Mezigenerační trauma
Moje dítě bylo kromě řas, kterými v podstatě při mrkání leští brýle, obdarováno taky vlasy o kvalitě a hustotě koňských žíní. Mohla bych říkat něco o nespravedlnosti, ale pokud je pravda, že plešatost se dědí po dědečkovi z matčiny strany, jako že u nás v rodině to pravda je, neříkám nic, protože ve dvaceti o ty vlasy přijde a na zádech mu narostou chlupy.
Než to však nastane, sdílíme stejný problém. Akorát Sucháčovi je pět, takže ten problém řeším já. Tím problémem je sehnat dobrého kadeřníka.
Samozřejmě se nabízí možnost ostříhat si dítě svépomocí doma, když na terapii v dospělosti stejně skončí kvůli horším věcem, než je sestřih na hrnec. Postupem času se nicméně moje rozhodnutí se k tomu neuchýlit a obvolat zhruba stejné množství kadeřnictví, jako když jsem dvouletému dítěti sháněla oftalmologa, a poslechnout si i přibližně stejnou odpověď („my už to neděláme, to nám jenom tak zůstalo na webu“, „děti bereme až od sedmi let“), ukázalo jako správné. Ať si ho pro jednou traumatizuje někdo jinej.
Po zhruba pěti telefonátech mi ve výběru zůstaly dvě možnosti: stříhání za kilo bez objednání, kde si trpělivost dítěte na sestřih vyplácáte půlhodinovým čekáním, nebo barber za tři sta pade včetně pomády s objednáním online na konkrétní čas. Kadeřník, vlastně barber, je Řek. Má takovou vlastnost, kterou pozoruji u kadeřníků bez ohledu na národnost – když mluví, tak přestane stříhat. Vy to chcete mít rychle za sebou, on stojí s nůžkama v ruce a vykládá vám něco, co vás vůbec nezajímá. Vzhledem k tomu, jak vykládal (česky), měla jsem v něj důvěru, že rozumí (česky). Po tom, co dvakrát Sucháče ostříhal přesně na délku, kterou nechci, protože mu vlasy trčí všemi směry a nepomáhá na to ani můj lak na vlasy s fixací pět, jsem pochopila, že nerozumí. Byla jsem přesvědčená o tom, že martyrium shánění kadeřníka pro děti absolvuju ještě jednou a najdu někoho, kdo mému chlapečkovi nechá jeho háro a bude mu zastřihávat jen licousy a ocásek a nevezme mi ho na trestance, a už tam nepůjdeme. Sucháč se ale mezitím – pravděpodobně ve stínu události z posledního stříhání, kdy mu barber po vytvoření dalšího účesu, který jsme nechtěli, nabídl bonbon a Sucháč ho vdechl – rozhodl vzít záležitost stran své tělesné integrity do svých rukou.
Nikoho z nás nenapadlo ho s nůžkami v ruce hlídat, protože Suchej únor je prostě ten typ dítěte, co nemá blbý nápady. Naopak od blbých nápadů odrazuje ostatní, takže v něm vidím budoucího technika BOZP. (Tedy kromě jedné situace, kdy jsem mu pořídila nové brýle. Přišli jsme domů z optiky, Sucháč se na chodbě zouval. Když mi přišlo, že se zouvá už nějak dlouho, šla jsem se do chodby podívat. Kromě bot, ze kterých vyklepal na dlaždičky písek, si Sucháč sundal také ten den nové brýle a těmi po těch dlaždičkách s pískem jezdil. Sdělila jsem mu, že se potřebuju jít uklidnit, nalila jsem si prosecco a zavřela se do ložnice. Asi za deset minut za mnou přišel se slovy: „Už ses uklidnila, maminko?“) Jo, žije. Žije a vlasy mu dál rostou ve stylu Harryho Pottera (on vlastně Harry Potter je – ve školce mu na karneval stačilo na čelo namalovat jizvu a do ruky vrazit hůlku), respektive rostly kromě té ofiny, kterou si ostříhal nůžkami na papír.
Bohužel tento jeho akt neměl kýžený efekt. Protože nešlo dělat nic jiného, než ho opět objednat k řeckému barberovi a zbytek vlasů srovnat s délkou ofiny.
Zarazil se už před kadeřnictvím, oznámil mi, že tam nejde a vydal se na tramvajovou zastávku. Byl tak nekompromisní, že přemlouvat ho začala i servírka z vedlejší kavárny, ochotu nechat se ostříhat chtěla vyměnit za lízátko (ještě že ne bonbon) před a sušenku po. Vevnitř aktivoval slzné kanálky, argumentoval, že to bude trvat dlouho a bude to štípat, nechal se utěšovat několika kadeřnicemi i zákaznicemi.
Já jsem si v duchu řešila vnitřní rozpor, že kadeřník není doktor a stříhání není očkování, kam je třeba dítě dostat pro jeho vlastní dobro, ale zároveň, že jeho vlastnoruční sestřih začíná vypadat tak, že brzy se mu budou smát i lidi, co ho mají rádi, takže když ustoupím, budu jako matka, co nechá dítěti zkazit zuby, protože to se bojí k zubaři. Takže závěr byl, že je to pro jeho dobro.
„Říkal jsem, že nechci, a tys mě neposlouchala,“ sdělil mi bez slitování o pár dní později, co si myslí o tomhle svém dobru. Návštěvou u řeckého barbera jsem si koupila čas přibližně na čtyři měsíce. Potom začnu přijímat tipy rodičů holčiček na mytí vlasů dítěte, které si nechce mýt vlasy, na česání vlasů dítěte, které se nechce česat, a na to, jak uplést francouzský cop.
Takže: mám dítě, jehož oblíbenými zvířaty jsou hadi a pavouci. Hady zná podle stupně jedovatosti a klidně by si je pochoval, což mu věřím, protože si po ruce nechal lézt sklípkana a vzal do náruče mládě krokodýla. Vlastně by vzal do ruky cokoliv. Když mu jeho otec ukázal fotku mrtvé krysy, kterou mu přinesla kočka a kterou začali požírat mravenci, s tím, že než to vyhodí, chtěl mu to ukázat, řekl na to „Jé, díky“. Ale bojí se kadeřníka.
A já se ptám: věříte v mezigenerační přenos?
Žádné komentáře:
Okomentovat