úterý 27. prosince 2016

Královnin vánoční botox

Příspěvek, v němž nadpis začne dávat smysl až v předposledním odstavci.

Rok od roku jsou mi Vánoce víc jedno. Ale ani letos mi neprošlo, že místo Vánoc budeme slavit Chanuku, když už to tak hezky vychází, tak jsem si aspoň vymohla, že letošní štědrovečerní večeři uspořádáme u mě, neb jsem věděla, že se třemi kocoury to bude minimálně zpestření. Zpestření pro mě samozřejmě začalo už s balením dárků. Zkuste se třemi kočkami zabalit dárky do krabice. Postup je zhruba následující:

Připravte si dárek, nůžky, izolepu a krabici. Vyndejte z krabice kočku. Vyndejte z krabice druhou kočku. Vyndejte z krabice třetí kočku. Zmátněte kočky tím, že na zem odhodíte kus balicího papíru, izolepu a mašli. Jedna kočka zalehne papír a začne ho cupovat, druhá kočka honí izolepu a třetí žere mašli. Dobalte dárek do krabice.
Rozmyslete si, zda je opravdu nutné balit dárky do krabic, protože na jeden dar jste právě spotřebovali jednu roli balicího papíru. Přistupte po vzoru řízků naruby k dárkům naruby. Neforemné dárky svažte mašlí a zabalte je bez krabice pouze do papíru. Zkonstatujte, že ani letos nebudou mít vaše dárky mašle, protože kočky je všechny sežraly a teď je blijou.

Jasně, že bych je během balení dárků mohla někam zavřít. Ale o čem bych pak asi psala? O pečení cukroví ze špaldové mouky?

V práci mám přehled o tom, kdo má kolik druhů vánočního cukroví, jestli někomu neztvrdla vánočka a kdo se letos hrdinně vykašlal na mytí oken, a vůbec mě to nezajímá. Cukroví nepeču ani nejím, protože nevím, proč se svými motorickými schopnostmi patlat s titěrnými kousky směsice těsta, cukru a krému, které s výjimkou vanilkových rohlíčků chutnají všechny stejně, chvíli jsem přemýšlela, jestli se vánočka nepeče na Velikonoce, když jsem si uvědomila, že jsem si to spletla s beránkem, a na mytí oken kašlu celoročně, protože venku prší a vevnitř jsou kocouři.

Za ještě víc iritující než všudypřítomné recepty na vánoční cukroví považuju, když diskuze na téma uprchlíci a Zeman vystřídají diskuze na téma Ježíšek vs. Santa Claus. To je tak strašně zajímavý. Fakt. Každej rok pořád stejně. A kdybych si musela vybrat, vyberu si Santa Clause. Jako dítě jsem nejdřív nevěděla, kdo je to Ježíšek, co nosí dárky – asociovala jsem si ho se slovem ježek, takže moje výsledná představa byl takový Grinch s bodlinami na zádech, na kterých táhne pytel s dárky – a 
potom jsem nechápala, jak mi může lyže přinýst tříkilový děcko.   

Nicméně jsem se domnívala, že to období, kdy člověk buď Vánoce nemá rád, nebo mu jsou jedno – já jsem je přestala mít ráda v roce 2010, kdy jsme u stolu místo loňských šesti seděli dva, já měla 1,8 promile pod kůží a byl to rok, kdy jsem si vymohla, že v bramborovém salátu nebude celer (od té doby soudím, že celeru netřeba přinášet takové oběti), se pak změní, když máte děti. A pak jsem si poslechla kolegyně:
„Volna je letos málo. Člověk nemá moc času to všechno připravit, pak přijedou moji rodiče, pak manželovi rodiče, pak jde do práce manžel a pak už já. Rodiče budou dávat sugestivní návrhy jako ‚Nedáme si čaj?‘, což bude znamenat, že jim mám jít udělat čaj. Celý svátky budu kolem někoho skákat. Ven nikam nepůjdem, protože rodičům se nebude chtít. Budou se chtít dívat na televizi. A na úplně něco jinýho, než chceme my.“

