsem teda hnusná šprtka. Protože já teda asi fakt jsem, normálně si jdu v pondělí opravit trojku z morfy! Já! Nemám teď týden žádnou zkoušku, tak jsem si řekla, proč ne:o) Ještě horší příznak je ale ten, že jak jsem si tak psala tu esej na americkou literaturu, tak vedle samotného faktu, že jsem si z nabízených témat vybrala Posledního Mohykána, jsem se přistihla, že jsem se mu přestala posmívat a tvrdit, že kdyby byl May Američan, mohli jsme místo toho číst Vinnetoua, tak že se dojímám u závěrečné scény Uncasova pohřbu! A stejně, jsou teď s Corou v nebíčku a maj se rádi a nevadí, že on je Indoš a ona měla matku mulatku, a je to hezký!

Aby to nebylo monotematické, tak jsme si daly i vyvrcholení ponorky na bytě. Gedžitka se na konci dubna stěhovala, protože na příští rok bude mít školu tak dva dny v týdnu, takže bude dojíždět. Problémem našeho bytu je fakt, že není vybavený a Gedžitka preferovala si svůj nábytek odvézt, a že nejsme schopný říct, jestli budem mít smlouvu do ledna, anebo dál, a jestli dál, tak jestli tam ten člověk bude moct zůstat. A Zrzka s Baličkou nebyly s to pochopit, že s tímhle teda opravdu žádný velký terno nenabízíme. Takže když Gedžitka přišla s tím, že se jí ozval chlap, co provozuje thajský masáže, a potřebuje od května ubytovat zaměstnankyni a hlavně má vlastní vybavení, tak Zrzka, která tu bude už jenom tři měsíce a pak se stěhuje do Francie a místo ní přijde Sporty Spice, protestovala. Balička měla názor toho, s kým zrovna mluvila. Na protesty měly nárok, problém spočíval v tom, že je nedaly vědět Gedžitce, která už byla domluvená s panem Hovnem (tak mu říkáme, protože je o něco starší než my, tyká nám, není schopný si zapamatovat naše jména, má levný sako, vydělá si padesátku měsíčně a tváří se jako největší boss), jenže už nebyla v Olomouci, takže já jsem fungovala jako prostředník a nakonec jsem vypadala jako debil, když pan Hovno přišel podepsat smlouvu a Zrzka začala mluvit o tom, že chce Thajku nejdřív představit atd. Mně to prostě přišlo jako zbytečný, protože jsem potřebovaly někoho sehnat a to rychle a aby mu nevadil nevybavený pokoj, navíc za svůj život jsem měla osmnáct spolubydlících a stejně nepoznáš, jestli to je nebo není psychopat, to se ukáže až časem. No, nicméně ještě ten den šly holky za Thajkou do práce a schválily ji. Jak se ukazuje, tak by možná bylo lepší, kdyby Thajka pohovorem neprošla. Thajka přišla, uklidila byt, odmrazila lednici. Pracuje od devíti do osmi šest dní v týdnu, takže v bytě skoro není a za tři měsíce v něm nebude už vůbec, protože se vrací do Thajska, akorát pan Hovno o tom neví. No, tak je fajn, že to řekla aspoň nám. Pan Hovno platí nájem, ale asi se nemůžeme spolíhat na to, že si nevšimne, že mu chybí jedna masérka, a bude ho platit i nadále. Buď můžeme zkusit, jestli pan Hovno nemá ještě jinou Thajku, ačkoliv bych se komunikaci s ním už radši vyhla, anebo si podáme inzerát: "Sháníme spolubydlící do nevybaveného pokoje. Od srpna do ledna." Tomu prostě nikdo neodolá.
Ještě zbývá naděje, že když Thajka Zrzce říkala, že jede domů, tak to tak vlastně nemyslela. Protože její angličtina se omezuje na to, že je schopná porozumět, kde je popelnice. Tak to třeba nemyslela jako "go home forever."
Jinak vím, jak se thajsky řekne cuketa a houba.

Mezi svými kariérními a studijními úspěchy občas zkouším, jestli by mi nevyšla ta žena v domácnosti. Někdy – asi tak dvakrát do roka – těmto domácím pudům podlehnu, což se projevuje tak, že jdu a vařím. A náhodou to kuře na česneku s mrkví na zázvoru a grilovanou zeleninou bylo docela luxusní. Ovšem ty brambory! Co se týče brambor, tak jsem naprostá tragédka – o odhadu množství mi ani nemluvte. Natož, kdybyste ty brambory snad chtěli na bramborovou kaši. Ten skutečný problém nastává při samotném aktu vaření – píchnu do brambor, nejsou hotové. Píchnu do nich podruhé a jsou rozvařené! Ale úplně vždycky! Prostě mi chybí jeden pich, který nejsem schopná odhadnout. Asi to bude taky o desetinu.

A mám pocit, že jsem nemocná. A doma není ani citron, ani zázvor. Každej normální člověk je nemocnej v půlce semestru, jenom já musim bejt nemocná, když začne zkouškový!