pátek 8. ledna 2021

Nápady zpruzeného čtenáře V

Rok 2020

Začněme tento rok něčím originálním. Takže pozitivním. Haha.

Karin Lednická – Šikmý kostel: Postavy byly mírně šablonovité, leč uvěřitelné a fungující jako skvělí průvodci méně známou částí historie i geografie naší země. Možná, že jinak bych už byla motivem „osudy obyčejného člověka na pozadí událostí, které hýbaly světem" přesycená, ale dolování uhlí a ostravské pajzly zafungovaly. Ta méně známá geografická část je rodiště Baličky cigaret, které jsem se musela ptát na význam některých slov, protože po dlouhé době jsem narazila na slova, jejichž význam jsem nejenom neznala, ale která byla navíc nevygooglitelná. Měla bych si vyžádat další návštěvu u ní doma včetně prohlídky Šikmého kostela, byť to bude znamenat potkat se s její matkou, která mě nemá ráda a podezírá mě, že jí přeberu chlapa. (Když teď už mám děcko, tak třeba přestala.)

Tak moc jsem si přála pokračování, až jsem skoro přehlídla, že letos v lednu vyjde.

Miřenka Čechová – Baletky: Potvrdilo mi to, že být matkou bez ambicí je dobrý nápad. Je to svět, který jde zcela mimo mě, a doufám, že mě nikdy ani nelízne. Výborné po formální stránce. Některé linky bych uvítala víc rozpracované, ale má-li to být "jen" zpověď, rozsah je asi adekvátní.

Deborah Feldman – Unorthodox: The Scandalous Rejection of my Hasidic Roots: Nejdřív jsem viděla jako seriál na Netflixu. Když vidím zfilmovanou předlohu, obvykle to znamená, že si knížku už nikdy nepřečtu. Zde jsem zoufale hledala, kde je další díl, a myslela si, že jenom ještě neumím s Netflixem. Další díl není. Přečtěte si to.

Zdena Salivarová – Honzlová: Naprosto nechápu, jak jsem mohla Salivarovou jako spisovatelku tak dlouho přehlížet. Má to všechno. Stylový hnus 50. let bez patosu. Po přečtení mě o to víc štve, že se mi nepodařilo prosadit, abych se Suchej únor jmenoval Hugo. Takovýho bráchu bych chtěla. Nebo syna.

Dvě zklamání roku:

Margaret Atwood – The Testaments: Jo, nejhorším nepřítelem člověka jsou jeho vlastní očekávání. Atwoodová je moje oblíbená autorka a Příběh služebnice je jedna z mých nejoblíbenějších knih na přivodění deprese. Atwoodová už svůj masterpiece napsala, při nejmenším dvakrát. Tohle fakt nebylo nutný. Od Atwoodové prostě neočekáváte, že bude předvídatelná a tohle téměř od začátku bylo. Aunt Lydia byla skvělá. Perspektiva dvou puberťaček, z nichž jedna působí, že byla unesená ze Stmívání a ne z Gileadu, to ale zabila.

Joanna Bator – Chmurdálie: Je to na tři * z pěti. Jenže když je první díl ve vaší top ten nejlepších knížek, je to málo. Postavy přestaly být sympatické a magický realismus se vymknul kontrole. Podařilo se jí napsat pokračování, o kterém, máte-li se rozhodnout, jestli toho řeknete hodně nebo nic, rozhodnete se pro nic.

Něco mezi, co by se mohlo někomu líbit a někoho nasrat:

Martin Šmaus – Děvčátko, rozdělej ohníček: Prostě asi nejsem cílovka, nadšení nad doporučeními nesdílím.