Když vánoční svátky vychází podobně blbě, musíte si čas na přípravu najít jinak. Já jsem si například pořídila perfektní nachlazení, takže jsem z Prahy víkend před svátky z předvánočního Vejra dojela do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, kde jsem se v neděli měla sejít s už zase těhotnou Gedžitkou a Sporty Spice na punčích, aby mi v sobotu večer Balička cigaret napařila dutiny, nadopovala mě paracetamolem a v neděli dopoledne s teplotou (kterou zásadně vytušuji a neměřím, protože nemám teploměr) odeslala zpět do Salónu republiky, čímž to jsem tedy získala čas připevnit ozdoby za 30,- na umělý, šedesáticentimetrový stromeček za 100,- z Kauflandu a omotat jej světýlky za 79,- z Pepca a zkoušet, jestli vyhraje stromeček nebo kočky. Stromek se držel dva dny.

Oproti pesimistickým předpokladům mě nápad rozdrtit si do bramborové kaše Lexaurin na mysli vytanul pouze při dvou příležitostech. Poprvé při cestě na hřbitov, kdy nejdříve otec urval svíčku u věnce, což byla moje chyba, protože jsem ho nutila, aby mi do auta dal krabici s kočičím žrádlem, a poté po mně chtěl, abych na parkovišti pro deset aut, kde jich už stálo třicet, parkovala, a ještě měl odvahu podotknout: „Holky, to vaše parkování…“ Podruhé jsem chuť na Lexaurin zaznamenala při škrábání brambor, kdy se z rádia ozvala česká cover verze So This is Christmas od Lennona v podání Jiřího Korna („A ten kdo se postí, tak večer má hlad, a na rybí kosti pozor musí si dát“), což je to nejhorší od doby, co Lucie Bílá přezpívala Hallelujah.

Jelikož na rozdíl od balení dárků jsem kočky k průběhu večeře skutečně nepustila, stala se největším narušitelem moje knihovna, neboť jsem udělala chybu v zasedacím pořádku, kdy jsem k ní jediná seděla zády, zatímco otec se sestrou v ní neustále něco hypnotizovali.
„Tak kterou?“
„Co to je Gulag?“
„To si půjčím.“
„Ale já jsem to ještě nečetla.“
„To je tvůj problém.“

Důsledným několikaletým zpracováváním (například před třemi roky jsem od svojí tety přestala dostávat plyšáky) jsme dospěli k tomu, že letos jsme se obešli bez nevhodných darů (pokud tátovi včas připomenu zářijový koncert Nazareth v Lucerně) a přešli jsme na dary praktické, jako je například sedm litrů kvalitního vína (jedno polosladký růžový jsem se sestrou vydealovala za suchý Chardonnay a svět je zase v pořádku) nebo metrový nerezový koš představující přítrž rabování odpadkového koše mým nejmladším. Jistý pragmatismus v rodině nezapřeme:
„Dvě řasenky Rimmel. Byla akce 1+1 zdarma?“ táži se sestry.
„Jo.“
„A proč sis jednu nenechala?“
„Mně nevyhovuje.“

Jako jeden z praktických darů bych ještě vypíchla teploměr. Nevím, proč mi někdo dává teploměr, když je o mně všeobecně známo, že teplotu nikdy nemám, protože si ji prostě neumím změřit. (Ne, děkuji, rektální teploměr nepotřebuji.) Pokud bude chtít lékař znát mou teplotu, ať mi ji změří sám, když je tak chytrej, mně to prostě nejde.

Vzhledem k tomu, že jsem v celém článku kromě Ježíška a Santa Clause neschovala žádnou vánoční rozbušku, mám chuť to na závěr napravit.

