Small talk

Kdybych si měla představit peklo, kromě jídla s paprikou třikrát denně s hudebním podkresem Mandrage a Mirai by někde na předních příčkách nejhorších trestů figurovala nutnost účastnit se společenské konverzace.

Uznávám, že nejsem úplně sociální typ. Radši si budu doma číst, než abych šla na obří večírek, kde většinu lidí neznám a byla nucena absolvovat několik hodin řečí na téma, kde kdo pracuje, kolik má dětí, kde byl na dovolené a co si myslím o těch veganských chlebíčkách. Z velké části proto, že mě to u většiny lidí tak nějak nezajímá. Nepomáhá ani sociální lubrikant v podobě alkoholu, to se mi naopak začne chtít dřív spát a dřív se dostaví pocit naštvanosti nad ztrátou času. Takhle nějak jsem prožila celý Erasmus.

Většinou stejně na podobné akce jdeme s Baličkou cigaret, protože pokud jsme někam pozvány mimo naši sociální bublinu, ani jedna z nás tam nechce jít sama, a skončí to tak, že si někde povídáme pár hodin samy a pak jdeme domů, popřípadě usoudíme, že nás to tam fakt nebaví, a jdeme si povídat jinam, takže nejvíc mě nakonec ohrožuje small talk v práci.

Mě to prostě až fyzicky bolí.

Například taková otázka „Jak se máš?“ prostě do českého prostředí nepatří. Neobtěžuje mě „How are you?“, protože jinde na to nikdo nečeká odpověď. V Čechách ano. V Hanácké kancl nás je patnáct. Každý každého potká každý den. Opravdu je nutný, aby se mě u kávovaru kolegyně zeptala, jak se mám, když jsme se viděly včera? Otázku jsem odbyla neurčitým úsměvem, a dala jí tak možnost zachránit si zbytek dne.

„No, Ženo, jak se máš?“ domáhala se odpovědi. 

Pro mě je v těchto situacích opravdu těžké být milá. Protože neoplatím stejnou mincí (mně v tu chvíli přirozeně ani nenapadne, že bych se měla zeptat na to samé – až mi začne do práce chodit podezřele uřvaná nebo vysmátá, začnu pátrat po tom, co se děje) a protože na to odpovídat nechci (v Hanácké kancl máme na pracovní úrovni hezké vztahy – zeptám se kolegy, kdy chystá výlet na motorce, s nepředstíraným zájmem si prohlídnu vlastní modely vláčků dalšího kolegy, reflektuju, že syn šéfové měl o víkendu důležitý zápas, a monitoruju průběh rekonstrukce bytu jiného kolegy, předám kontakt na nejlepšího hodinového manžela, ale kromě vánočního večírku spolu nechodíme na pivo a nesvěřujeme se s krizemi v manželství). Svůj okruh lidí, kterému říkám, jak se mám, a který to říká mně, mám jinde, a obvykle se výměna těchto informací obejde i bez explicitního položení této otázky. Proto prostě nechápu, proč je po mně u kávovaru vyžadováno to jedno stupidní „dobře“, které nemá žádnou výpovědní hodnotu. Navíc mi ten blbej kávovar dělá naschvály – když se snažím uniknout small talku, můžu si být jistá, že po mně bude chtít dolít vodu, vyprázdnit zásobník na sedliny nebo se začne vyplachovat, aby se taky dozvěděl, jak se mám.

Zase na obranu Hanáckého kancl musím říct, že obecně tam small talk zas tak nefičí, a první dotaz po ránu bývá pracovní, což snáším o dost líp než otázky stran mého psychického a fyzického blaha, a je to nešvar, který k nám zatáhla nová kolegyně z Prahy, které se to občas trochu vymkne, třeba když jsme přáli kolegovi k narozeninám a na jeho odchodu slyším, jak mu říká: „Ale vypadáte dobře. Jsou lidi, co jsou na tom mnohem hůř. Tak buďte vděčný, že je to takhle.“ Akorát že ten kolega má rakovinu a jede už asi třetí cyklus chemoterapií.

Jako jsem schopná akceptovat nějaký konsensus, že small talk je prostě součást života, protože většinová společnost považuje za divné být ve dvou na malém prostoru a přitom mlčet, zatímco podle mě je to naprosto v pořádku, podobně jako daně nebo televize Nova jsou sice osiny v zadku, ale dělat se to musí a je po tom jistá poptávka. Ale nedalo by se to v rámci společenské smlouvy nějak regulovat? Že třeba small talk není povoleno zahájit dříve než v deset dopoledne a v pondělí až po obědě?

Protože pak nastávají situace, které nezvládám, kdy jdou slušné vychování i veškeré social skills stranou. V pondělí ráno jsem šla do práce pěšky. Dny, kdy je na to venku počasí a já nemám na odpoledne nic, kdy potřebuju být mobilní a musím do práce autem, jsou moje oblíbené, protože do práce to mám dvacet minut chůze centrem a kolem pekárny Sázava. Zvlášť v pondělí je dvacet minut se sluchátky v uších skvělý přechod mezi víkendem a pracovním procesem. Toto pondělí šlo všechno až na parkoviště před Hanácké kancl dobře. Když jsem přešla silnici, spatřila jsem vycházet kolegu ze sesterské firmy. Známe se asi tak hluboce, že na nějakém večírku jsme si pravděpodobně potykali a jinak o sobě nic nevíme. Schválně jsme zpomalila, abychom oba měli šanci předstírat, že se nevidíme, případně na sebe jen zpovzdálí kývli. Jenže on se zastavil. Zastavil se a čekal, až k němu dojdu. Už při překonávání těch posledních dvaceti metrů ve mně kypěl vztek, že mi ukradl tu půl minutu klidu a závěr ranního rituálu. Aby se mě zeptal: „Co to posloucháš?“

„Co posloucháš?“ je pravděpodobně ještě zbytečnější otázka než „Jak se máš?“ Skvěle to vystihla Adléta ve vztahu ke svému příteli, kterého si za půl roku bere: „Já vlastně ani nevim, co Mates poslouchá za muziku. Tak to asi není důležitý.“

Tak. A na co konkrétně z těch asi padesáti interpretů, co mám v playlistu, desítek stažených podcastů a audioknih se potřeboval zeptat v pondělí před osmou ráno?

S přátelským úsměvem, aby bylo jasno, že si z mé odpovědi nemusí dělat hlavu (aspoň jsem si myslela, že je to jasné), jsem mu řekla: „Hovno ti je potom.“

Vím, že bych se měla cítit špatně, že jsem byla hrubá a neslušná. Trochu výčitky mám. Ale to stírá jistý pocit blaženosti plynoucí z toho, že kolega se mě od té doby na nic nezeptal, a z vědomí, že mé příští pondělí nebude takové.