Na duši vrásky

V rodině máme mladistvý gen. Který naprosto náhodně skáče napříč generacemi v obou rodinách. Mojí mámě bylo vloni šedesát, ale maximum, které byste jí hádali, je padesát. Když byl Sucháč batole, v herně si mysleli, že je jeho matka (pro všechny hejtry geriatrických matek, co jim na sockách píšou, že ve školce si je budou plést s babičkami). Po mojí tetě, která je ale sestrou mého otce, ne mojí matky, chtěli ve třiceti občanku, když šla na film 18+. Že jí za čtyři roky bude osmdesát byste poznali podle chůze, ale ne podle obličeje. Tenhle nezasloužený gen přeskočil i na mě.

Samozřejmě, že věk o sobě dává vědět:

-          Když se blbě vyspím, mám děsivě nateklý oční víčka. Klub perverzních lingvistek mi navrhl několik kosmetických produktů, než se mi podařilo jim vysvětlit, že jsem tím nemyslela, že mám kruhy po očima, ale že vypadám jak se silnou alergickou reakcí s výrazným otokem horních víček. Ostatně, že ta nafukovací karimatka, kterou mi dal, je fakt na hovno, podle tohoto indikátoru poznal i Příde, když jsem v tomto stavu předminulý víkend vylezla ze stanu.

-          Když jsem odcházela z porodnice, byla jsem čtyři kila nad svou předtěhotenskou váhou, do měsíce jsem byla zpátky na předtěhotenské. Teď mi čtyři kila zbývají, abych se dostala na tu předporodní.

-          Někdy, když cvičím jógu, a změním pozici s pokrčenou nohou do pozice s nataženou nohou, uteče mi další krok instruktorky, protože pozoruju, jak dlouho kůži trvá, než se natáhne zpátky taky.

-          Olejíček proti vráskám na obličeji už jsem si začala nanášet i na krk a dekolt. Naštěstí jsem zjistila, že když si ho objednám v BENU, dá se zaplatit benefitní kartou (na rozdíl od rtěnky v Dr. Maxovi).

-          Na pravém oku mi roste bílá řasa. Už jsem ji jednou vytrhla, samozřejmě vyrostla zase, ale snad jsem prozatím od šedivění odradila ostatní.

Ale navzdory bílé řase mezi oteklými víčky a řasám v ohybech kůže bývám pořád v nadpoloviční většině případů titulována „slečna“ (kupodivu se mě za dobu, co mám Sucháče, nikdo kromě něj neodvážil oslovit „maminko“. Ale slečno jo. Klidně s ním ve vozíku) a nezřídka po mně v obchodě chtějí občanku (tedy až na brigádníka v Albertu, který, když jsem v den svých třicátých sedmých narozenin kupovala u samoobslužné pokladny pivo, na mě od pokladny zavolal, abych mu ukázala občanku. Když jsem se otočila, korigoval svou žádost o prokázání věku: „Jé, promiňte, zezadu vypadáte mladší.“ A já musím souhlasit – v obličeji prostě nevypadám ani na osmnáct ani na těch dvacet pět, na které musím působit, aby po mně prodavači nechtěli občanku).

A i tahle výhra v genetické loterii má svoje ale.

Jako mladá si někdy připadám nepatřičná a v práci to zintenzivňuje můj pocit impostor syndromu. Ať už kvůli oslovení slečno nebo když se ke mně ostatní chovají přiměřeně věku, který si myslí, že mám.

Pamatuju si na naši kulturní referentku v Doře s.r.o. (ve skutečnosti personalistku), která při nových nástupech posílala medailonky kolegů. Všechny neprovdané kolegyně titulovala jako slečny inženýrky. Oddací list bylo možné nahradit pouze diplomem z medicíny – kolegyně doktorka byla jediná neprovdaná žena, která si na personálním vysloužila titul paní.  

Nemám ráda situace při pracovních jednáních, kdy před oslovením protistrana sjede pohledem z mé vizitky na mě a zeptá se, jestli jsem slečna s Moly nebo paní s Moly. Protože je to úplně irelevantní dotaz. Z mojí pozice na vizitce je celkem poznat, že jsem se na ni nedostala poté, co jsem vylezla střední školu, dokonce ani poté, co jsem vylezla vysokou, ale že mě to stalo pár let práce. Tohle dumání nad tím, jak oslovit někoho, když nevidím prstýnek ani diplom, ale zároveň vidím pozici ve firmě, by se dalo jednoduše nahradit základním povědomím o etiketě, že oslovení slečna se opravdu rezervuje pro holky, co právě vylezly z vedlejší obchodky, nebo pro ženy, co o to samy požádají a není třeba pátrat po rodinném stavu ani diplomu.

Bývalá kolegyně v Doře s.r.o. poměrně agresivně trvala na oslovení slečna i přes svůj věk a dítě z lesbického vztahu. Why not. Ale já se skoro ve čtyřiceti nechci s nikým dohadovat o vhodnosti tohoto oslovení a připadat si jako slečna stážistka, co to možná jednou někam dotáhne, protože si myslím, že už jsem to někam dotáhla. Nepotřebuju být utvrzována v tom, že bych to ještě uhrála i na pětadvacet, protože prostě dvacet pět mi už bylo, být oslovována slečno nebo označována za děvčátko.

A to všechno do chvíle, než si ke mně na lavičku vedle kašny přisedne kluk. „Můžu se vás na něco zeptat?“

„Povídejte.“

 „Hledám si manželku. Mohl bych vás pozvat na kafe?“

Zpoza kabelky jsem vysunula ruku se snubákem. „No, já už vdaná jsem. A tamhle mi běhá dítě.“

„Mně děti nevadí.“

„Taky myslím, že technicky vzato bych mohla být vaše matka.“

„Kolik vám je?“

„38.“

„Tak to mohla. Kolik myslíte, že je mně?“

Bylo mu dvacet tři, nicméně…

„A támhle je kamera,“ ukázal k radnici, kde nás na mobil natáčel zhruba stejně starý chlapec. „Nebude vám to vadit?“

„Nebude,“ zasmála jsem se sice upřímně, ale potlačila jsem u toho reflex jít se domů odlíčit a pak si zkusit jít koupit do Alberta pivo. Bohužel jsem se zapomněla zeptat, co to natáčí a kde si to můžu pustit. Tak kdybyste někde narazili na dokumentární pořad ve stylu skrytá kamera o reakcích žen ve středním věku na balení kolouškem, dejte mi vědět. Ráda bych zkontrolovala, kolik mi kamera přidává let a kil.