Nemám televizi (stejně si ale myslím, že nám ve spánku pouští do mozku seriály z Primy, protože i tak dokážu vyjmenovat několik postav z Pojišťovny štěstí a z Ulice – po cyklovýletě po vinařských cestách s Baličkou cigaret, kde jsme měly na pokoji televizi, jsem pak tvrdila, že jsem kromě několika olympijských tenisových setů viděla tři díly Ordinace v růžové zahradě, ale Balička mě upozornila, že se jednalo o tři různé seriály. Člověku se v tom těžko orientuje, když v tom hrají ti stejní herci a děj mi na českou produkci taky nepřišel nijak nenavazující.). Nejdřív jsem zjistila, že televizi nepotřebuju, protože všechno, co by mě zajímalo, dávají v nevhodnou dobu. Když to není repríza ve dvě ráno, tak je to aspoň film, co na ČT začíná o půl jedenáctý večer a na komerční televizi sice v devět, ale je tak narvaný reklamou, že končí v jednu. A většina toho, co chci vidět, je v internetovém archivu. Posléze jsem zjistila, že nejenom, že televizi nepotřebuju, ale televize mě přímo irituje. Stupidní seriály, tupý reklamy a příšernou dikcí nadabovaný britský a americký reality show. Do toho jsem sem tam chytla u táty kousek večerních zpráv. V létě reportáž o tom, že venku je horko, lidi chodí k vodě a máme hodně pít. V zimě reportáž o tom, že venku je zima, klouže to a máme si vzít čepici. Před Vánocemi reportáž o tom, že lidi nakupují ryby, hlavně kapry. Díky, ale svůj přísun debility si když tak vyčerpám z internetu, to stačí.

V mojí sociální bublině je nemít televizi vlastně standard, ale mimo ni občas narazím na dotaz typu „A co děláš takhle večer po práci?“ Naposledy se mě zeptala matka: „Ty nemáš televizi? A nechceš ji k Vánocům?“
„Chci. Abych ji mohla prodat.“

Nejšťastnější jsem bez televize o Vánocích, kdy většina lidí kolem slintá o tom, jak se budou s mísou cukroví dívat na pohádky. Protože už několik let jsem nebyla nucena ani projít kolem české pohádky. Větší zlo než česká pohádka je totiž už jenom americký rodinný film.

Pohádky jsem neměla ráda ani jako dítě. Respektive měla jsem ráda večerníčky a knížky, podle kterých vznikly – Bob a Bobek, Maxipes Fík, Mach a Šebestová atd. Nikdy mě ale nebavily pohádky s obsazením blbý princ, hodný princ, blbá princezna, hodná princezna, víla, drak, čert, jednorožec. Na rozdíl ode mě moje sestra zbožňovala Princeznu ze mlejna. Pouštěla si ji každý víkend. Klidně dvakrát. Přestala jsem z toho pak jíst bílý pečivo. Z dětství si pamatuju dva filmy pro děti, které jsem měla ráda: Tři veteráni a Ať žijí duchové. Mají společné zaprvé to, že se obešly bez trapných rekvizit, jako je korunka evidentně vystříhaná z papíru, navíc zřejmě někým z chráněné dílny (tohle mě opravdu uráželo už jako dítě – fakt jste někdo věřili, že princezna se zlatou hvězdou na čele má mezi očima něco, co by stálo víc než tehdejších padesát halířů?), a zadruhé to, že postavy v nich jsou realistické v tom smyslu, že nejsou černobílé – rytíř je sice alkoholik sosající Alpu, ale svoji dceru má rád a nebije ji, ani neosahává. Všichni tři veteráni jsou naprostí loseři, z nichž jenom jeden může vzpomínat aspoň na to, jak kdysi u splavu svedl Viktorku.

Zato průměrná princezna z české pohádky je někdo, koho v korporaci odstraníte z hromadného e-mailu s pozvánkou na vánoční večírek, protože víte, že je abstinentka a navíc tam přinese cukroví ze špaldové mouky a jako členka organizace na ochranu zvířat vás bude nutit podepsat petici za zákaz dojení krav před šestou hodinou ranní a o půlnoci si vezme do ruky mikrofon a začne vás přesvědčovat, proč byste se měli stát vegany. Pokud to bude echt princezna, bude mít na batikovaných šatech navíc placku Hate Free.  
Jako tohle má fakt být vzor pro vaše dcery?

Zatímco průměrná kladná postava z české pohádky je někdo, s kým by se v reálném životě bavili jenom ti největší hipsteři a to ještě jenom proto, že by doufali, že jim vysvětlí, jak si cvaknout jízdenku v autobuse, a všichni ostatní by se jí smáli, postavy prezentované jako záporné jsou vesměs prostě lidi jako my. Lidi, kteří mají svoje motivy a přání. Matka chce prostě dobře provdat svoje dcery. Proč by měla přát Popelce, aby si vzala prince? Protože Popelka je hodná a nežere maso a baví ji uklízet? Do háje, já nemám několik let umytý okna!

