úterý 2. dubna 2013

No Jesus can save us



Po Jazminině monologu postupně všichni opustili náš kulatý stůl. Zůstala jsem u stolu sedět sama a měla jsem jasno.

Jsem už moc stará na to, abych dělala něco, co nechci a vyloženě to dělat nemusím. Natož pak sociologický experiment se skrytými kamerami. Neletěla jsem dvacet hodin a nedala za letenku dvacet tisíc, abych ztrácela čas děláním zbytečné práce, zatímco se ke mně bude holka, co je mladší než já, chovat jak k malýmu děcku (a kdybych neuměla španělsky, ještě by se ke mně tak musela chovat přes tlumočníky!).

V duchu jsem si udělala takový výcuc současné situace: zaplatila jsem za to, že někde budu pracovat za dobrý pocit (a zcela zištně za to, že tam potkám někoho, s kým pak budu cestovat, primární cíl mojí cesty). Poplatek měl hradit ubytování definované jako „a house in the village“ a jídlo, které jsme si měli sami připravovat v „house in the village.“ Pokusili se nás strčit do díry bez tekoucí vody a zákazu nočního vylučování, při čemž stravou spočívající v tortille s chilli se nám velmi odhodlaně snažili způsobit průjem (ale pokud se někdo ptá, tak ne, stále ještě jsem se neposrala). Tato strava je - jak jsme spočítali se dvěma mexickými chlapci - vyšla v průměru na čtyři až pět pesos na osobu a jednu porci jídla. Pravda, jednou jsme měli kuře s rýží, to muselo průměr zvednout aspoň na šest pesos. (Jinak jako příbor jsme k němu dostali plastovou lžičku. Až postupem času jsem zjistila, že Mexičan je prostě schopný sníst pomocí lžičky, tortilly a ruky všechno - tou tortillou se jídlo po talíři prostě honí tak dlouho, až se nějak dostane do pusy.)
Během společného stolování se tři z naší skupiny jen tak mezi řečí zmínili, že vlastně ostré jídlo moc nemusí. Opakovaně. Asi tak desetkrát. Ernesto s Jasmínou se tomu vždy zasmáli, že to teda jako mají blbý, když jsou v Mexiku. Třetí den, když to Josephine lámanou španělštinou zmínila před Mexičankou, která se tam sem tam mihla a zřejmě pomáhala zajišťovat „catering,“ domluvila jim změnu. Už nedostávali tortillu s chilli a s cibulí, ale jenom tortillu.

Ke stolu si ke mně přisedla Jelena. „Na tohle jim tady kašlu,“ sdělila jsem jí. „Nejpozději ve středu odjíždím.“
„Ale zítra má přijet Ježíš.“
„No, tak jestli promění vodu ve víno...“
Chvíli jsme řešily všechny moje důvody pro, až se mě Jelena zeptala, jestli jsem si ale o Mexiku něco zjistila, než jsem sem jela. Za břicho jsem se teda popadala až o pár dní později, když vyšlo najevo, co si o Mexiku zjistila Jelena, ale v tu chvíli jsem jí musela dát částečně za pravdu - nezjistila jsem si, co obnáší zahrabat se na dva týdny ve vesnici a to ve státě, kde v podstatě už z principu nesnáší všechno, co je bělejší než oni, bez ohledu na to, jestli jim to bílý nese nějaký prachy. A ještě u toho čelit mexickému způsobu organizace.
Další z objevů Ameriky. Je fakt, že jsem nikdy dřív vlastně neviděla opravdu chudé lidi. A řekněme chudé jak materiálně, tak duchem. Jasně, že jsem viděla bezdomovce a žebráky, ale mám na mysli lidi, pro které je standard bydlet někde, kde nemají koupelnu a splachovací záchod. Všechny domy, kde jsme jedli, v podstatě sestávaly z několika oddělených místností s vlastním vchodem, kam se vstupovalo ze dvora. Záchod, někdy splachovací někdy suchý, byl někde na zahradě. Někde neměli ani koupelnu a v jedné kamenné kádi myli nádobí, prali prádlo a koupali se - soudím podle toho, že v jedné takové jsme myli nádobí a na okraji byli položené zubní kartáčky a žiletky. Až potom mi došlo, proč na jednu mrňavou vesnici spadá deset baños públicos - veřejných "lázní," respektive koupelen. Protože někdo doma nemá tekoucí vodu, natož pak normální koupelnu. Bez výjimky ale všichni měli televizi a mobil a před Casa Cultural šlo chytit wi-fi a ve vesnici byly dvě internetové kavárny. Teda kavárny... dvě místnosti s počítači s připojením na internet.
Při jídle si nás přišli vyfotit, Korea pro ně byla zásadně "Japón" a Evropa někde blízko Spojených států.
Něčí ložnice, která kvůli nám byla přizpůsobena jako "jídelna." Na stěně tam byl giganticý pavouk, kterého kvůli mně Sam rozmázl na stěně botou, když viděl, že jsem se málem rozbrečela.