Ano, je to víceméně čtivé (i když romštinu jsem přeskakovala, a přestože nejsem z generace, která není schopná dočíst Babičku, protože je tam moc popisných pasáží, tak ty nekonečné lyrické balady o hořících podzimních lesích, zurčivých potůčcích a žhnoucích uhlících červánků mě utahaly a ve třech čtvrtinách jsem pochopila, že nic podstatného se tam nedozvím a atmosféru mi to nenavodí, takže můžu v klidu přeskakovat celé odstavce), ano, je to jiný (i když jiný: opravdu tam něco někoho překvapilo? Možná kromě explicitnosti?) a jistě cenný náhled do neznámé kultury, která někdy nezaslouženě naráží na většinové nepochopení, ano, adekvátně to vykresluje bezvýchodnost situace, ale… Celý příběh se odehrává v tak naprosto jasné smyčce, že nevyvolává kýžený efekt beznaděje a vzteku nad tou pitomou determinací, ale prostě nudu, nudu, nudu z opakování, protože už pár stránek předem víte, co Andrejko udělá. Do toho sebereflexe a vnitřní monology gadžů, z nichž hodnotu má snad jenom příběh (a skutek) ředitele školy.

Pamatovat si to budu, ale bez nadšení.

A líbí se mi, že autor má vystudovanou elektrotechniku, mně vždycky potěšení, když píše někdo jiný než absolvent fildy a kurzu tvůrčího psaní.

Petra Soukupová – Věci, na které nastal čas: Brala jsem to jako oddechovku do čtečky k uspávání a jako takové je to ve své kategorii nadprůměr. Jak stokrát nic umořilo osla a jedno manželství. Jelikož to napsala ženská, Richard v tomhle příběhu logicky tahá za ten kratší konec provazu, takže z toho vychází jako větší debil. Ale konec byl už přece jenom moc velké klišé. Manželka začíná nový život, milenka nevaří a neuklízí a manžel si uvědomí, jako to posral. Tak určitě.

Ale pořád za čtyři hvězdy za tu scénu, kde jde Alice z kopce v Alpách radši sama, aby ho nemusela zabít za to „uděláme oslavu“ aneb delegujeme rodinný managementu na partnerku.

5 komentářů:

  1. Některý knížky mám na čekačce v knihovně, některý na stolku a na některý si asi ještě políčím.

    Jak ses vyrovnala s postHugovým syndromem? My tak chtěli pojmenovat druhorozenýho, ale prarodiče nám vyhrožovali infarktem, mrtvičkou i protestní hladovkou, tak jsme tam nakonec napsali jiný jméno. Ale narodil se nám jasnej Hugo. Kouká mu to z očí, uší...tak mu tak už víc jak rok a půl říkáme, což naše okolí neskutečně vytáčí. Ještě že se teď s nikým nevídáme, protože infarkty, mrtvičky, hladovky....to na svědomí mít nechceš :)

    Bloud

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že nevyrovnala, protože Sucháčovi vůbec neříkám jeho jménem:D Huga nechtěl jeho otec, i když jsme o něm tak několik let mluvili. Ale on mu taky neříká jeho jménem, nýbrž prenatální přezdívkou. Já též, ale od poslední prohlídky, kdy se doktorka ptala, jestli reaguje na oslovení, se snažím. Jenže se na něj podívám a je tam Hugo.

      Smazat
    2. Prenatální přezdívku používáme čerstvých 10 let. Já si pořád myslela, že to časem zmizí samo, až přestane vypadat roztomile, ale nezmizí a už vůbec ne samo. Budu to muset natrénovat dřív, než si domů poprvé přivede holku.

      Smazat
    3. Můj deadline byl první třída. Ale tak asi bych na sebe nemusela být tak přísná.

      Smazat
  2. My otylovali do doby než přišel s tím, že chce ať mu říkáme jako paní učitelka ve školce. Samozřejmě tou největší zdrobnělinou. Tak máme kompromisní varianty.

    A tuhle se nás ptal, jak jsme se jmenovali my jako malý děti. Když on byl Otyl a už není Otyl a Hugo taky není úplně Hugo :)

    OdpovědětSmazat