Vezměte si takovou královnu ze Sněhurky. Truchlící vdova, klimakterium na krku a ví, že kvůli konvencím si ani toho mladýho kolouška nemůže najít. Do toho v domácnosti nevlastní dcera, co s nepřítomným pohledem pobíhá kolem krmelce a mluví na lesní zvěř. Vás by ta holka nesrala? Dobře, s tím vyříznutým srdcem to trochu přehnala, stačilo holku poslat někam do učení, ale tak byla v přechodu a botox v tu dobu ještě nefrčel.

Dalším iritujícím faktorem na kladných pohádkových postavách je jejich naprostá absence škodolibosti, natož pak pomstychtivosti. Prostě mám nevlastní sestru, co se mě pokusí zabít a přebrat mi chlapa. A přijde se na to, dav by ji chtěl lynčovat nebo jí dát aspoň doživotí v hladomorně s nejvyšší ostrahou, ale co udělám já jakožto kladná postava? Dám jí milost a nabídnu jí komnatu v našem zámku. Víš, jak to, milá zlatá, skončí? Nejpozději u tvého třetího šestinedělí ti manža začne nevlastní ségru v komnatě hoblovat, zatímco ty budeš z třídní dobroty přebírat s kuchařkou v komůrce čočku a hrách. Manža je navíc pořád stejný debil, jako byl už tenkrát, když si od tvojí nevlastní ségry nechal umíchat lektvar zapomnění a nevzpomněl si, že tě má vyzvednout v tý věži, takže nepočítej s tím, že teď bude brát ohled na to, že je otcem tří dětí.

O těch vzorech pro vaše dcery už jsem se zmiňovala, že jo?

Zahoďte televizi, fakt. Hlavně o Vánocích.  

34 komentářů:

  1. Na Velikonoce z vánočkovýho těsta mazanec. S křížkem proříznutým navrchu. :-)

    Moje kočka sic ena rozdíl od tvých nesnese na krku protibleší obojek, ale zas nežere mašle ani nehatí balení čehokoli. Jen třásně na stromeček už radši nedáváme a musela jsem jí vícekrát důrazně vysvětlit, že ty napnutý špagátky na oknech se taky necupujou, že by mi pak už ty žaluzie fakt nefungovaly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, my co máme vztah k pečení, jaký máme:o)

      Zrovna špagátky na žaluziích nechávají být, zato mám odzkoušeno, že žaluzie můžu vyhrnout, i když jsou překousané ty provázky, kterými se vyhrnují:o)

      Vymazat
  2. Jinak stran televize to vidímn podobně, i když ji teď mám čerstvě přendanou do kuchyně, předtím skoro rok nepuštěnou.

    A pohádky mám ráda Tři oříšky pro hnusnou pracovitou Popelku (protože jezdí na koni, střílí z luku a je držkatá) a Jak se budí princezny, protože tam jezdí na "našich" koních z jízdárny a Menšík tam hraje báječně držkatýho sluhu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když mě to tak nějak nebaví už proto, že vím, že z principu to musí dopadnout dobře, protože je to přece pohádka. Takže pak mu je fuk, co je uprostřed a jakou formou se to servíruje.

      A to zas ne že bych si neuměla poplakat u kýče a happy endingů. Nedávno jsem se dojímala u Medvědů (http://www.csfd.cz/film/168-medved/prehled/).

      Vymazat
    2. K tomu musíš přistupovat jako k sexu - nejde přeci jen o výsledek!

      Vymazat
    3. :D
      Tak tady bych si dovolila polemizovat. U sexu není vždy znám výsledek, tudíž je třeba užít si i cestu k onomu neznámému výsledku.

      Vymazat
    4. Asi časem... Já to už dneska poznám po úvodních titulkách, jestli koukám na pohádku, nebo na thriller. :-)

      Vymazat
    5. Thriller a pohádka jedno jsou. Rozdíl je často jen v množství spotřebované munice :-)

      Vymazat
    6. Aha. Tak pohádka a drama.
      Prostě něco, kde na konci umřou. :-))

      Vymazat
    7. ...všichni...
      A ještě rádi...