Na druhý worcamp, na který jsem byla přihlášená, jsem se rozhodla prostě nejet. To mi dává dohromady skoro sedm týdnů v Mexiku. Sama. Hm, to asi taky nepůjde.
Poslala jsem kamarádce číslo svojí rezervace, aby mi zjistila, kolik mě bude stát přebookování letenky. Zavolala mi na španělskou infolinku a obratem poslala datum, kdy mě změna bude stát šest stovek (korun), plus čísla na mexické a španělské call centrum, protože zavolat si musím osobně (to mi přijde asi stejně logické, jako že v některých bankách si kvůli blokaci karty taky musíte zavolat osobně - jak jako přijdou na to, že já jsem já?). Na mexické lince ke mně vytrvale promlouval pouze automat a španělskou už jsem kvůli časovému posunu nestihla, takže jsem přebookování letu odložila na další den.

Jak nám minule slíbili, tak také učinili - respektive ano, vstali jsme v šest, což byla první a poslední věc, která byla z plánu splněna. Dodávka místo o půl sedmé přijela o půl osmé, v osm jsme už vzorně čekali před klášterem, kam se o půl deváté přikolébal Ernesto a odvedl nás na snídani, kterou jsme dokončili o půl desáté, a do půl jedenácté jsme v klášteře čekali na dona Franciska, aby nám přišel zadat úkol, že máme vyplet dlažbu před vchodem. Plet v období dešťů je velmi produktivní.
Na bobek si k plevelu a ke mně přisedla Jelena.
„Taky uvažuju o tom, že bych odjela dřív.“
„Hm. Good idea.“
„Je to tady asi fakt ztráta času.“
„Hm. Já už jsem rozhodnutá. Až večer přijede Jesús, řeknu mu, že zítra odjíždím.“
„Vlastně mě to tady sere, je to úplně na hovno, Jazmín je kráva a Ernesto primitivní debil.“
„Souhlas.“
„Takže jedu.“
„Tak jestli chceš jet se mnou, budu ráda.“
„Tak jo. Umíš španělsky“ (pragmatička jako já) a „a taky jsme obě Slovanky. Víš jak, ta slovanská vzájemnost. Ti Korejci mě už štvou, jak si na všechno zvyknou a nestěžují si.“

Plán i naši příští destinaci jsme měly. Zbývalo už jenom počkat na Ježíše, vyplet dlažbu a nechat se u toho trochu ofotit místními Mexičany, kteří byli nadšeni z toho, jak jim blbí bílí lidé trhají jejich plevel. Pak mezi čekáním a jídlem jsem se přibližně sedmkrát zeptala Jazmín, kdy si budu moct zajít do Café Internet, abych se podívala, jestli nejde letenka přebookovat online. Z „před snídaní, po snídani, před obědem, po obědě, před odpolední prací“ se pokaždé stalo „teď nemáte tiempo libre,“ až už Café Internet zavřeli.

Před večeří nás svolali do Casa Cultural, kde jsme se konečně měli setkat s Ježíšem... Ježíš se zjevil. Byl  vysoký (na Mexičana, takže měl asi metr sedmsedát pět), nebyl tlustý a trochu připomínal Adonise. A uměl anglicky.
Ostatní na něj opravdu koukali jak na spasitele. Hlavně, když prohlásil, že slyšel, že jsme měli „some problems.“ Korejci na to řekli, že yes, ale teď, když už máme teplou vodu a záchody (kterou jsme vám sakra zařídili my s klukama), tak it's fine, Josephine neřekla nic, protože nevěděla jak, a kluci z Mexika prohlásili, že to čekali horší, že se třeba budou moct osprchovat třikrát do týdne. Hm, tak to my jsme s Jelenou nečekaly, páč nic takovýho nebylo v podmínkách, za kterých jsme vyplázly skoro tři tisíce pesos.
Jesúsovi jsme řekly úplně všechno, až na to neměl co říct o on. Jenom, že kdybychom si to rozmyslely, můžeme samozřejmě klidně zůstat, že to teď třeba bude lepší. Sám vypadal situací zaskočen, bohužel po zkušenosti s debilitou místních organizátorů jsem pochybovala, že by s tím jeden Ježíš hnul.

Asi poslední pokus jak nás přemluvit, že stojí za to zůstat, proběhl, když jsme večer dojeli do vily. Vila, kterou ráno Jazmín zamkla, byla sice zamčená, ale vevnitř byla puštěná televize, svítilo se, nikdo tam však nebyl. A co bylo nejlepší, nikdo neměl klíče.
Nakonec dovnitř vlezl Sam otevřeným oknem v prvním patře. Už i Korejci se ptali, kde že jsou ty skryté kamery.

Žádné komentáře:

Okomentovat