      Vymazat
  3. Taky jsem si jednu dobu myslela, že jsem viděla pár dílů dementních seriálů a dokonce pohádku a až o mnoho později jsem zpětnou analýzou zjistila, že jsem na ně musela číst na mobilu recenze nebo perexy. Dostanou se všude! Z dětství vzpomínám s láskou jen na oblíbené "pohádky" z Kytice, které mi babička četla temným hlasem při sporém osvětlení. Z těch televizních na Lakomou Barku a Smolíčka. Princové mě srali - stejně jako ti skuteční v životě, co zachraňují holky z nouze. Třeba Jan Čenský nebo Trávníček, nejspíš úplně neškodní staříci, jsou pro mě dodnes živou směsicí slizu a hanby.

    OdpovědětVymazat
  4. Jo, Štědrý den zcela bez televize byl dobrej. Mně vadí už jen zvuk televize, je pro mě moc agresivně nepříjemnej, oproti rozhlasu. Ale možná to dělá jen ten tesla oravan z roku 1989.

    Ty pohádky mě tak neiritovaly, happy end já beru! Ale sral mě Krakonoš. To nikdy můj obíbenej večerníček nebyl. Jednak jak tam překračuje ty kulisy, rozhodí květiny a zmizí v dýmu. - později jsem sipředstavovala, co jiného místo květin by mohl rozhodit, a s kamarádkou jsme to napsaly do divadelní hry (která se nikdy nemůže inscenovat, protože tam měl hrát gagarin).
    No a ten Krakonoš - Trautenberg udělá nějakou drobnost, nic extra, a Krakonoš hned naběhne a všechno mu zničí! neadekvátně. Hnus. Do toho hanj a Kuba, dva neschopáci nekladní, a k nim aginí Anče, se kteru bych nechtěla bydlet ani den pod jednou střechou,- ta by mě děsně honila a furt mluvila. Nene.
    A to jde o nejoblíbenější večerníček. Pch. kam se hrabe na Dorotku a papouška, Macha a Šebestovou aj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co takovej Pat a Mat?
      Když jsem byl hodně malej, tak mě hrozně bavili a hrozně se mi líbilo to červený auto, co měli...
      Pak - někdy zhruba v době, kdy jsem zjistil, že trefit se kladivem do správný strany hřebíku neni nijak složitý - jsem z nich začal mít hroznou srandu. Časem mě začali prostě srát...
      Ale docela mi baví Chaloupka na vršku...

      Vymazat
    2. Pata a Mata mi bylo dycky hrozně líto. Jak se nadřeli, a furt smůla, takoví malí moulové nepoučitelní, dycky znova stejně...
      Na druhou stranu se mi na nich líbilo, že i když se to nepovedlo, vzali to, jak to je, a nakonec je výsledek dycky potěšil. A to je důležitý. :-)

      Vymazat
    3. To se asi dá brát jako pozitivum. Ale nějak se nemužu rozhodnout jestli ta spokojenost s evidentnim paskvilem neni pro dítě vzor úplně na hovno... :-)

      Vymazat
    4. Pat a Mat mě bavili, protože mi připomínali všechny moje pokusy o dokonalý umělecký předmět (nejlepší byly ty s Herkulesem). Chaloupka na vršku je kus poctivé nostalgie, na Déčku je ještě dobrý Čas na dobrodružství. Třeba Hlenová princezna nebo Stromice jsou dost mimo jakékoliv archetypy:)

      Vymazat
    5. Pat a Mat mě myslím nesrali, ale hrozně mě nebavili. Ačkoliv taky dodnes hřebík zatluču až tak napotřetí.

      Liška: Já myslím, že to není tím. Jak jsem schopná usnout kdekoliv včetně divadla a kina, tak u televize neusnu, protože mě to prostě ruší.
      A teda zrovna Krakonoše jsem měla ráda, ale když to hodnotím zpětně, tak zcela odporuje mému ideologickému smýšlení. Naši o mně v tu dobu museli mít dost strach.

      Vymazat
    6. Pat a Mat sami o sobě mi taky neserou. To spíš to přesvědčení autorů, že dlouhodobě opakovanej stále stejnej amatérismus katastrofických rozměrů je zábavnej...

      Vymazat
    7. Ze všech večerníčků, tedy pohádkových seriálů, jsem nejvíc ze všeho nesnášel tu holku s papouškem, kluka s/z plakátu a Krakonoše. Krakonoše z důvodů ideologických a tu holku a toho kluka pro extrémní stupiditu.
      Milan

      Vymazat
  5. My televizi nemáme už mnoho let a vůbec nám to nevadí.
    Pohádky nesledujeme a je fakt, že snad krom Tři oříšky pro popelku a ještě několika dalších mne ostatní nudí.
    A vůbec - když pohlédnu na filmovou produkci za posledních 5 let - nějak se mi nevybavuje skoro nic, co by se mi silně vrylo do paměti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě by zajímalo, co dospělého člověka vede k tomu dívat se dobrovolně na pohádky? Nějaká nostalgie po dětství?
      Představa čtení a sledování pohádek je pro mě jedna z antikoncepčních metod.

      Vymazat
    2. Záleží asi na tom, co všechno chceš schovat pod pojem "pohádka". Alžbětu se mně osobně povedlo vůbec poprvé uspat Goldfingerem...

      Vymazat
    3. Čtení pohádek je pěkné, když Vám děti a nebo vnoučata visí na rtech... Aspoň chvíli má člověk pocit důležitosti, že umí číst a ony ještě ne.
      Pohádky v televisi jsou sqělé, protože umožňují rodičům na chvíli si vydechnout. A jít třeba v klidu na záchod.
      Nejlepší pohádky jsou ty poučující. Když rodič řekne "nesestupuj z chodníku", nic to neznamená a když přeci, tak jen výzvu s huronským řevem a potměšilým chechotem vbíhat pod řítící se auta. Když to ale zazní v pohádce v televisi, funguje. Zvlášť když je to doprovázeno nějakým drastickým důsledkem.
      Problém je s těmi princi. Všechny holky čekají na prince, protože to viděly v pohádkách. A i když jsou už velké, pořád na ty pohádky čumí, i když tam princ už nepřijíždí na bílém koni, ale v nadupaném fáru, a místo osvobozování od draka je doprovází na Havajské ostrovy a učí je surfovat a všechno jim průběžně platí.
      Milan

      Vymazat
  6. Treba i to,ze je to v TV programu(i zivotnim programu)jasne oznaceno jako pohadka,tedy neco ne tak docela duveryhodnyho.
    Kez by tak tomu bylo se vsim,to by byla pohadka:-)

    OdpovědětVymazat
  7. "už zase těhotná"
    já ti jednou pustim Krtka a maminku a budeš ještě vděčná za pohádky :D
    Gedžitka

    OdpovědětVymazat
  8. Hele, jako veganku abstinentu, co peče cukroví ze špaldové mouky, nutí lidi podepisovat petice a přesvědčuje je, že by měli být vegani, mě uráží, že jsem srovnávána s průměrnou českou princeznou! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pozvali tě na vánoční večírek?:o)

      Vymazat
    2. Jakej vánoční večírek??? :-O

      Vymazat
  9. Tak rozhodně jsem právě objevila zajímavý způsob, jak přestat jíst bílý pečivo. Akorát že já Princeznu ze mlejna nesnáším tak upřímně, že bych z toho možná přestala jíst úplně. Možná i dýchat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, Princezna ze mlejna je trapná - leckdo tam je zpitvořenej, a přitom nechápu, proč. Obtěžuje mě to.

      Vymazat
  10. zaujímavý článoček....

    "já jsem je přestala mít ráda v roce 2010, kdy jsme u stolu místo loňských šesti seděli dva" .... znie to smutne....

    "Zahoďte televizi, fakt. Hlavně o Vánocích" ....nepozerám už celé roky ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Tři veteráni - ano, wellmi milá pohádečka. a to som ju videla až v hlboko dospelom veku ;-)

    OdpovědětVymazat